Mizející cesty a oplocená ghetta

V okrajových částech je Praha pro cyklisty dobře průjezdná i mimo hlavní komunikace také díky tomu, že se dá jet po různých nevyznačených účelových komunikacích, vyšlapaných pěšinách a vyjetých cestách. V mapě jsou takových průjezdu desítky; bez nich by byla část města mezi kompaktním centrem a okrajovými čtvrtěmi na kole prakticky neprůjezdná.

Právo chránící tyto průjezdy je velmi slabé. Staré polní cesty, které spojení ,,zadními dvorky“ zajišťovaly, byly přerušeny nebo zastavěny. Pro průchod zbývají jen tyhle cesty nouzové, trpěné jen do doby, než se pozemek začne intenzivně využívat. Pak je s průchodem obvykle konec.

Dávno pryč jsou časy, kdy nová výstavba neznamenala omezení průchodu nebo průjezdu na kole. Dřívější uliční síť byla většinou řešená tak, že umožňovala průchod i skrz vilové čtvrti nejbohatších. Jen průmyslové areály z pochopitelných důvodů neumožňovaly průjezd; i tam byl ale někdy po dost dlouhou dobu tolerován, nebo byly zachovány úzké průchody pro pěší, průjezdné i na kole.

Uliční síť na Ořechovce. Na vedení doporučených tras je vidět, jak je čtvrť průchozí a průjezdná. Počet slepých ulic minimální a není na úkor prostupnosti území.

Dnes se ale oplocují i celé nové obytné čtvrti. Tak se stane, že most přes potok, který zjevně sloužil jako veřejná cesta, končí náhle plotem s přístupem jen na kartu. Bytový areál v Uhříněvsi zahrnující tři pojmenované ulice, je z jedné strany ukončen brankou se závorou a železnými vraty (průchod na kartu). U letňanského letiště došlo k několikaletému přerušení veřejné účelové komunikace s vyznačenou cyklotrasou. Jediné pohodlné stoupání z Motola na Strahov zaplácnou dva rezidenční areály, které, byť mají každý tři ulice, sousedí spolu plot na plot. Menších areálů zahrnujících ulice, které by mohly nabídnout pěší cestu, ale nejsou průchozí, jsou v Praze už desítky. Dokonce dálková cyklotrasa č. 1 byla v místě, kde vedla po historické cestě mezi Hrdlořezy a Vysočany, vloni v létě dlouhodobě uzavřena.

Přerušení asfaltového chodníku mezi Hrdlořezy a Libní (a současně dálkové trasy č.1) developerskou výstavbou. Souběžná cesta viditelná v mapě vlevo od areálu staveniště je vyjetá blátem a vede po soukromém pozemku, není to tedy platná možnost obejití.

Jediná doprava, kterou developeři řeší obslužnost svých projektů, je ta individuální motorová, pěší propojení je zajímají málokdy — a když, tak jen pro obyvatele jejich domů. Z města, které bylo dřív dobře průchozí i průjezdné, se tak pomalu stává soustava ghet, navzájem dostupných už jenom autem.

Právní ochrana cest

Přitom veřejné cesty (včetně těch na soukromých pozemcích a užívaných výhradně bezmotorovou dopravou) jsou zákonem chráněné, takže majitel pozemku nemůže veřejnou a používanou cestu jen tak svévolně zrušit. Veřejná cesta je totiž z definice každá cesta, která je užívána k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby a byla v minulosti věnována veřejnému užívání a to i nepřímo (tzv. konkludentně) tím, že majitel pozemku veřejnému užívání cesty po nějakou dobu nebránil.

Ani když se majitel pozemku změní a prohlásí cestu za soukromou, nemůže v průchodu zabránit jen ze své vůle. O omezení přístupu na veřejně přístupnou komunikaci může rozhodnout jedině místně příslušný silniční správní úřad. Do jeho rozhodnutí nemůže nový vlastník svévolně bránit veřejnosti v jejím užívání, ať již fyzickou zábranou nebo vybíráním poplatku za průchod. Pokud majitel tvrdí, že to, po čem lidé přes jeho pozemek chodí není cesta, mohou se se ti, kdo cestu užívají (nebo sám majitel), obrátit na obecní úřad, který vydá stanovisko, zda se v případě dané cesty (či pěšiny) o pozemní komunikaci jedná, či nikoliv.

Cesty zřízené majitelem pozemku jako veřejné, nebo s jeho souhlasem veřejně provozované k užívání nutné komunikační potřeby tedy nový majitel o své vůli zrušit nemůže. Může cestu samozřejmě označit cedulkami nebo rovnou zahradit a dodatečně si nechat vydat potvrzení, že (zahrazená) cesta neslouží k uspokojování komunikační potřeby. Takové věci se bezpochyby často stávají, jsou ale na hranici zákona. Obvykle ale není takového rozhodnutí ani potřeba, cesta prostě bez náhrady zmizí a stížnost na úřad podá málokdo.

U vyšlapané pěšiny není situace potvrzena (mně známými) rozhodnutími nejvyšších soudů. Platí nicméně, že polní a lesní pěšiny jsou považovány za účelové komunikace. Vyšlapání cesty je pak samo o sobě prakticky důkazem toho, že zde existuje dopravní potřeba (zvlášť, pokud se jedná například o jediné možné spojení). Proto lze i dlouhodobě používané vyšlapané cesty považovat za veřejné cesty (majitel nebránil jejich vzniku) a žádný majitel by neměl mít možnost je zrušit bez rozhodnutí vydaného silničním správním úřadem.

Pokud jde o pozemky ve vlastnictví státu nebo právnických osob, tak takový průchod má být zaručen na základě institutu tzv. veřejné přístupnosti krajiny. Tento institut se vztahuje na všechny pozemky ve vlastnictví nebo nájmu státu obce či právnické osoby při zachování respektu k jiným oprávněným zájmům vlastníka či nájemce pozemku a obecně závazným právním předpisům. Ze zákona jsou (s přiměřenými omezeními danými ochranou přírody či z hospodářských důvodů) volně průchozí také všechny soukromé lesy.

Tolik praví právo, skutečnost je ovšem jiná. Cesty a pěšiny zmizí bez náhrady při zástavbě území skoro vždycky.

Na co jsou zásady rozvoje pěší dopravy?

Mizení veřejných cest v širším centru a okrajových částech Prahy, užívaných především bezmotorovou dopravou, je fenomén, který silně snižuje atraktivitu bezmotorové dopravy a tak nepřímo nahrává dalšímu užívání dopravy motorové. Z tohoto hlediska by se mu Praha a městské části měly intenzivně a účinně bránit.

Zatímco ve starších zásadách rozvoje pěší dopravy nenajdeme o ochraně stávajících pěších cest ani slovo, existuje dokument, který alespoň zmiňuje požadavek na to, aby nevznikaly dopravně uzavřené areály. Je jím na tomto webu již zmiňovaná vyhláška č. 16/2010 (Nařízení, kterým se vydává Integrovaný krajský program snižování emisí a zlepšení kvality ovzduší na území aglomerace Hlavní město Praha pro období let 2010 – 2012). Požadavek na nepřímou ochranu stávajících pěších cest je ovšem pouze deklarován a není vynucován (jako třeba jiný známý požadavek na povinná parkovací stání). Každý stavitel snadno zdůvodní, proč stávající průchod přes nově budovaný areál (pokud možno s oblíbeným názvem „park“) zruší, ale aspoň minimální ochrany se pěším cestám tímto způsobem dostává.

Dá se bránit?

Je otázka, jakým způsobem je možné se mizení veřejných cest bránit. Pokud víme, že je některá cesta ohrožená, nebo jí majitel již svévolně označil za neveřejnou, můžeme požádat o vyjádření úřad městské části. Pak už záleží spíš na tom, čí zájem je úředník nakloněn spíš vyslyšet. Ježto pro takové rozhodnutí neexistují žádná jasně daná pravidla, může úřad rozhodnout zcela svévolně a bez přihlédnutí k tak ,,nepodstatným“ skutečnostem (jako je třeba reálné užívání cesty), zato například s přihlédnutím k zájmům toho, kdo má s daným pozemkem konkrétní záměr kolidující s existencí dané cesty.

V takové věci by proto bylo vhodné získat předem podporu městské části nebo magistrátu. Obávám se však, že jak většině městských částí, tak magistrátu je nějaká prostupnost městské krajiny pro bezmotorovou dopravu úplně a bezvýhradně u zadku.

Nebo se pletu a je tu někdo, kdo proti mizení pěších cest na území Prahy skutečně něco dělá? Nebo je tento příspěvek jen osamoceným hlasem volajícího na poušti pražské stavební reality?

Odkazy

Stránky přípravy pražských zásad rozvoje pěší dopravy
Wikipedie – lesní cesta
Wikipedie – veřejná přístupnost krajiny
Stanoviska soudů k užívání veřejných cest
Pražské nařízení, kterým se vydává Integrovaný krajský program snižování emisí (…)
Výtah z výše uvedené vyhlášky, kapitoly cyklistická a pěší doprava