Do města na kole: Deset věcí, které nejsou bezohledné

Začínající městský cyklista se na ulici nejvíce obává bezohledného chování řidičů motorových vozidel. Stejně tak, řidiči bez zkušeností se sdílením prostoru s cyklisty mohou považovat některé chování cyklistů za drzé či sebevražedné, nechápaje, že právě předvedený manévr volí cyklisté právě pro svou bezpečnost. A protože vzájemné porozumění je nezbytné na obou stranách, vybral jsem jak pět situací s auty, které cyklistu mohou zcela zbytečně vylekat, tak pět cyklistických manévrů, které řidiče často rozčílí, jsou ale naprosto odůvodněné.

V městském provozu platí pro řidiče motorových i bezmotorových vozidel podobná nepsaná pravidla, k nimž patří především vzájemný respekt a ohleduplnost spolu s pochopením pro ne zcela obvyklé manévry, vedoucí k plynulejšímu průjezdu nebo odblokování komunikace.

Co není bezohlednost ze strany řidiče

Ti, kdo s provozem nemají dost zkušeností, si u následujících situací mohou snadno vytvořit mylný dojem, že jde o neadekvátní reakci na jejich přítomnost. Daleko spíše je to ale jednání buďto nevědomé nebo celkem přirozené. Popadne-li vás zuřivost, co si to k vám ti řidiči vlastně dovolují, zkuste si situaci vyhodnotit i z druhé strany.

Důvodné vybočení z protisměru do jízdního pruhu, kde jede kolo. Klasicky, když v protisměru někdo parkuje, a auto v protisměru pro předjetí musí vjet do vašeho pruhu. Vy, jako cyklista, zabíráte pruhu sotva polovinu, tak proč by protijedoucí vozidlo nemohlo použít tu druhou? Podmínkou pro opodstatněnost manévru je dostatek místa; protijedoucí člověk vás nesmí vytlačit na chodník. Prevencí proti tomuto efektu je jízda na kole zhruba metr od kraje vozovky (To mimochopem pomáhá také proti daleko nebezpečnějšímu zlozvyku některých řidičů, kterým je předjíždění s těsným minutím protisměrného cyklisty, oblíbené zvláště na úzkých předměstských okreskách).

Důvodné zastavení při kraji. Cyklista má sice dovoleno předjíždět kolony stojících vozidel zprava, řadící pruhy jsou ale často tak úzké, že tuto cestu téměř uzavírají. Jestliže některý z řidičů zastaví o decimetr nebo dva více vpravo a průjezd nám tak značně zkomplikuje, nemusíme to hned brát jako zlý úmysl. Prostě mu to tak vyšlo, má širší auto, vytváří prostor pro další vozidlo vlevo od něj, nebo někoho vykládá. Z dlouhodobé zkušenosti mohu prohlásit, že úmyslné přisunutí se ke kraji s cílem zabránit vám v další jízdě vypadá docela jinak.

Podjíždění zprava. I velmi zkušenému cyklistovi se může stát, že třeba při odbočování vlevo najede na střed vozovky příliš brzo, třeba proto, že je provoz silnější a obává se, že později by se mu to nemuselo podařit. Potom jej auta mohou delší dobu předjíždět zprava, což, přiznejme si, není dvakrát příjemné, ale s ohledem na situaci naprosto v pořádku. Když vás ale předjede zprava i auto, odbočující vzápětí tam, co vy, už to není správné. V takovém případě ale stojí za to se zamyslet, zda jsme to nevědomky neumožnili tím, že jsme v křižovatce stáli v nevhodném místě.

Plížení se za ocasem. Mít dva metry za sebou jiné, především velké auto není zrovna milý zážitek, zvlášť, zhmotní-li se tam tak tiše, jak to umějí autobusy MHD. Nejedná se zpravidla o nic zlovolného. Úmyslné najíždění bývá doprovázeno prudkými změnami odstupu a troubením. Plazení se pár metrů za kolem provádějí řidiči zapomínající, že kolo nemá brzdová světla a že cyklista může spadnout. (pro vaši orientaci, bezpečný odstup ve 20 km/h je přibližně deset metrů, což je vzdálenost, kterou vozidlo urazí za necelé dvě vteřiny).

Odstup menší než pět metrů je i objektivně už dost nebezpečný a proto je radno se takového plaza co nejrychleji zbavit. Je-li vozidlo za vámi autobus a v dohledu zastávka, je jasné, o co řidiči jde, a nejúčinnější bude trošku do toho šlápnout. Naznačit mohou i blinkry, auto může odbočovat vpravo nebo čekat na vhodnou příležitost k předjetí (s tím druhým mu často můžete pomoct). Konečně, zdá-li se být plížení na dlouhé lokte, auto vás nemůže předjet a vy máte nervy jako provazy, můžete řidiči jeho nedostatečný odstup naznačit, buď náhlým přibržděním (musíte mít ale kam uhnout!), nebo opatrným zastavením a vysvětlením, že tohle fakt není bezpečné.

Vjezd do přednosti. Dát přednost v jízdě není totéž co neomezit. I mezi auty je běžné vyjednávání a pouštění. Když vám tedy někdo vjede do přednosti tak, že musíte trochu zpomalit nebo uhnout, neberte to jako útok. Kamiony to osobákům dělají stejně tak, řidiči navíc špatně odhadují rychlost jízdního kola, zvlášť, jedete-li přes třicet. Odbočilo-li to auto vpravo před vás, vězte, že jste si právě ušetřili jedno předjetí, navíc zřejmě od někoho, kdo ohledy nebere zrovna vážně. Mimochodem, jestli vám to dělají na každé křižovatce, nebude to taky tím, že za šera vpředu nesvítíte?

Trpělivě ho nechejte klidně vycouvat.

Co můžete dělat pro svoje bezpečí

Tyto manévry neděláte proto, abyste řidiče prudili, ale proto, abyste snížili svoje rizika. Všechny jsou tak naprosto oprávněné.

Když důvodně zaberete pruh. Řidič jakéhokoliv vozidla má zakázáno předjíždět, ohrozí-li tím předjížděného, nebo nemůže-li předjíždění bezpečně dokončit. Cyklisté jsou často předjíždění bez ohledu na tato dvě pravidla. Sebevědomé zabrání pruhu, kdykoliv nelze předjíždět s dostatečným bočním odstupem, je často nejúčinnější prevencí nebezpečné situace. Cyklista by nicméně měl dát zabrání pruhu předem najevo ukázáním, a pokud se za ním naštosuje více aut, na vhodném místě je před sebe pustit. Řidič by zase měl chápat, že jestliže se cyklista cítí být těsným předjížděním ohrožen, je zabrání pruhu řešením snižujícím riziko nebezpečného manévru.

Takových úseků je v Praze mnoho. Málo místa v pruhu pro bezpečné předjetí.

Zúžení končí a vy přisunutím k okraji dáte najevo, že teď je možné předjet bezpečně.

Zařazení se do kolony. Stejně jako u zabrání pruhu, i zde cyklista najíždí do středu, ale z jiných důvodů. Když kolona jede dvacet, proč by mělo kolo riskovat vpravo od ní všechny dveřní zóny, kanály či auta náhle zastavující u kraje, když se může pohodlně zařadit do proudu vozidel? Cyklista, který si vyjednává místo v pruhu a zůstává v něm, přestože by mohl kolonu předjet zprava, tím dává najevo, že se nyní chová jako automobil a vyžaduje stejný respekt.

Když se před křižovatkou řadíte do druhého či třetího pruhu. Asi všichni chápeme, že by bylo více než rozumné, aby cyklista v provozu nikdy nemusel mít jedoucí auta vpravo od sebe, a že by i devět z deseti stávajících cyklistů uvítalo, kdyby takové věci nemuseli dělat. Jenže oni musejí, pokud chtějí jet tam, kam potřebují. Řidiči, kteří se domnívají, že je dotyčný kaskadér, by se měli zamyslet nad tím, jak by se tedy dotyčný cyklista měl ke svému cíli dostat, nemá-li k dispozici infrastrukturu kodaňského typu (a to že v Praze tedy rozhodně nemá). Nepřímé odbočení je sice hezká věc, ale jsou místa, kde nadělá víc škody než užitku. A jsou i místa, kde prostě nejde.

Když chcete rovně, jiným pruhem stejně nemáte jet.

Když na kole předjedete kolonu zprava a zařadíte se před první auto. Důvod je zřejmý: Cyklista to dělá pro své zdraví i bezpečnost. Vzduch v koloně se dá krájet pro karcinogenní smrady vyráběné převážně studenými motory aut používaných ve městě na krátké cesty, zatímco před kolonou samotnou je tenhle sajrajt už alespoň trochu naředěný. A kolo, které křižovatkou projíždí jako první, nemůže být přehlédnuto, jako v případě kdyby jelo ve „stínu“ jiného auta. Jako bezohlednost na první pohled vypadá to, že cyklista předjede konkrétní auta, aby se jimi vzápětí nechal znovu předjet. Skutečnost je ale velmi odlišná: ať cyklista kolonu předjede nebo ne, stejně jej na následujícím úseku zpravidla předjede stejný počet aut. V případě slabého provozu, kdy je aut jen pár, cyklistu zpravidla předjedou už v křižovatce, kde je na to více místa, takže problém opět nevzniká. Řidiči, které předtím předjel v koloně, o něm navíc už předem vědí a nemůžou být tedy přítomností cyklisty zaskočeni.

Když cyklista jede důvodně při levém okraji. Zejména při řazení z jednoho do více pruhů, kde cyklista míní odbočit vlevo, to může být pozice s minimální kolizností. Cyklista vlastně ponechává volný prostor vpravo, namísto aby například pokračoval 100-200 metrů v pravém pruhu a pak se řadil o tři pruhy doleva. Druhým důvodem pro jízdu zcela vlevo může být vpravo umístěný pruh pro autobusy, do kterého cyklista nesmí a podle pravidel by tedy měl jet uprostřed a nechat se předjíždět zprava autobusy. Jízda při levém okraji ale vyžaduje co nejvyšší rychlost.

Závěrem

Sdílení stejného prostoru cyklisty a řidiči je už z principu narušením homogenity dopravního proudu a vyžaduje proto dobrou vzájemnou znalost možností druhého dopravního prostředku. Vzájemná ohleduplnost a zdvořilost je klíčem k jízdě cyklisty v provozu, která je nejen bezpečná, ale také pohodová. Jakým způsobem ulehčujete jízdu v provozu ostatním účastníkům vy?