Rodina na kolech: projížďky s holkami

Jsme čtyřčlenná carfree rodina s dětmi ve věku 4,5 a 2,5 roku. Bydlíme v Praze na Jižním Městě, kousek od centrálního parku. Pro mne osobně je jízdní kolo už několik let základním prostředkem osobní mobility, na kole jezdím do centra několikrát týdně, a to po celý rok. Markéta jezdí zejména rekreačně — což v jejím případě znamená pravidelnou sobotní vyjížďku na farmářské trhy na náplavce (přes Braník pohodlných 14 km tam a stejně zpět na dámském elektrokole).

Holky jsou rády venku.

Kola tedy máme rádi a to se propisuje i do způsobu trávení volného času. Bydlíme prakticky uprostřed rozsáhlého sídliště, centrální park, který nabízí základní vyžití, je sice doslova pár kroků, obecně je ale poněkud nehostinný. Kamkoliv jinam už je to pro malé děti pěšky poměrně daleko: začátek lesoparku 1,3 kilometru, k většině „atrakcí“ v okolí (Chodovská tvrz, statek Milíčov, větší hřiště v lesoparcích) kolem dvou kilometrů, další místa ještě dále.

Chceme-li tedy strávit odpoledne venku, kombinujeme zpravidla nějakým způsobem rozličné dopravní prostředky. Fanynka už umí jezdit na 12″ kole, ale v efektivitě toho někam se dostat je to zatím skoro vyrovnané s „naklápěcí“ koloběžkou Mini Micro, případně s klasickým odrážedlem. Jozí zatím ovládá jen plastovou motorku a učí se s odrážedlem. K tomu máme dětskou sedačku (zatím jednu, ale budou změny), a dvojmístný dětský vozík Burley Cub s plastovým dnem. Nemáme tažnou tyč. Asi na ni časem také dojde, ale osobně mě neláká rozviklané provedení tyče na sedlovce, zatímco pořádný závěs (Follow me) je zase nekřesťansky drahý. Jelikož je v našem paneláku nevhodný sklep a špatný přístup ke kolárně, parkujeme náš vozový park ve speciálně upraveném výklenku chodby v bytě. Není asi mnoho apartmánů, které mají svou „garáž“ ve čtvrtém patře, nám to ale výborně vyhovuje.

Šíře vozového parku nám dává obrovskou flexibilitu v tom, jak můžeme na vyjížďku vyrazit. Nutno podotknout, že často vyrážím s dětmi sám — kdo má doma malé děti, ví, jak cenné jsou pro mámu hodiny, kdy jsou obě děcka venku. V zásadě děláme čtyři typy projížděk:

1) Obě holky na koloběžce nebo odrážedle, já na kole (max. 3 km).

Jsou to v zásadě jen pochůzky na poštu nebo na nákup k metru Háje, kdy si beru kolo prakticky jen proto, abych za holkami nemusel běhat. (Alternativně si mohu vzít Markétinu 12″ koloběžku.) Program je zde tedy spíš kombinace nutné pochůzky a pak zastávky na některém hřišti v okolí.

S Jozí můžeme jezdit prakticky pouze po chodníku, nechápe ještě, že se má držet vpravo a tak jsou někdy potíže i na cyklotrase A22 procházející parkem. Je to navíc holka nebojácná: už se dokázala na motorce vydat na samostatný průzkum, který skončil krátkou pátrací akcí Městské policie. Takže musíme dávat pozor, kdekoliv jsou komunikace s provozem aut, byť jen sídlištním.

Levou od pravé ještě nerozezná, ale řídit jednou rukou už dovede.

2) Jozí v sedačce, Fany na koloběžce, odrážedle (max. 5 km) nebo na kole (~7 km).

V téhle sestavě dokážeme už pojmout celé sídliště. Našimi oblíbenými směry jsou „kulatý domeček“ (Chodovská tvrz) a „ke zvířátkům“ (Milíčovská halda a statek). Výlet funguje metodou krok-sun-krok, jakmile je na místě něco zajímavého, sundám Jozí ze sedačky a nechám holky zkoumat okolí, zatímco Fanynčino přibližovadlo visí na řidítkách mého kola. Hranicí pro tenhle typ výletů je sídliště a jeho nejbližší okolí, hlavně kvůli kopcům: Kdybychom sjeli pod hráz Hostivařské přehrady, bude mít Fanynka už potíže vyškrábat se zpátky na kopec.

Jedeme-li někam dále, nevyhneme se už občas jízdě po ulicích s automobilovou dopravou. K jízdě po ulici se ale zatím uchylujeme jen tam, kde je naprosto minimální provoz, kde to dokonale znám, a zejména, kde neparkují masivně auta, která malým cyklistům brání v rozhledu. Fany přitom jede pár metrů přede mnou, abych ji měl pod kontrolou (vlevo a vpravo už umí). Jezdíme tak hlavně ve vilkách starého Chodova; v sídlišti, kde se hojně parkuje, raději jezdíme po chodníku. Velmi výjimečně jedu ve vozovce a Fany po souběžném chodníku. Je to pro ni matoucí a nemohu ji dostatečně kontrolovat.

"Tak a mám toho dost!"

3) Obě holky ve vozíku, koloběžky s sebou (dostup omezen silami tahouna)

Na větší výlety bereme vozík, někdy ho dokonce kombinuji se sedačkou a holky se pak mohou pohádat, kde bude která sedět. S vozíkem na střídačku jedeme a zastavujeme u hřišť. V klidných místech vedeme kolo a jdeme, nebo si jedna či obě holky vezmou koloběžku.

Díky vozíku máme daleko větší akční rádius. Nejsme omezeni na nejbližší dvě, tři dětská hřiště, naopak si můžeme vybrat ta, která se nám zvlášť líbí, nebo jsou něčím výjimečná. Kolik jsme jich už na svých cestách objevili, se snad ani nedá spočítat. Někdy jedeme ještě s kamarády, někdy využiji soboty k tomu, abych se zajel podívat na nějakou novou stezku a nafotil si ji. Tyhle výlety jezdíme hlavně po značených cyklotrasách, s využitím klidných spojek. Snažíme se vyhýbat nezpevněným cestám: nikdo z nás je nemá rád. A samozřejmě schodištím.

Na chráněné stezce možno pěšky za vozem. Ostatně, je co zkoumat (klacíky, kytky, vlaky...)

Základní oblastí zájmu je jih Prahy, za hranice města se ale vydáváme spíš výjimečně. Městská krajina je pro děti zajímavější než okolí Čestlic se supermarkety a botanickou zahradou obsypanými parkujícími auty. Nádherným cílovým místem je pro nás třeba Hamerský rybník. Je-li to potřeba, dojedeme až do centra. Fany miluje náplavku, a zejména Bajkazyl, kde naposledy půjčenými křídami pomalovala celé schodiště. Dojedeme i na Strahov nebo k Markétiným prarodičům do Řeže: to už ale znamená jet dlouho s minimem zastávek a není to taková zábava.

Při rychlých přesunech s vozíkem se zpravidla při volbě trasy příliš neomezuji, vyhýbám se jen velmi rušným komunikacím. Výlet ale musí být atraktivní i pro holky a snažím se, aby tak polovinu doby strávily mimo vozík. Na cestě se vyhýbáme rušným stezkám, jako je třeba pražská „magistrála“ A2: provoz na nich je podobný jako silnici a na procházku to není. Je-li něco mrzuté, pak skutečnost, že přiměřeně chráněnou trasou do centra se zatím dostaneme právě jen zajížďkou přes Braník; zdržíme-li se ale ve městě, pak často jedeme domů přes Pankrác, využívaje pro stoupání klidovou trasu z Podolí k České televizi.

Kompletní souprava č. 1: městské kolo a dvoumístný vozík.

4) Jen Fanynka, na sedačce

Když mám v Praze o víkendu nějaký program, beru Fany na sedačku. Takové cestování se příliš neliší od běžné jízdy po městě, snad jen s tou výjimkou, že s ní nejezdím nejhorší špeky typu magistrály nebo křižovatky Spořilovské a Jižní Spojky. Ověřil jsem si, že respekt k cyklistům s dítětem v sedačce není v Praze zrovna valný, například ve větším bočním odstupu se sedačka spíš neprojevuje. Jinak je to po městě se sedačkou v pohodě, projedete, kde potřebujete. V pražských podmínkách ale rozhodně doporučuji model na sedlovou trubku. Máme sedačku na nosič, tudíž na kostkách a jiných pražských obvyklostech holky dost trpí.

Na kličkování v centru lépe se sedačkou. (Foto EnviroCity)

Pokračování?

Jak je asi patrné, Jozí jezdí sama zatím jen po parku, zatímco Fanynku v jízdě po vlastní ose omezují hranice sídliště. Ty budou asi dosti velkou překážkou i v budoucnu, jednak pro převýšení, jednak pro bezmotorové propojení s okolím, které zatím není příliš vhodné pro dětské jezdce. Samotné sídliště také není vzorem dokonalosti. Hlavní silnice tvoří na řadě míst bariéru, horší je ale totální nepřehlednost uliček s parkujícími auty, kde si často musí dávat pozor i ostřílený dospělý chodec a pro dětské cyklisty jsou vysloveně nebezpečné.

Přesto to nebude tak zlé. Očekávám, že do školy bude moct Fany, pokud bude chtít, jezdit na koloběžce nebo kole samostatně. Trasu jí najdeme, na sídlišti to nepochybně půjde a základní školy jsou již dokonce většinou vybaveny stojany. Nedávno jsme Markétino kolo prodloužili pomocí Xtracycle, zatím jsme ho ale jen dvakrát krátce vyzkoušeli. O tom, jak se „náklaďák“ zapojí do řešení naší rodinné mobility, ale určitě někdy v budoucnu napíšu.

O tomhle pekelném stroji někdy příště.