Švédské město Gävle, ležící asi 150 kilometrů severně od Stockholmu, není proslulé jen obří slaměnou kozou, kterou na Vánoce obvykle někdo podpálí. Sedmdesátitisícové Gävle je současně město, kde příznivé podmínky a dlouhodobá podpora cyklistické dopravy umožnily vytvořit z jízdy na kole jeden z hlavních pilířů městské dopravy. Díky čtyřdennímu konferenčnímu pobytu jsem se mohl s tímto cyklisticky velmi příjemným městem seznámit osobně.
Na první pohled
Někdy mi přijde až trapné, že pokaždé, když vyrazím do víceméně náhodně zvoleného evropského města, narazím všude na stejný obrázek: Cyklisté a kola jsou všude, podíl na dopravě především v centru města vysoko přesahuje 10%; ať je léto nebo zima, ať je to město ploché nebo kopcovité. Tentokrát jsem měl obzvláštní štěstí: Gävle se totiž nápadně podobá nedalekému legendárnímu cyklistickému městu Västerås.
Ranní Gävle vám nabídne i takto žánrové pohledy…
V roce 2000 přesáhl podíl cyklistické dopravy v Gävle 20%. Na přibližně 400 kilometrů ulic má Gävle zhruba 200 kilometrů cyklostezek. Od poloviny devadesátých let je cyklistická doprava ve městě více propagována a lze tak předpokládat, že podíl na ,,dopravním koláči“ od té doby ještě vzrostl.
A je to vidět. Jízdní kola a cyklisté jsou tu naprosto všude. Na cyklostezkách i ulicích. A díky tomu, že islandská sopka ,,Voldemort“ způsobuje mizerné počasí jen nad Českou Republikou a nikoliv nad daleko bližším Švédskem, představilo se mi Gävle v podobě sluncem prozářeného města s takovou mírou cycle chic, že jsem si na to musel celý jeden den zvykat.
Po měsíci ošklivého počasí v Praze….
…jsem si při fotografování blonďatých Švédek přišel poněkud voyersky.
Při fotografování jsem si zpočátku přišel asi stejně nepatřičně, jako kdybych si třeba na Letenském náměstí stoupl k semaforu a fotil auta stojící tam na červenou nebo projíždějící křižovatkou. Jízdní kolo v Gävle je totiž natolik přirozenou součástí prostředí, že mi přišlo skoro zbytečné vůbec vytahovat aparát. Nakonec jsem se ale osmělil. Švédský styl městské cyklistiky má totiž hodně do sebe a jemně se liší i od toho, jak vypadá třeba Andersonova Kodaň.
Ve stylu severského léta
Švédské léto je krátké a zejména po ránu chladné. O to víc si ho ale zdejší obyvatelé dovedou užít. K tomu, aby se správný gävlean (nebo gävleanka) oděli do toho nejkratšího, co se dá doma najít, stačí, aby ráno vysvitlo sluníčko. není podstatné, že teplota vzduchu jen zlehka přesahuje deset stupňů. Zatímco středoevropan se chvěje v dlouhém rukávu, kolem procházejí obyvatelé města, odění zhruba do stejného počtu vrstev, jaký si zmíněný návštěvník z jihu obléká v hotelovém pokoji do postele. A nejlehčeji se odívají cyklisté: Má to smysl – jízdou na kole se přece člověk po ránu krásně zahřeje!
Ideální oblečení na ranní cestu do školy ve dvanácti stupních – na švédský způsob, pochopitelně.
Styl je pochopitelně veskrze městský. Základním definičním znakem jízdního kola v Gävle je košík, který najdete skutečně na každém bicyklu — mám dojem, že jsem je zahlédl pověšené i na několika zcela vzácně se vyskytujících celoopdpružených fullech. A když není košík vpředu, je zavěšený z boku na nosiči.
Košík kolo rozhodně nehyzdí a dáte do něj ledacos.
Komu nestačí jeden košík, pořídí si rovnou dva – a proutěné, jako má tento překrásný, luxusní Crescent.
To, že je košík běžnou součástí výbavy mnohé naznačuje o zdejším terénu: Je zřejmé, že cyklisté v Gävle nemusejí jezdit po hrbolatém dláždění nebo kočičích hlavách, jaké v Praze dlouhodobé používání košíku prakticky znemožňují.
Na co naopak prakticky nenarazíte, jsou nákladní kola. Děti se zde vozí zásadně v sedačkách. To je možná největší rozdíl proti obrázkům známým z Kodaně.
Každý z rodičů má na kole komfortní dětskou sedačku. Zdá se, že v Gävle netřeba moc často sesedat…
Odhlédneme-li od košíku, je u jízdního kola v Gävle nejdůležitější jeho barva. Pokud nejste pán, který je téměř povinován použít důstojné a nenápadné kolo černé barvy, potřebujete kolo jasně barevné, modré, červené nebo jinak výrazné, pokud možno lákavé a nepřehlédnutelné.
S barvením si můžete dát práci…
…a nebo použít jednu plechovku na všechno.
Zvláštní oblibě mezi mladými se těší cruisery nebo coastery, kola amerického střihu a velmi pohodlného posezu. Jejich sedla jsou z hlediska efektivity nesmyslně nízko, umožňují ale v případě potřeby pohodlné zastavit a opřít se o vozovku ledabyle leč pevně oběma nohama. Vzhledem k tomu, že správný gävlean na kole vykonává i značnou část svého společenského života, je to zřejmě nezbytné.
Jezdí se na cruiserech dětských…
… i dospěláckých.
Vyspělá cyklistická kultura se pozná i podle toho, že jsou zde zcela běžné jevy, za které by byl cyklista v zemích cyklisticky ,,rozvojových“ pokud ne přímo ukamenován, tak alespoň vláčen v prachu diskusních fór a utloukán hesly jako ,,bezpečnost“, ,,hazard“ a především ,,zodpovědnost“. S přilbami se prakticky nejezdí. Dají se najít na dětech (od roku 2005 jsou přilby povinné do patnácti let), dospělých cyklistů s přilbou jsem za ty čtyři dny zahlédl asi deset. Naštěstí se zdá, že negativní vliv povinnosti používat přilby na počet dětských cyklistů (více zde) zatím využití kola mládeží příliš neovlivňuje.
Jízda ve dvou je pohodlným a uznávaným způsobem, jak přepravit osobu blízkou, která právě nemá své kolo při ruce. A počet kol opřených o ploty zahradních restaurací naznačuje, že jedno nebo dvě drahá piva nebudou pro večerního cyklistu něco, co by jej odradilo od návratu domů po vyhrazené cyklostezce.
Ve dvou se to prostě lépe táhne…
Místo přilby sluchátka ;-)
Přítelkyni jedině na nosiči.
Zkrátka a dobře, kde je kol hodně, nepotřebují cyklisté žádnou zvláštní ochranu — oni se ochrání sami prostě tím, že jsou.
Konečně, posledním znakem zdejší vyspělosti je zdejší ledabylý způsob zamykání kol. Jsme na severu, v zemi, která si v roce 1920 jako první na světě zvolila v demokratických volbách socialistickou vládu, a současně v nepříliš velkém městě, kde každý každého zná: Není se proto čemu divit, že stupeň ochrany kola před krádeží je tu přesně o stupeň nižší, než v Praze: Před kavárnou nebo obchodem se kola často nezamykají vůbec. Pro střednědobé stání nevadí, když je stojan u práce plný: Zamkne se jen zadní kolo. Na víc dnů se zamyká ke stojanu za rám. Zamykání současně za kolo a rám nebo na dva zámky tu zvykem není – možná by mělo smysl, kdybyste si to kolo chtěli zaparkovat na tři neděle u nádraží.
Není kultury bez infrastruktury
Cyklistická infrastruktura v centru Gävle se skládá téměř výhradně z oddělených cyklostezek a pěších zón s provozem cyklistů. Při intenzitách cyklistické dopravy srovnatelných s počty pěších a automobilistů je to pochopitelné.
Chodníková stezka. Všimněte si především způsobu, jakým vznikl sdružený přejezd v popředí: V šířce dané chodníkem se prostě pokračuje dál. U nás ovšem nelze ani pomyslet.
Cyklostezky jsou zásadně obousměrné, vedené podél komunikací. Odbočení do vedlejších ulic jsou opticky řešené tak, aby odbočující automobil překonával bariéru z chodníkového dláždění, zatímco chodci a cyklisté měli mentální přednost tím, že prostě pokračují po chodníku. Na jedné z ulic jsem si přítomnosti boční ulice všiml až podle toho, že tam odbočovalo auto (samozřejmě mi dalo zdvořile přednost). Cyklisté na takových křižovatkách ani nezpomalují.
Světelné křižovatky jsou vybavené třísignálovými cyklistickými semafory. Signály pro chodce jsou oddělené, to má ale zvláštní důvod: Zatímco cyklistům svítí zelená po celou dobu, kdy mají zelenou souběžně jedoucí auta, chodci si musejí o zelenou na přechodu požádat tlačítkem. Tedy pravý opak toho, jak jsou obvykle řešeny křižovatkové přechody u nás.
Auta a chodci mají červenou — byť jen na okamžik. Když si chodec namáčkne, dostane zelenou taky a autům se za okamžik rozsvítí. Narozdíl od pražských řešení (Krč, Chodov) ale bude cyklistům svítit zelená celou polovinu cyklu.
Někde se používá metoda „generálního stopu“, kdy v jedné fázi dostanou červenou auta ze všech směrů a křižovatka na čtvrt minuty patří jen cyklistům a chodcům. Je ale třeba podotknout, že to není jen několikasekundový mžik mezi dlouhými cykly pro auta, ale že doba je dostatečně dlouhá k tomu, aby bylo možné překřížit na menší křižovatce obě ramena.
Vlastní řešení cyklostezek mi ale nepřišlo nějak extra vyumělkované. Žádné divočiny, žádné sofistikovanosti; stezka vede podél ulice, na křižovatce semafor, vyčkávací prostor na rohu, to je celé. Přejezdy přes odbočující ulice jsou řešené s předností cyklistů. Přes složitější křižovatku vede stezka klidně na dvoje signály, zdánlivě až trochu obtěžujícím způsobem, ale dlouhé zelené pro cyklisty omezují čekání na minimum a činí tak průjezd křižovatkou snesitelným.
No řekněte, co byste na tomhle sdruženém přechodu chtěli vymýšlet? (v ČR je ovšem možný až od letoška).
V Gävle se předpisy porušují málokdy: je to zbytečné. Po chodníku se jezdí nejvýš od nejbližší cyklostezky k domu, po silnici se nejezdí prakticky vůbec.
Na udržitelné cestě
Gävle je ukázkou města, kde je cyklistická infrastruktura rovnocenná cestám pro pěší a pro auta. Dopravní opatření jsou výrazně segregační — ale bez nevýhod známých z ČR. U odbočných ulic mají cyklisté přednost, zelené jsou dostatečně dlouhé. Tak jsou skloubeny v Praze prakticky neslučitelné požadavky na pohodlí a rychlost: zdejší stezky nabízejí obojí.
Infrastruktura ale není všechno. Od poloviny devadesátých let Gävle cyklistickou dopravu výrazně podporuje. V letech 2000-2005 zde proběhl program podporující jízdu na kole u mládeže. Kampaň byla zaměřená na snížení environmentálně neudržitelných způsobů dopravy (za ty se zde pro nenulové emise CO2 považovala dokonce i veřejná doprava! ) a díky ní se povedlo snížit dovážení dětí do školy autem na třetinu. V roce 2009 obdrželo Gävle v rámci Evropského týdne mobility zvláštní uznání za pokrok rozvíjející udržitelnou dopravu a snižující vliv města na klimatické změny.
Tyto úspěchy a ocenění ukazují, že Gävle je na cestě k městu nabízejícímu svým obyvatelům příjemné a udržitelné prostředí. A mně nezbývá, než se zeptat: Jak dlouho budeme bušit na vrata magistrátu, než směrem k větším ohledům na prostředí města vydá také Praha?
Gävle.
Loading ...
Včera jsem si to Vrbovkou šustil se shora a libilo se mi, jak to je udělaný ;) Jeden pruh pro motoristy obousměrný řizený semoforem a druhý jen pro cyklisty ;) Rozjel jsem se tak, že už jsem za podjezdem ani nepokračoval po A22, ale jako bus až na Modřansou, po které jsem dojel až ke Žlutým lázním. Zítra už to tam asi taková pohoda nebude ;(
Jinak průjezdu po A22 taky nikdo nebránil, když jsem tamtudy jel z5, jen je tam trochu pracovni nepořádek.