Z výšky

Koupil jsem ho.
Chodil jsem kolem nich jak mlsný pes už víc než rok. Nejdřív jsem je jen tak nezávazně okukoval na webu, pak jsem je krátce vyzkoušel při jedné předváděčce. Pár jsem jich letmo viděl v Amsterodamu, Bruselu a Lucemburku. Potom jsem jedno pořídil manželce, která předtím žádné kolo neměla – ona je spokojená, ale protože jsem o moc větší, nevěděl jsem dál nic. Konečně padlo rozhodnutí. Znovu weby, tentokrát už hledání toho pravého kousku. Návštěva obchodu, zkušební projížďka. A od sobotního poledne ho mám.
Městské kolo.

Ač kompletně vybavené, ještě jsem ho doplnil o přední košík a tašku na nosič. Vyhoupl jsem se na něj a vyrazil po trase, kterou mám projetou snad tisíckrát.

To všechno, co bylo najednou jiné, mě nejdřív dráždilo. Nezvyklý vzpřímený postoj, chybějící klipsny, vratká řidítka, podivný způsob řazení, výška, ze které člověk sestupuje jak ze schodů. Ovšem po pár kilometrech jsem si na to všechno tak nějak zvykl, rozhlédl se kolem sebe…

… a zjistil, že se dívám na svět shora. Chodcům jsem mohl číst v očích lehké překvapení a na řidiče osobních aut jsem shlížel pěkně svrchu. Najednou jsem si nepřišel jako anarchistický element, který se snaží projet městem rychle a nenápadně, navyklý krást čas a prostor, do kterého tak nějak nezapadá. Ne: teď jsem se konečně cítil pánem svého času i vládcem městského prostoru.
Pravda, musel jsem se občas shýbat pod větvemi stromů vyjetých do výšky „běžných“ cyklistů. Ale vůbec mi to nevadilo. Nevadila mi ani menší cestovní rychlost. Městské kolo nemá tachometr a spěchat na něm je nejen nepatřičné – je to i prakticky nemožné. Protože i když jsem šlapal o sto šest, pořád jsem měl pocit, že se vlastně nikam neženu – tak proč tedy nakonec nezvolnit?

Ten den jsem se projel po městských ulicích i zarostlé greenwayi. Zamkl jsem kolo před krámem a nakoupil si. Pak jsem se sešel se svou láskou a dál jsme pokračovali ve dvou. Projeli jsme místa, která znám jen z mapy. Na široké cyklostezce jsme se zařadili vedle sebe a nechali se předjíždět těmi, kdo ten den chtěli dojet někam daleko. My to v úmyslu neměli. Zastavili jsme se na limonádu a pak v centru na čaj. Tam jsme se opět pohybovali mezi auty, ale nevím proč jsem měl pocit, že je to daleko snazší než dřív. Markéta mi říkala, že je to tím, že na nás každý civí a nestihne nás tedy ohrozit. Rozloučili jsme se nad schodištěm do krtčí díry, nad zónou, kde jsou jízdní kola jen tiše trpěna.

Domů jsem jel sám a vyzkoušel si jízdu po výpadovce. Šlo to – jako vždycky, když jsem si před sebe v mysli načrtnul neexistující cyklopruh. Jenže s tímhle kolem byla ta fiktivní čára skoro hmatatelná. Jako by městské kolo dokázalo vytvořit ve své blízkosti vše, na co cyklisté v Praze marně čekají.

Ten den jsem měl vůbec vtíravý pocit, že pro jezdce na horských kolech a v přiléhavých dresech už Praha víc dělat nehodlá. Další stupeň infrastruktury si budou muset vynutit ti, kdo se na svých kolech hodlají projíždět v saku.
Mrzelo mě, že ho na sobě nemám.