Cyklotrasa A23 a A223 v Michli: totální fiasko

Proznačení 3,5 kilometru cyklotras A23 a A223 od Vršovické ulice přes Michle ke Kačerovu je jednou z mála akcí realizovaných tento rok, o to významnější, že obsahuje skoro 1400 metrů cyklostezkových úseků. Kdo by ale čekal, že vzniklo 3,5 km trasy, která zkvalitní komfort jízdy na kole v daném koridoru, bude hořce zklamán. Tak podělanou realizaci jsem v Praze už dlouho neviděl.

Trasa do centra

Realizované úseky cyklotras A23 a A223 jsou součástí důležité spojnice (Jižní Město –) Spořilov — Michle — Vršovice (–Vinohrady nebo Výtoň), s ambicí nahradit především lidnaté oblasti Prahy 11 rychlejší cyklistické spojení, než šestikilometrovou zajížďkou přes Braník. Jednotlivé úseky jsou pak současně částí dalších důležitých spojnic, například trasy vedoucí z Jihu Prahy přes strategické sedlo na Kačerově na východ města. I když se tedy nejedná v celé délce o páteřní trasu, jde o koridor s potenciálem nabalit na sebe výraznou část dopravy z Prahy 11 do centra, zvlášť poté, co trasu A41 přes Pankrác začala Praha 4 mrvit tak, jak jí mrví.

Vybudované úseky A23 a A223 (zeleně) jako součást spojení jihovýchodu Prahy s centrem města (modře) mimo povltavskou zajížďku A22/A2 (červeně).

V centru spojnice navazuje na cyklopruhy ve Vršovické ulici, na Spořilově ústí do ulice Podle Kačerova, jejíž úpravy měly nastat v další fázi. Pokračování trasy A23 dále na Záběhlice vede prozatím částečně po neupravené ulice U Plynárny, částečně po historické cyklostezce.

Krok za krokem – A223 horní část

Směrem do centra začíná trasa odbočením z ulice Podle Kačerova na novou cyklostezku, nahrazující asi sto padesát metrů staršího chodníku. Původní chodník byl zanedbaný a úzký, legalizace se proto neobešla bez rozšíření a výměny povrchu. To je ale na tomto úseku asi poslední dobrá věc. Stezka totiž nezačíná, jak by bylo normální, odbočením ze silnice, ale až za chodníkem, na který vede od přechodu nesnížený obrubník. Cyklisto, sublimuj a s vozíkem se jdi bodnout, to je první vzkaz, který přišedšímu tato „nová“ infrastruktura přináší. A kdo se domnívá, že tímto byl příděl nesmyslů vyčerpán, uvidí ještě, že bude podstatně hůř.

Že se na sto padesáti metrech podařilo prostřídat na stezce smíšený a oddělený provoz a vybudovat (patřičně označený) přechod pro chodce, je docela drobnost.

Následující úsek trasovaný klidnými ulicemi zadní Michle byl bezproblémově průjezdný už dříve. Proznačení trasy A223 v horní části respektuje nejvhodnější stopu ulicí Na Líše a Hadovitou, na tomto místě se ostatně nedalo prakticky nic zkazit.

A223 dolní část a Michelská

Dolní část trasy A223 a její napojení na A23 ale mohlo být trasována poněkud lépe, i například s ohledem na existenci ulice Nad Vinným potokem. Výsledkem této akce je trasování ve směru do centra ulicemi Prostřední a Michelskou, ve směru z centra ulicemi Michelskou a Ohradní. A tady začíná horror.

Michelská právě prochází několikafázovou rekonstrukcí a protože jsme na Praze 4, jakákoliv opatření pro cyklisty se jí prozatím spolehlivě vyhýbají. Úsek do centra vede delším klesáním Michelské, tam není potřeba bezpečného vedení cyklistů zcela kritická. Projíždějící cyklista se tak alespoň může pokochat tím, jak Praha naplňuje vyhlášku Rady z roku 2003, které přikazuje instalovat do rekonstruovaných komunikací opatření pro cyklisty. CO se podařilo pro cyklisty zajistit v prvních dvou etapách rekonstrukce Michelské ulice, ukazuje následující fotografie:

Dolní část Michelské není doposud zrekonstruovaná. Právě zde, u mostu přes Botič, se trasa A223 napojuje na páteřku A23 a současně odbočuje zpět do klidných uliček. Samotná proznačená trasa zde ve směru do centra i z centra odbočuje z Michelské vlevo, v obou případech způsobem, který naznačuje, že projektant měl v úmyslu cyklisty na této trase pokud možno zlikvidovat.

Odbočení ve směru do centra je ještě relativně snesitelné. Přímé odbočení z proudu vozidel jedoucích obvykle přes padesát, nebo (v případě dopravní špičky) skrz kolonu poskakující už od vrchu kopce, si samozřejmě dopřejí jen masochisté. Naštěstí se dá odbočit nepřímo přes světelný přechod (tedy pokud funguje), a zbývajících dvacet metrů k odbočce dojet po chodníku. Lepší být desperát než mrtvý, že.

O to se ostatně postará odbočení ve směru z centra. Zde se o přímé odbočení ani nepokoušejte, ledaže máte v úmyslu hrát o to, zda zvládnete zařazení do kolony ve strmém stoupání:

Jak jsem předeslal, tato část Michelské není doposud zrekonstruovaná, což dává Praze 4 příležitost zmršit obě odbočení pokud možno ještě víc. Naděje, že by se u lávky přes Botič objevilo řešení umožňující průjezd, když už ne pohodlně, tak alespoň bezpečně, je s ohledem na dosavadní výkony této městské části velmi slabá.

Mimochodem, o tom, že cyklistická doprava v Praze se poslední dobou řítí do slepé uličky, vás při každém odbočení na nově vyznačený úsek A23 přesvědčí tato značka:

A23 tam, kde to jde

Průjezd trasy A23 klidnou ulicí U Michelského mlýna je sice v jednom úseku trochu offroadový, s ohledem na okolí se ale jedná o nejjasnější momenty celé trasy. Trasa pak kříží ulici Michelskou a to překvapivě zdařilým způsobem.

Překonání Nuselské je možné v hlavním dopravním prostoru rovnou s plynulým vjezdem na pokračující cyklostezku, současně lze v případě silnějšího provozu kolo převést. Tomuto řešení není skoro co vytknout, o to zoufaleji ale potom působí příšernosti, které vznikly v rámci stejné stavby o pár stovek metrů dál.

Nyní začíná cyklostezka podél Botiče, či přesněji zcyklostezkovaný vycházkový chodník. Řešení se překvapivě vyhnulo instalaci odděleného provozu a podélného prahu, veškeré úpravy se zde omezily víceméně na zasunutí laviček, aby nezužovaly profil stezky. Vznikl tak pěkný, příjemný úsek cyklostezky podél potoka, jehož zalidnění sice nepotěší dopravního cyklistu, jako chráněná trasa ale funguje přesně tím způsobem, jakým má.

Tam, kde to nejde

Bohužel, idyla končí na překřížení ulice Pod Soutratím. Zde nastává výstavka slabomyslností, které se následujícím půlkilometrem trasy prolínají na několik způsobů, od nepromyšleného trasování, přes realizaci konkrétních míst prokazující, že cyklista byl ten poslední, na koho se zde myslelo, až po zábradlíčkářské orgie nutící cyklisty v určitých odbočeních k nesmyslným nebo dokonce přímo nebezpečným manévrům.

Začněme tím, že provedené trasování A23 není podařené. Ignoruje se důležité směrování do ulice Sportovní (nově A421), stávající provedení mezi Petrohradskou a Vršovickou zbytečně realizuje cyklostezku po obou směrech Botiče, když pro trasování tak, jak je dnes, by stačilo vedení po levém břehu a napojení z ulice K Botiči. 350 metrů postavené stezky tak není téměř k ničemu potřeba.

Dalších sto metrů stezky u Vršovického nádraží prokazuje historičnost buď projektu nebo myšlení zainteresovaných: V uličce, kde projede pár aut za den, měla být daná třicítka a obousměrný průjezd cyklistů. Kde jsou ta levná řešení, po kterých bažil Březina?

Konečně, v realizaci najdete pár fajnovostí, nad kterými by se měl projektant opravdu vážně zamyslet. V celé stavbě není jediný úsek cyklostezky napojený přímo na silnici (ano, všechny končí před chodníkem, naštěstí většinou snížili ty obrubníky). Cedule začátku cyklostezky se pak umístí ledabyle, takže délka úseků s povinností vedení kola je tu deset, tu dvacet metrů, jak ten sloupek vyšel. Že by cyklista při vjezdu na cyklostezku nebo z ní kolo vést neměl, autory projektu zjevně nezatěžovalo.

Specifickou lahůdkou je odbočení z Vršovické na levobřežní stezku, které je ošetřeno pouze žlutými šipkami bez jakékoliv úpravy parkování. Cyklista se tak má na cyklostezku ze silnice dostat přímo skrz řadu zaparkovaných aut.

Kličkování kolem sloupu je pak vlastně už jen drobností, která nenaštve, ale jaksi patří ke kvalitě celého návrhu:

To nejhorší nakonec

To naprosto nejhorší na celé stezce jsem ale úmyslně přeskočil a nechal si až na konec. Teprve toto místo prokazuje, že všichni, kdo měli s návrhem této cyklostezky cokoliv společného, byli zajedno v názoru, že s cyklistou je možné libovolně vymetat všechny kouty křižovatek, tam, kde to jde, s ním vytírat dlažbu a když to nestačí, je možné natlouct mu pod kola zábradlí a ještě se tvářit, že to celé šikanování je pro jeho dobro. Dle jejich názoru možná ano: Cyklistům je totiž potřeba ukázat, že jejich místo v tomto městě není, že kolo patří na střechu auta, do lesů, polí a jiných končin a že když cyklista neunese vodit kolo každých třicet metrů ze sta, nemá právo po městě vůbec jezdit!

Křižovatka pod železničním podjezdem je totiž vyřešená tak, že pokud by jí chtěl cyklista překonat legálně, musí například:

1. Po A23 ve směru do centra vést kolo 55 metrů
2. Po A23 ve směru z centra vést kolo 70 metrů
3. Při odbočení z Petrohradské na A23 odbočit na přechodu, otočit se o 180° a 20 metrů vést kolo
4. Pro odbočení na A23 dc. z ulice Pod Soutratím podle šipek přelézat zábradlí (naštěstí nikdo soudný takto stejně nepojede).

A to všechno kvůli křížení komunikace, která má dva pruhy, šířku méně než deset metrů a provoz na níž nevyžaduje ani světelnou křižovatku. V místě, které by vyřešil souběžný přechod pro chodce a přejezd pro cyklisty, díky kterému by nebylo třeba z kola vůbec sesedat.

To ale není ještě zdaleka všechno. Aby cyklisty ani náhodou nenapadlo pokoušet se do křižovatky vjíždět tak, jak by se dělo ve kterékoliv normální zemi, byly pro jistotu veškeré vhodné vjezdy zaploceny solidním zábradlim. Schválně, kolik jich napočítáte na následujícím obrázku?

Při pořizování fotodokumentace jsem se dal do řeči s náhodně projíždějícími cyklisty. Jejich názor byl, že takováhle úprava křižovatky jsou naprosto zbytečně vyhozené peníze. A v podstatě si ani nevšimli, že k přechodu přijeli už nelegálně (20 metrů). A stejně tak „nelegálně“ odjeli.

Na závěr

Poslední zmíněný bonbónek mě rozpálil doběla a je důvodem, proč se v dnešním článku nezdržím sprostých slov. Ty, kdo tohle vyprojektovali a především schválili k realizaci, by měli nechat tím místem na kole za trest pravidelně jezdit, jako mám tu smůlu já. Jestli v tomhle městě někdo chce, aby cyklisté dodržovali pravidla silničního provozu, ať proboha nestaví takovéhle hovadiny. Každého cyklistu, který tudy projede, ty značky přesvědčí nejvýš k tomu, aby je omlátil o hlavu zodpovědným úředníkům. A každý řidič, který tu stezku zahlédne, bude utvrzen v přesvědčení, že cyklistům se staví drahé zbytečnosti. A co je na tom nejhorší: bude mít pravdu!

Bližším pátráním se patrně dá zjistit, že celá stavba je výsledkem procesu, kdy se vzal deset let starý projekt z doby, kdy nebylo ještě nic možné (cyklopruhy, piktokoridory, cykloobousměrky) a nikdo neuměl ani pořádně vyprojektovat to, co se tehdy mohlo. Ten se hodil na stůl někomu, kdo z toho vyřezal veškerý kontakt s jinými účastníky provozu metodou „ať se ty pumpičkáři projdou“, a celé to anulováním jakýchkoliv opatření na Michelské dorazil úředník městské části, která cyklistům dlouhodobě hází klacky pod nohy. Odhaduji, že tak nějak to bylo, to ale neomlouvá výsledek.

Tím je to, že všichni, kdo rozvoj cyklistické dopravy podporují, se budou muset z hloubi duše stydět za to, jak zkurvené cyklostezky v našem hlavním městě vznikají.

Edit 26.9., 11:45: Na žádost kamaráda jsem z článku dodatečně vyřezal skoro všechna sprostá slova. To v posledním odstavci ale ponechávám, protože neznám termín, který by stupeň pokaženosti této cyklostezky vyjadřoval korektním způsobem.