V předchozích článcích seriálu jsme se snažili poradit, jak řešit různé situace, na které může s kolem ve městě narazit. Nebyli jsme ovšem zcela podrobní a některé problematické momenty jsme — úmyslně i neúmyslně — vynechali. Další podněty vyplynuly z reakcí na články tady i na serveru Nakole.cz. Nyní vám víceméně bez ladu a skladu přinášíme výběr těch nejzajímavějších.
Jízdní pruhy
Mnoho připomínek publikoval v diskusi zkušený pražský cyklista Medvěd. Například následující postup, jak si vynutit větší boční odstup, když vás má míjet třeba náklaďák nebo jiný typ vozidla, kterého se obáváte:
Blíží-li se zezadu, vysunu se více doleva, a když je už bezprostředně za mnou, vrátím se na kraj vozovky či jízdního pruhu. Tím si dostatečný boční odstup vynutím.
JS připomíná, že styl vaší jízdy by měl odpovídat i vaší rychlosti, a opačně:
Cyklisté by se měli chovat dle své rychlosti. Jestli jedu svižně (dejme tomu nad 30), tak si prostor vynutím, ale jestli pojedu s hnojem, tak se budu držet pěkně u kraje a všem dám přednost. Pokud si vynucuju prostor (pravidelně například v poměrně úzké jednosměrce — v minulosti se mne tam kdosi pokusil při předjíždění rozmáznout o zaparkovaná auta), tak při tom viditelně zrychlím a v místech kde už ten prostor nevyžaduju se takovým poněkud přehnaným způsobem uklidím ke krajnici a jen výjimečně se mi stává že by se to někomu nelíbilo.
pro_pa k tomu dodává:
V Zatáčkách, do kterých není vidět: Nevidím tam já, nemůže tam vidět ani on, proto jedu trochu více od kraje aby to auto muselo při případném předjíždění až to protisměru. Jakmile je konec zatáčky, viditelně zajedu ke kraji a případně autu ulážu. Kolikrát se mi již stalo, že auto poté bliklo warningy.
Šnek popisuje zajímavý způsob projetí křižovatkou z pozice prvního, pokud auta v pravém pruhu odbočují:
Dodal bych jeden takový svůj nešvar, co jsem si osvojil a je vyloženě proti předpisům, nicméně funguje [redakce si nemyslí, že by to byl nešvar či to odporovalo nějakým předpisům] : Čtyřproudá silnice, dojezd na červenou. Pokud má auto stojící první v pravém pruhu zapnuté pravé blinkry, pak si nestoupnu ani před něj (zelená může naskočit zrovna když bych ho podjížděl), ale ani za něj (vysoká pravděpodobnost chodce na přechodu a tím pádem mě naopak zdrží on, protože jen strčí čumák do křižovatky ale pokračovat nemůže). Řeším to tak, že přejedu na prostředek mezi souběžnými pruhy, a na této úrovni dojedu na světla. Jak padne zelená tak vyrazím, rychle se ohlédnu jestli si to ten v pravém pruhu nerozmyslel a skutečně odbočuje, a hezky šupajdy zpátky k pravému kraji. Výsledkem je, že mě nikdo neohrozí ani nezdrží a naopak ani já nikoho nezdržím.
K tomu lze ještě doplnit, že pokud je první auto ve frontě osobák, je nejvýhodnější pozice až před levou částí auta, přímo před noserm řidiče. Na některých křižovatkách už se k tomu účelu zřizují představená stání pro cyklisty. Řidič vás vidí a při rychlém startu není omezen. Pokud si řidič náhodou odbočování rozmyslí a pokračuje rovně, vidí vás a nemůže vás ohrozit.
Kruhové objezdy
…řeší Šnek úplně stejně, jako autor článku:
Kruhový objezd je přesně ten případ, kdy mě nikdo nedonutí jet jinak než prostředkem až do jeho bezpečného opuštění. A dle rychlosti jakou jedu já a vozidla za mnou si s dostatečným předstihem najíždím na střed už kus před kruháčem. Nejsem sebevrah a procento řidičů kteří se nejsou schopni s koexistencí cyklisty na kruháči poprat je příliš vysoké.
Parkování
V Praze se parkuje, kde se dá — v úzkých uličkách, v těsné blízkosti křižovatek a přechodů, na chodnících. Parkující auta jsou relativně méně nebezpečná — dokud se u nich neotevřou dveře, nebo se nedají do pohybu. Existuje ještě několik nepříjemných situací:
VR píše:
A ještě jsem si vzpomněl na jednu věc a to jsou auta zaparkovaná kolmo k chodníku. Chce to za jízdy sledovat jestli se někde nerozsvítily bílé couvačky a dát si pozor, jinak jsou do vás schopní nacouvat. Ale už jsem párkrát zažil že ta couvací světla nejsou ve dne za světla vidět.
Další triky
Zajímavé finty používá Luděk:
Zjistil jsem, ze není na škodu trochu fingovat nejistou jízdu na kole (obzvláště když jedu do kopce, pak to jde lépe ;-) , auta mě pak objíždějí z větší vzdálenosti.
Často využívám pro jízdu do kopce chodníky, nebrzdím tak auta a můžu si v klidu pofunět. Problémy s chodci jsem zatím neměl. Moc jich tam nepotkávám a jsem schopen i zastavit a počkat, až kolem mě přejdou (když je tam pes/dítě apod).
Tramvaje
Potyčky s pouliční drahou jsou v centru českých měst běžnou realitou. Petrun radí dávat si pozor na chodce na nechráněných tramvajových ostrůvcích:
Jezdím každé ráno 10 km které vedou okolo cca. 20-ti tramvajových zastávek. Ještě nikdy se mi nepovedlo projet aby mi někdo neskočil před kolo! Strobo [druh intenzivního světla] tenhle problém nikdy nevyřeší úplně, (…) ale opravdu hodně ho omezí.
Viditelnost
Že cyklista musí být vidět co nejlépe, je zřejmé. F.T.doporučuje:
Blikačka: Zadní červená: Automaticky zapnutá při vjezdu na silnici, LED síly. Žádné ,,v noci“, to je málo. Zkušenosti z auta: Vždycky nadávám na kožené oblečky motocyklistů — neviditelní, zviditelnění probíhá riskantní jízdou, že. Takže: Žluté bundy, reflexní vestičky, pásečky, cokoli, alespoň sírově žluté ponožky. Svítivě oranžové kolo…., do drátů přidat odrazky…
Oblečení
Píše nám naše čtenářka:
Na kole jezdím oblečená úplně normálně a vzhledem k tomu, že nosím téměř výhradně sukně a šaty, tak také v sukýnkách. Když je zima, řeším to tak, že si vezmu punčocháče, přes to legíny a na nohy ještě návleky. Ty návleky se hodí, i když mám zrovna kalhoty. Zkrátka je natáhnu přes nohavice a ty mi pak neplandaji do řetězu. V zimě nosím pod helmu čepici, to je asi klasika, a pak šátek, který si v případě větru přetáhnu přes obličej. Když nemám dlouhou bundu nebo svetr pod zadek, tak si omotám bedra a boky šátkem, aby mi na ně netáhlo. Zbavit se po dojezdu navleku a ,,zábalu“ je otazka minuty, takže pak vypadám celkem normálně — až na ty červené tváře a nos tedy :)
Závěrem
Pozici cyklisty v provozu shrnuje Hekynen:
Jsem prostě účastník silničního provozu jako každý jiný (auto, moped, traktor, kamion, babka s trakařem) a podle toho se taky tak chovám a tak i ([se zohledněním svých možností — pozn. red.]) jedu.
Finální, maximálně opatrnickou zásadu, na které se shodli nejvášnivější diskusní oponenti, za všechny shrnul Jinec:
K přežívání v provozu cyklisty je skutečně nutnost počítat s naprosto nepředpokládaným chováním ostatních a to mít natolik zafixováno,že nás žádná hloupost (nebo většina z nich) až tak moc nepřekvapí.
A trochu pozitivněji (od téhož autora):
Jakékoliv teorie a znalosti předpisů nás nevycvičí tak, jako každodenní pohyb v tomto mumraji
Konec seriálu
Náš každotýdenní seriál ,,Jak do města“ v tuto chvíli ukončíme. Základní témata jsme prošli a je na čase zpracovat publikovanou sérii do ucelenější podoby příručky, která bude k prohlížení zde na webu a třeba se jednou dočkáme i tištěné verze. Samozřejmě velmi oceníme jakékoliv vaše připomínky k jednotlivým dílům i seriálu jako celku. V zimní sezóně budeme na tomto webu nadále publikovat zajímavé a kvalitní informace, včetně občasných tipů v sekci Jak na to. V nejbližší době budeme psát o nově budovaných cyklopruzích na Vršovické ulici i jinde, nabídneme vám jedno krásné bicyklové video z filmu Paula Neumanna a nastíníme, co zrovna teď pro pražskou cyklodopravu dělá iniciativa Auto*Mat.
Starší díly seriálu
Jak do města I: Proč na kole
Jak do města II: Na ulici
Jak do města III: Jak se vyhnout nejčastějším nehodám
Jak do města IV: Zamknout kolo a jít
Jak do města V: S kolem veřejnou dopravou
Jak do města VI: Zlepšujeme techniku a efektivitu
Jak do města VII – v noci, za deště v zimě
Jak do města VIII: Jezdit efektivně nebo defensivně?
Jak do města IX: Po tramvajových kolejích
Jak do města X: Šaty dělaj člověka
Jak do města XI: Převážíme cargo
Jak do města XII: Na ulici s dětmi
