Jak do města XIV: Na hraně zákona

Po přestávce se k vám vracíme s dalším dílem seriálu o městské cyklistice, v němž se tentokrát budeme věnovat trochu ošemetné záležitosti. Každý ví, že městský cyklista často nedodržuje pravidla silničního provozu. Nakolik je takové porušování pravidel omluvitelné a oprávněné? A za jakých okolností si můžeme dovolit ,,chyby v Matrixu” opravovat vlastními silami?

Neberte proto tento článek jako návod na to, jak porušovat zákon; spíše zde najdete popis toho, jak se (pokud už předpisy porušujete) lze touto skutečností vyrovnat.

Co je špatně

Úroveň dodržování předpisů je u cyklistů výrazně nižší, než u řidičů motorových vozidel. Je zřejmé, že to má konkrétní důvod, který všichni známe: zákon i infrastruktura řeší cyklisty jen okrajově — v podstatě se omezují na zajištění toho, aby cyklisté (a chodci) většinovým účastníkům provozu co nejméně překáželi. Pokusíme se ale situaci analyzovat trochu podrobněji.

Selhávající znění zákona

Účelem silničního zákona je zajistit maximální bezpečnost a plynulost silničního provozu. Zákon pak konkrétně říká, jaké řešení dopravní situace je vhodné, a jaké ne. Upřesňuje to svými paragrafy — zaměřenými prioritně na automobily a tedy s nedostatečným ohledem na ostatní.

Zákon tak už ve svém znění, pokud jde o lidi na bicyklech, selhává, a to hned třemi způsoby:

  1. V některých případech cyklistům přikazuje chovat se nebezpečně nebo neprakticky. Například když stanovuje obecnou povinnost jet co nejvíc vpravo bez ohledu na šířku pruhu, parkující auta, apod.

  2. ,,Neumíme, běž pryč!” (Sdružený signál pro chodce a cyklisty, Rakousko, Vídeň 2003)
  3. Zákon a podřízené normy neznají některá pravidla nebo technická řešení, která by umožnila vytvářet pro cyklisty bezpečnější a příznivější infrastrukturu. Například zákon ,,nezná” společný signál pro chodce a cyklisty, v zahraničí běžný. Norma nezná víceúčelový pruh, který by umožnil vyznačení prostoru pro cyklisty i ve stísněnějších poměrech. Nelze sdílet vyhrazený pruh pro autobusy a cyklisty, což je v zahraničí běžné a populární opatření. Při uspořádání světelné signalizace se směrovými šipkami nelze protáhnout cyklopruh rovně skrz křižovatku, atd.
  4. Zákon nezohledňuje šířku dovedností a zkušeností, které může ten který cyklista mít. Přikazuje tak konkrétní chování, které nemusí být u ,,okrajových” (leč statisticky velmi početných) skupin cyklistů v žádném případě optimální. Zákon například nutí žiletkáře (lidi na závodních silničních kolech) použít smíšenou cyklostezku, ale nedovoluje matce doprovázející své sedmileté děti použít chodník.

Tím, že silniční zákon některá pravidla, pokud jde o cyklisty, definuje nevhodně (nebo je nedefinuje vůbec), se jeho paragrafové znění na některých místech prohřešuje proti svému vlastnímu duchu. Samozřejmě nelze zavrhnout silniční zákon jako celek a z jeho znění si nic nedělat. Nedostatky v zákoně ale cyklistu (a ostatně kteréhokoliv účastníka silničního provozu) v zásadě morálně opravňují jednat v konkrétních případech dle vlastního uvážení, s ohledem na bezpečnost a plynulost provozu.

Když je infrastruktura nevhodná

Je třeba mít na mysli, že silniční zákon, jako sada obecných pravidel, se na silnici v drtivé většině případů realizuje konkrétní, místní úpravou. Tedy řešením pruhů, dopravním značením, obrubníky, zábradlím — vším, co je na ulici (a vzniklo podle nějaké normy). Dobrá místní úprava přispívá k tomu, aby se účastníci silničního provozu chovali jednak bezpečně, a zároveň v souladu s pravidly.

Pražská priorita při řešení uličního prostoru bývá obvykle v pořadí auta — MHD — (dlouho nic) — chodci a cyklisté. V důsledku toho se často vyskytují místa, kde je pohyb chodců a cyklistů řešený pouze formálně; takové realizace pak navádějí k porušování zákona. Týká se to chodců (klasicky nepřítomnost přechodů) i cyklistů (klasicky nutnost jet po chodníku nebo protisměrkou).

Pokud místní úprava vede cyklistu k méně bezpečnému průjezdu, není nesprávné zákon porušit a zvolit bezpečnější alternativu. Když je třeba silnice pro konkrétního cyklistu (vzhledem k jeho schopnostem) příliš frekventovaná, je zcela opodstatněné, pokud dotyčný zvolí cestu po souběžném chodníku (samozřejmě za předpokladu, že tento chodník není přeplněn chodci, pomalé jízdy a dodržení patřičně ohleduplného chování).

Obdobně, pokud nám opatrné projetí padesáti metrů pusté protisměrky v Šeříkové umožní vyhnout se poskakování mezi auty na křižovatce Újezd, není opět co řešit. Tím se dostáváme k situacím, kdy je průjezd v současnosti bezpečný, ovšem nelze jej legalizovat, ať už kvůli nedostatečnosti zákona, nebo nevůli úřadu, pod který místní úprava spadá. Projíždět takovými místy je sice nezákonné, ale rozhodně to není amorální; naopak, pokud víte, že dané místo obec nebo městská část neřeší, nebo dokonce řešit nechce, považujte jeho projíždění za oprávněný akt občanské neposlušnosti a protivení se byrokratické zvůli. Pochopitelně však musíte — budete-li přistiženi — počítat s možným postihem.


Zbytečně zakázaný průjezd cyklistů v jednosměrné ulici Klánovické v Hloubětíně.

Naopak v Německu (Frankfurt a.M.) není problém dovolit cyklistům obousměrný průjezd i ulicí, o které by nejeden pražský úředník přísahal, že je to vzhledem k šířkovým poměrům, konečné dimenzi vesmíru a vůbec veškerým dalším zásahům vyšší moci naprosto vyloučené a nemožné.

Je třeba ještě poznamenat, že často oba efekty (tj. špatná infrastruktura a nedokonalý zákon) koexistují: postupným vývojem vzniklé obtížné místo nelze kvůli zákonu přestavět, nebo naopak vlivem stávajícího znění zákona (a navazujících norem) nepříliš příjemná místa vznikají.

Vynucené a nevynucené porušování pravidel

V předchozí kapitole se ukázalo, že existuje celá řada důvodů ospravedlnitelného porušování silničního zákona. Porušování pravidel provozu vynucené výhradně nevhodnou infrastrukturou a nedokonalým zněním zákona je společensky zcela tolerovatelné. Je přitom třeba v každé vteřině rozlišovat mezi porušováním zákona vynuceným a svévolným porušováním pravidel nebezpečnou jízdou.

Najít hranici mezi vynuceným a svévolným porušováním předpisů může být poněkud obtížné. Řidiči to mají snazší díky tomu, že pro auta je prostor, který dává zákon a infrastruktura ke společensky neškodnému porušování předpisů velmi úzký, a omezuje se jen na vcelku vzácné případy ničím neodůvodněné ,,buzerace”. Naproti tomu, cyklista se v provozu pohybuje na hraně zákona v podstatě pořád.

Nicméně jisté paralely jsme schopni najít. Stejně, jako jsme ochotní u řidiče pochopit překročení dočasné třicítky, která je tam kvůli odbočení na stavbu, ale ,,pokračuje” další dva kilometry na zcela běžné silnici, zatímco projetí světel na červenou tolerovat nelze. I cyklista musí rozlišovat. Jistě mu bude tolerováno nesesedání z kola na cyklostezce přerušované pravidelně přechody, pokud tyto přechody cyklista přejede opatrně. A jistě mu nebude tolerován skok z chodníku před kolonu rozjíždějících se aut.

Jak se tedy chovat?

Pokud se rozhodneme najít hranici, po kterou je porušování předpisů cyklistou ještě společensky přijatelné, musíme si uvědomit, že v případě porušení pravidel silničního provozu přebíráme veškerou zodpovědnost za toto jednání. Zde platí naprosto neporušitelná zásada: za každou cenu se musíme vyvarovat toho, abychom vlastní jízdou za hranicemi předpisů vytvářeli pro ostatní nepřehlednou nebo nebezpečnou situaci.

Základním kritériem pro míru našeho chování je tedy bezpečnost, a to jak naše, tak především všech okolo – chodců, dalších cyklistů i motoristů (už jenom to, když přinutíme řidiče prudce zabrzdit, pro něj může znamenat nebezpečí).

Udržení přiměřeně bezpečné jízdy na hranici zákona je třeba nahlížet z několika hledisek:

1. Zdatnost

Jednak je to apriorní bezpečnost jízdy daná zdatností jezdce a kvalitou jízdního kola. Právě tady se ukazuje ono rozpětí dovedností a z toho vyplývajících jízdních stylů. Zatímco pro zkušeného mesíka je do značné míry bezpečné i předjíždění kolony po tramvajovém pásu, pro babičku jedoucí na nákup může být nebezpečné i překonání hlavní ulice po přechodu.

Tato míra bezpečnosti je definovaná soustavou člověk-kolo a nelze jí při samotné jízdě nijak výrazně ovlivnit. Je definována tím, kolik máme sil, jak se dokážeme orientovat, jak zvládáme jízdu po nerovném povrchu, jak dokážeme odhadovat dopravní situaci. Ale také tím, v jakém stavu udržujeme své kolo, zda je technicky v naprostém pořádku, jak účinné má brzdy či přilnavé pláště.

2. Předvídavost

Pokud jedeme někudy, kam nepatříme, musíme znásobit svou opatrnost. Musíme být do jisté míry schopní v přiměřené míře předvídat a odvracet také problémové chování jiných. Musíme takříkajíc myslet (a někdy i jednat) také za ostatní. Tím se vracíme ke klasickým zásadám ježdění ve městě. Zkrátka pojedete tak, jako kdyby po vás všichni šli. Konkrétně se to týká zejména:

  • Dveří parkujících aut
  • Aut vyjíždějících odkudkoliv
  • Aut neblikajících při odbočování
  • Chodců nekoukajících
  • Všeho ostatního, co se hýbe (chodců koukajících, psů, dětí)
  • Všeho ostatního, co se nehýbe (sloupů, obrubníků, apod.)

Je to často náročná úloha současného předvídání pohybu mnoha těles — úloha, na které si nebeská mechanika léta láme zuby — ale předvídavý jezdec jí v reálném čase řešit musí.

3. Čitelnost

I cyklista, který porušuje dopravní předpisy pouze tam, kde je to nutné, musí toto nezákonné jednání kompenzovat. Základem je udržení jisté úrovně řádu, který je porušením pravidel formálně narušen. Je na cyklistovi, aby během nepředpisové jízdy narušený řád znovu nastolil a to tak, aby jej všichni spoluúčastníci provozu jednak pochopili, jednak přijali.

Pro pochopení vašeho jednání ostatními je nezbytná čitelná jízda: Tedy takový způsob jízdy, který je pro ostatní předvídatelný i přesto, že právě není v souladu s pravidly silničního provozu.

Pro čitelnou jízdu je zcela zásadní časový faktor. Musíte dát ostatním dostatek času na to, aby pochopili, co se v nejbližších vteřinách chystáte udělat. A musíte počítat s tím, že ne každému to dojde. Pro čitelnou jízdu tak platí několik konkrétních zásad, které jsou pouze rozvedením této myšlenky:

  • Dělejte věci včas. Do levé části pruhu se zařazujte v dostatečném předstihu. Nedivočte, neměňte prudce směr a polohu v pruhu, pokud to není nutné.
  • Normou je výrazné a včasné ukazování směru. Klidně nad rámec předpisů, když můžete, ukažte klidně při celém průjezdu křižovatkou. Jste čitelnější a tedy ve větším bezpečí.
  • Oční kontakt. Dívejte se na řidiče, kývejte, abyste dali najevo, že o něm víte. Řidič to má za sklem těžší, ale občas také zareaguje.
  • Význam má i viditelnost kola a jezdce. To znamená správné osvětlení (jako vždy raději víc než míň), reflexní pásky a světlé oblečení, případně vestička. Dobrou viditelností si prodlužujete čas, po který vás řidiči registrují.

4. Ohleduplnost

Pokud se tedy dopouštíte přestupku, musíte dbát nejen na to, aby řidiči chápali, co chcete dělat. Musíte také zajistit, aby ostatní účastníci provozu (nejen řidiči, ale i chodci) přijali vaše jednání jako v dané situaci opodstatněné. Chcete, aby si všichni kolem řekli: ,,Hm, a co jiného tam ten člověk vlastně mohl udělat?”

V městské praxi ohleduplnost znamená zejména neblokování aut za námi (uhnout někdy i za cenu mírného zvýšení rizika), necpat se mezi pruhy tam, kam se nevejdu, neubírání prostoru a nevytváření zmatených situací. Je tedy definována spíš tím, že se vyvarujeme bezohlednosti.

Tato zásada se týká především zdatných a předvídavých jezdců, kteří si technicky mohou ledacos dovolit a často na ohleduplnou jízdu zapomínají. Zvlášť protikladná je pragmatická filosofie, kterou často podvědomě realizuje každý zkušenější jezdec: Za předpokladu, že většina řidičů zareaguje na vaší přítomnost nesprávně, jim nesmí být dopřán čas k tomu, aby nějakou chybu udělali.

Je to praktické, rychlé a do jisté míry bezpečné — a dokonce existují situace, kde je takové jednání správné (například při odvracení nebezpečí). Ale za normálních okolností to je bezohledné a pro ostatní účastníky provozu velmi ponižující. Myslím, že drtivé většině řidičů nevadí drobné porušování pravidel cyklisty; vadí jim, když je cyklisté svou jízdou zmatou, šokují nebo naštvou. Vynervovaný řidič se pak může mstít na jiném cyklistovi. V neposlední řadě tak bezohledná jízda jednotlivců dělá velmi špatné jméno bicyklu ve městě jako způsobu dopravy.

5. Laskavost

Zásada laskavosti je pro nás cyklisty jako pro nejslabší účastníky silničního provozu významnější, než by se zdálo. Mnohá místa můžeme bezpečně projet jen díky laskavosti řidičů — je proto správné jim tuto laskavost vracet.

Zatímco čitelnou a ohleduplnou jízdou cyklista vyrovnává fakt, že ne vždy jezdí podle předpisů, prokazováním laskavostí vnáší do provozu osobní vklad k plynulosti, bezpečnosti a především jisté lidskosti provozu pro všechny, kdo ulici sdílejí.

Mezi základní laskavosti, které nás nic nestojí, ale když je provedeme, potěší všechny kolem nás, patří:

  • Děkování. Pokud vám kdokoliv dělá prostor, poděkujte, nic vás to nestojí. Poděkujte chodci, i když jste ho předtím třeba museli prozvonit. Poděkujte mávnutím řidiči, který zpomalil, aby vás neohrozil. Příště třeba někdo poděkuje vám.
  • Usnadňujte cestu ostatním. Přesunem do levého pruhu umožníte autobusu vyjet ze zastávky (samozřejmě se předtím musíte podívat dozadu). V křižovatce se řaďte tak, abyste zbytečně nezdržovali (opět, jen pokud to je pro vás bezpečné).
  • Pouštějte. Pusťte chodce na přechodu, tramvaj, autobus, nebo i auto, které má potíže odbočit. Pokud pouštíte, musíte to udělat bezpečně a účelně zároveň. Bezpodmínečně se musíte se zařadit do středu jízdního pruhu, aby vaše gesto cti nezdevastovali řidiči motorových vozidel. Musíte také naznačit řidiči za vámi, že budete něco dělat — třeba mávnutím vlevo nebo zdvižením paže. Zpomalujte opatrně, z větší vzdálenosti, aby do vás auta za vámi nenajela: nemáte brzdová světla. A konečně musíte pořádným mávnutím naznačit, že pouštíte: řidiči většinou takové chování od cyklistů nečekají ;-) .
    Samozřejmě nemůžete pouštět vždycky. Je třeba umět ,,číst” situaci a vidět, kdy takové puštění nebude zbytečné: když nepustí odbočujícího auta v protisměru nebo když jedete příliš rychle, nemusíte se snažit.

Prokazování laskavostí není technicky často jednoduché — ale vyplácí se v tom, že silniční provoz výrazně zlidšťuje.

Jistota ovšem není

Bohužel, ani plné dodržování uvedených zásad nás stoprocentně neuchrání od možného maléru (ať už půjde ,,jen” o slovní konflikt, nebo o nehodu). Někdy příště se proto budeme zabývat právě řešením problémových situací.

Závěrem

Je patrné, že ke snížení míry cyklistické přestupkovosti nedojde beze změny asi tak desítky ustanovení silničního zákona a z toho vyplývajících úprav patřičných norem pro plánování silniční infrastruktury. Praha se snaží o změnu některých pravidel; bohužel není vůbec jisté, zda uspěje. Cyklistům tak i nadále ještě dlouho zbude přetvářet řád, který na silnicích panuje tak, aby jim nebyl nepříznivý.

Ve městě bychom vždycky měli jasně vědět, zda se právě chováme či nechováme podle litery zákona. To proto, abychom se mohli zachovat v krizové situaci odpovídajícím, defenzivním způsobem.

Je třeba jezdit ohleduplně a pragmaticky. Vědět, co nám kdo může udělat, nedělat nepříjemnosti ostatním. Prostě jezdit podle přirozenosti a zákon, který je v některých bodech zcela mimo kontakt s realitou, brát s rezervou.

Jelikož se jedná o složité téma s mnoha různými možnými úhly pohledu, budeme rádi, když nám svůj názor napíšete v diskuzi pod článkem (nebo alespoň hlasujete v anketě v levém sloupci webu).

Podpořte nás

Komentáře - uzamčeny

  1. 1

    Opravdu pěkný článek. Našel jsem v něm spoustu nových věcí, které mě třeba ani nenapadli a spoustu jiných, které dělám od dětství.
    Takhle jsem si to mohl v hlavě srovnat.

    Dlouhá léta jsem do centra Prahy jezdil automobilem a ostatní dopravou pohrdal. Čas a spousta přistěhovalců mě tak jízdu otrávili, že jsem dobrovolně, ještě před zavedním zón, přešel na MHD.
    Najednou jsem zjistil, že nemusím denně, přesně jak se v článku píše, “… myslet (a někdy i jednat) také za ostatní …” a přijíždím domu odpočatý a navíc, pěkně si počtu a poslechnu dobrou muziku.

    Nyní se psychicky dostávám do jiné fáze a to je dojíždění na kole. Nevím, jestli to pro mě bude schůdná cesta cesta a vydržím to, přijdu o čtení a muziku, ale už teď vím, že se mě některé body v článku úzce dotýkájí.

    Protože jsem v pražském provozu aktivně jezdil, nechci a ani nebudu v něm jezdit na kole jinak než po cyklostezkách vedoucích mimo silniční tahy, nebo na chodníku opatrnou jízdou a se všemi důsledky.

    Ostatně jsem otec od dvou dětí a nenechám se zabít. Stejný argument dám policistovi, který mi bude udělovat pokutu.

  2. 2

    Mechu, proč bys měl přijít o muziku? S tím čtením je to pravda. Já právě proto rád střídám různé způsoby dopravy. Protože v zaměstnání i ve škole sedím, tak potom večer raději skočím na kolo a ten odpočinek právě spočívá v tom. Třeba se pak v létě po cestě zastavím někde v parku nebo u řeky a tam si na hodinku vytáhnu knížku, v MHD takovou možnost moc nemám, protože v tunelu ani na Vídeňské se mi číst knížku moc nechce. Jindy jedu do práce a hned ráno máme nějaké jednání a já si potřebuju ještě něco přečíst, nebo do školy na zkoušku, tak samozřejmě zase jedu MHD. A když si v létě chci opravdu odpočinout, tak zase jedu první část cesty lodí. Prostě je bezvadné se nezamknout v jednom schématu, protože každý způsob dopravy má něco do sebe.

  3. 3

    Říkáš po Vídeňský? To bydlíš někde vKRČi, v Šeberově nebo dál Vestec či Jesenice? Nebo ještě dál?
    Takže posloucháš na kole muziku?

    Hele to je opravdu chytré, takhle sem nad tím nikdy nepřemýšlel.
    Je fakt, že se snažím rychle dopravit domu za dětma a co nejvíc si je užít, ale ten čas tý cestě věnovat prostě musím, takže vůbec není špatné ho využít k prospěchu svému :-)

  4. 4

    Ano, bydlím v Písnici, což je naprostý zapadákov na okraji Prahy, MHD mi to jede kolem Nemocnice Krč po Vídeňské. Důležité ale je, že i z té Písnice mi to svižným tempem trvá do centra (Vyšehrad, I.P.Pavlova) méně než MHD, a ten čas dojížďky je velmi stabilní. MHD kromě metra zůstane často i desítky minut navíc trčet někde v zácpě, nad čímž jako pasažér bohužel nemám žádnou kontrolu a což nemohu nijak předvídat. Ve výsledku tedy MHD musím jezdit s časovou rezervou, což ten celkově strávený čas ještě prodlužuje…

  5. 5
  6. 6

    Díky autorovi za perfektní sesumírování (mnohdy nám cyklistům nepřejících) faktů a každodenní reality městského kolování. Souhlasím s ním, že i v našich necivilizovaných a leckdy nebezpečných poměrech se dá po Praze jezdit – musí ale o vás být na kole vědět a musíte být vidět! Jezdím do práce ze Žižkova ke Staroměstskému náměstí – ráno je to pohodový sjezd, který mi hodně urychlí dopravu do práce. Dopravní předpisy porušuji hned několikrát – provádím onen klasický mix: cyklista, když to jde, “chodec” když to nejde jinak. Jezdím po chodníku, v protisměru, po tramvajovém pásu. Vždy však platí – svítit, koukat se kolem sebe, komunikovat s řidiči, být ohleduplný, dávat přednost.
    Skoro si říkám, jestli ono civilizované ježdění, jak ho známe ze západní Evropy, nebude nuda :-) Ale na zábavu přece máme výjezdy za město. Za čistší vzduch tu trochu adrenalinu rád vyměním!

  7. 7

    2Mech: jasně že na kole jde poslouchat muziku (zrovna o tom chystám článek). Mám na řiditkách rádio a to je pak relax, když ti ten monotónní hluk ulice prožízne Goťák, občas si i zpívám :).

    Ad trasa – já když bydlel v Písnici jezdil jsem dolů modřanskou roklí a podél vody, nebo na druhou stranu kunratickým lesem na Chodov a dál třeba do Hostivaře. Jinak na IP je nejlépe přes Kačerov (tam se dostaneš celkem pohodlně (samý chodník), odkud můžeš po trase C14 přes Budějovickou a kopíruješ metro (je to tam buď chodníčkaření, nebo v provozu ale je tam silnice poměrně slušně široká, takže nic nebezpečnýho. Ono, bezpečnost cyklisty v provozu je spíš závislá na jeho schopnostech a odhadu, než na nebezpečnosti ostatních (ve zácpě či silném provozu, si stejně nemohou dovolit jezdit nijak závratně rychle…).

    2Šimon: klidně bych si tu nudu dal líbit

  8. 8

    Honzo, Mechu, z písnice na IP. Pavlova přes Kačerov nééé :) To já jsem si také myslel, než jsem právě objevil mapu Prahounakole a našel jsem si, že kratší a lepší cesta je jet po Libušské, u Tempa odbočit vlevo, projet domky Sulickou, přejet Zálesí (na chodník a po přechodu se semaforem) a podle domova důchodců (je tam naprosto nesmyslný zákaz všem, ale jako obyčejně myšleno zákaz motorovým…) sjet dolů, podjet okruh, po liduprázdném pravém chodníku V Podzámčí a Na Strži vyjet nahoru na Pankráckou pláň. Dále jezdím přímo po silnici (je to z velkého kopce, takže s auty není potíž) na Vyšehrad, po levé straně Nuselského mostu na druhou stranu k Muzeu policie, pak ulicí Ke Karlovu dojedu na I.P.Pavlova (na konci doprava) nebo pokračuju do Štěpánské (na konci doleva) a na Václavák.

  9. 9

    Vráťo, v globálu vše co píšeš je správné, ale realita všedního dne je taková, že cyklista, jako nejslabší článek musí o své místo ve veřejném prostoru bojovat silnějším kalibrem, než je Děkování a Pouštění.

    Jezdíme po městě především proto, že je to nejrychlejší možná forma dopravy. Tím pádem je třeba aplikovat jistou rasanci v místech, kde není vyjasněno, kdo je preferovaným uživatelem komunikace.

    Ve většině případů tedy nepouštím chodce na přechodu, protože je daleko elegantnější si očima říci, že oni přibrzdí krok a já projedu, v situacích kdy jsem stejně rychlý jako automobil (stává se to čím dál častěji) zásadně neuhýbám na stranu silnice, při jízdě po chodníku se snažím akusticky dát vědět a předpokládám, že i zamilovaný turista umožní průjezd, jinak si “drcneme”.

    Hlavní důvod rychlosti kola, elektorkola zvlášť, je právě ona svoboda střídání role auto/chodec, tedy silnice/chodníku. A to do doby existence cyklistické infrastruktury i za cenu porušování platných vyhlášek.

  10. 10

    Jakube, je rozdíl mezi situacemi, kdy si musím vynucovat prostor a být asertivní a situacemi, kde jsem “pánem” a právě proto si můžu dovolit jistou benevolenci. Pouštění a děkování je známkou toho, že situaci zvládám, tedy třešnička na dortu, kterou si můžu dovolit, když ten prostor mám – třeba když zrovna jedu prostředkem pruhu.
    S chodcem na přechodu se domlouvám přesně stejným způsobem, jako ty. Když ale vidím chumel 20 lidí a vím, že stejně budu přiržďovat kvůli křižovatce, nemám problém skupinku pustit. Když jsem stejně rychlý jako auta, tak samozřejmě zaberu celý pruh – doufám, že nikde nevyznělo, jako že to není správné.
    Na chodníku bych byl ale za to jezdit ohleduplněji: Vždycky musím být připravený na to, že chodec neuhne a mít čas zpomalit do kroku – je to na cyklistovi, aby zabránil kolizi.
    A zrovna u elektrokola snad ztráta rychlosti není taková nepříjemnost jako u běžného bicyklu :-)

  11. 11

    Jakube, Vráťo, slušnost musí mít vždycky přednost před tím, dostat se rychleji do práce nebo za zábavou. To je prostě na úplně jiné rovině. Když člověk jede na té silnici sám, tak se snadno s tím chodcem nějak ,,domluví” a objede, to je vpořádku, ale rozhodně není přijatelné nepustit přejít jiného člověka v provozu, kdy jsou kolem auta, s tím, že ,,ho pustí ten za mnou”. To ho většinou nepustí ještě dvacet dalších… Jedinou výjimkou, která se bohužel stává a což mne osobně vždy velmi mrzí, je pokud vidím, že by to nebylo bezpečné (tzn. já bych zastavil a auto za mnou by jelo dál). V takovém případě mi nezbývá než nedát tomu chodci šanci (…skočit pod to auto za mnou) a ignorovat ho. Což mne teda vždycky mrzí, protože pak jsem stejný hulvát jak ten řidič, ale nic s tím nenadělám…

    Jezdit nebezpečně na chodníku a riskovat srážku s chodci prostě nelze. To je jak když někdo odstrkuje ostatní v metru lokty ,,protože spěchá”. To prostě nestojí za to i kdyby měl být člověk destkrát pozdě.

  12. 12

    Stejně by kluci bylo nejlepší udělat nějakou společnost vyjížďku, můžeme nejen srovnat míru asertivity v sedle, ale i otestovat váš-náš navigační software. Dnešní info od tvůrců říká, že v polovině února bude hotovo!!

  13. 13

    No, já jsem pro :-) Však už jsem se s tebou tuhle někam přesouval. Co takhle příští víkend?

  14. 14

    2Hynek, trasa Písnice: vidíš tamtudy taky jezdím, ale pak jedu většinou dolů k vodě, myslel jsem, že nahoru je to moc velký stoupák, díky za radu.

  15. 15

    Nejprve “technická” poznámka:
    Silniční zákon je zkrácený název pro Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Ten ale o provozu neříká v podstatě vůbec nic, zabývá se jen technickými a správními věcmi.
    To, na co se tady v článku naráží jsou Pravidla silničního provozu – Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.

    Když už jsem u těch oprav, co dopraváka uhodí do očí – často se (nejen) na těchto stránkách uvádí “čtyřproudá ulice”. Faktem je, že proudy jsou jen dva – jeden směrem tam, druhý směrem zpět (v jednosměrce je tudíž proud jen jeden). To, čeho může být víc v jednom proudu, jsou pruhy – tedy zmíněná ulice je (dvouproudá) čtyřpruhová.

    Ale teď k tomu, co mě přimělo napsat tento komentář.
    Nesouhlasím s více věcmi, ale co je asi nejhorší je tučně zvýrazněná úvodní teze “Porušování pravidel provozu vynucené výhradně nevhodnou infrastrukturou a nedokonalým zněním zákona je společensky zcela tolerovatelné.“.
    Vemme modelový příklad – Žitná ulice. Místo na protisměrný cyklistický pruh (a dokonce i samostatný pás) by tam stavebně i legislativně (ČSN 73 6110) bylo, takže fakt, že tam není vyznačen je jasný případ “nevhodné infrastruktury”. Tím spíš, že v souběžné Ječné ulici takový pruh v současnosti realizovat nelze a jiné spojení Karlova náměstí a náměstí Míru není. Podle výše zmíněné teze by tedy bylo zcela v pořádku, kdyby se cyklista vydal Žitnou ulicí nahoru v protisměru. Tím spíš, že jinde se tu káže, že jízda v protisměrce je v podstatě bezpečná, neboť protisměrný cyklista se s ostatními vozidly výborně vidí.
    Nevím, kdo z vás by si to troufl dát v praxi, ale já tedy ne. A to se nepovažuji za nějakého měkoně – výše zmíněnou trasu Písnice – I.P.Pavlova jezdím v úseku Kunratice – Bulhar, akorát že místo chodníků (kde cyklista prostě nemá co dělat) normálně po silnici (Vídeňská, Budějovická, Na Strži, 5. Května, Legerova, Wilsonova – holt se potřebuji přemístit mezi dvěma body a nemám chuť a čas dělat si výlet kolem půlky Prahy).

  16. 16

    Štěpán: Předně děkuji za upřesnění terminologie, člověk se stále učí.

    A teď k věci: Váš modelový případ je zcela mimo. Vezmete dva předpoklady, které jsou správné za splnění určité podmínky. Tuto podmínku ovšem zanedbáte, předpoklady spojíte na příkladu, kde ta podmínka není splněná a pak z toho vyvozujete, že je jeden z předpokladů nesprávný.
    Porušování zákona v místech, kde je nevhodná infrastruktura je v pořádku za podmínky, že cyklista dokáže toto narušení řádu kompenzovat způsobem jízdy. Neznám způsob jízdy, jakým by cyklista dokázal kompenzovat jízdu v protisměru v Žitné ulici, ledaže by si vzal tank.

    Ale jinak máte pravdu v tom, že ta ulice je infrastrukturně zcela “nevhodná”. Je totiž velmi nevhodné, když se po městské třídě s uličními čarami z poloviny čtrnáctého století denně provalí na sedmdesát tisíc aut.
    Taky naprosto souhlasím s tím, že cyklista na chodník nepatří. Ale dokud bude pro méně zdatné cyklisty (děti, starší lidi nebo prostě jen ty, kdo se bojí aut) jízda v pražském provozu nemožná, budu tvrdit, že chodník je pro ně ta lepší volba.

    Jestli se vám nelíbí můj názor, že cyklista po zvážení rizika může porušit pravidla silničního provozu a nemusí si s tím dělat moc velké vrásky, tak hledejte lepší způsob, jak mi dokázat, že tomu tak není.
    Já dopravák nejsem, jsem jen městský cyklista a když vidím některé názory dopraváků, tak jsem moc rád, že jsem se jím nakonec nestal (a mohl jsem :-) )

  17. 17

    Štěpáne, Vráťo, vaše diskuze mi připadá bezpředmětná. V článku se jasně píše: ,,Zde platí naprosto neporušitelná zásada: za každou cenu se musíme vyvarovat toho, abychom vlastní jízdou za hranicemi předpisů vytvářeli pro ostatní nepřehlednou nebo nebezpečnou situaci.” Tato teze se tam v různých formách opakuje. To cyklista v Žitné v protisměru nesplňuje ani náhodou.

  18. 18
  19. 19

    Ano, to jsem také četl. Ale princip “Když už se nechovám tak, jak bych měl, tak alespoň nesmím ostatní ohrozit” je jen důsledek toho základního “když se mi zákon nelíbí, tak se na něj můžu vykašlat”. A proti tomu jsem vytáhl ten absurdní příklad.

    Hledat lepší způsoby? Asi po tom předchozím textu překvapím, ale jo, hledám. Z pozice projektanta dělám to nejlepší, co můžu – cyklostezky projektuji. Pak ale projekt narazí na úředníka a ze samostatné cyklostezky je najednou smíšený cyklopěší chodník, a kolikrát se ztratí úplně :-(.
    Když už se něco povede, tak se to neskutečně vleče – takovým příkladem z poslední doby může být Prahou chlubený Signalizovaný přejezd pro cyklisty na Chodově. Co na tom, že stavebně je připravený už od roku 2002 a zbývalo jen osadit lampy. To město povolilo až loni na podzim (po 6 letech) a ještě s tuningem – zatímco souběžný přechod pro pěší má zelenou normálně v cyklu, tak přijedší cyklista si ji musí vyžádat tlačítkem. Takže zatímco kolem něj přecházejí chodci na zeleného panáčka, cyklista musí čekat do příští fáze. Opravdu nechápu, proč si to magistrát nakonec takhle předělal. O tom, že na druhém konci areálu se zprovoznil druhý takovýto přejezd už tam není ani zmínka, stejně jako fakt, že to město nestálo ani haléř (až na ty klacky pod nohy).

  20. 20

    Štěpán: A vida, ten přejezd na Chodově by mě zrovna zajímal: Kdo konkrétně si vyžádal nebo provedl takovou úpravu? (“magistrát” je strašlivě vágní pojem – policajti, městská část, někdo jiný?). Klidně můžete na mail. Možná bych s zkusil ještě nějak zatlačit (bydlím na P-11), protože to, jak to popisujete, je skutečně donebevolající nesmysl.

  21. 21

    Kdo konkrétně nevím, sem to přišlo už jako požadavek z projednávání zástupce investora na magistrátu u Dražka (DOP MHMP), kde byl i Opočenský (PČR) – takže podle mě jeden z nich.

  22. 22

    Je mi líto, ale v tédle krajině střelců mě na silnici nikdo nedostane!
    Tedy polní cesta, cyklostezka a chodník.

    A to ani u nás na vesnici, kde ten provoz je míň hustej. A možná právě proto, protože na 50ce tam střelci lítaj 100kou bez problémů.

    Oni nedodržují zákon a já se nechám zabít, taková matematika se mi ani trochu nelíbí …

Další z rubriky

Začínáme jezdit: snadno a rychle 3

21. 04. - Návody
Uvažujete o tom, že začnete jezdit v Praze na kole, ale máte dojem, že je to příliš velká věda? Dnes vás vyvedeme z omylu: Všechno,..více

Na červenou? Rozhodně ne! 43

26. 03. - Návody
Zásady zodpovědné jízdy na kole, cyklistická etiketa, věnují pozornost i problému jízdy na červenou. Nefunkční detekční smyčky, špatně přístupná tlačítka pro cyklisty a více než..více

Chodec v cestě? Buďte zdvořilí! 13

13. 03. - Kampaně, Návody
Sice zde jaro ještě oficiálně není, ale počasí již láká nasednout na sedla jízdních kol. Po zimní pauze určitě nebude od věci si připomenout základní..více

Cruiser a Bella na kruhovém objezdu 3

14. 10. - Inspirace, Návody
Víte, jak se chovat na kruhovém objezdu? Vše o filmu na www.cruiserbella.ch/.

Vyšehradskou ulicí na Albertov a zpět 30

Jízda po běžné pražské ulici v sobě někdy zahrnuje potřebu vypořádat se s nástrahami, které necyklista nemá šanci ani postřehnout. Pro méně zdatné jezdce to..více

Pohodlná stoupání, která možná neznáte… 10

17. 07. - Mapa, Návody
U nedávného článku věnovaného jízdě na kole v kopcovitých městech se rozvinula debata o tom, jak je obtížné vystoupat do některých pražských okrajových čtvrtí. Rozhodli..více

Anketa

Jak používáte web Cyklisté sobě?

Výsledky →

Loading ... Loading ...
Archív anket →

Poslední komentáře

webdesign by 2046
↑ nahoru