V neděli 3. dubna se ve Vídni konala tamní jarní cyklojízda, alias Radparade, doprovázená cyklistickým festivalem Argus Bike festival na náměstí před městskou radnicí. Účastnil jsem se výletu do Vídně s Markétou a s početnější skupinou Galasovy cyklojízdy a tak vám mohu podat stručnou zprávu jak o obou akcích, tak o vídeňské cyklistické atmosféře.
Pro laiky asi není potřeba pronikat do složitostí organizační struktury obou akcí – základní popis najdete v článku Dana Mourka na webu Česko na kola. Zde stačí říct, že jak cyklojízda, tak festival s časem systematicky rostou na počtu účastníků a tak se cyklojízdy letos účastnilo asi deset tisíc lidí, u festivalu se hovořilo dokonce o skoro neuvěřitelném počtu sto tisíc návštěvníků.
Argus Bike festival
Začnu proto právě festivalem, který s každým rokem zabere zase o něco víc prostoru v okolí radnice a přilehlých ulicích, a je organizovaný tak, aby přilákal milovníky veškerých forem cyklistiky a bezmotorového pohybu. Je jedno, jste-li fanouškem DH, BMX, dálkové cykloturistiky, elektrokol, skateboardů, nákladních kol, městských kol či bruslí: určitě by se tu pro vás našlo něco, nad čím budete alespoň v duchu chrochtat blahem.
Zaměření na praktickou, každodenní cyklistiku je ale nejzřetelnější. Od komerčních akcí typu For Bikes odlišuje vídeňský festival nabídka lowcostových a praktických služeb: celou rozsáhlou část prostoru vlevo od radnice zabíral cyklistický blešák, kde jste si mohli koupit ojetý zvonek či pastorek chybějící vašemu vintage miláčkovi, a nebo rovnou celé starší kolo, zpravidla značky, která z Rakouska nikdy výrazněji nepronikla na mezinárodní trh. Starší bicykly odopovídající našim Favoritům a Eskám zde vyrovnaně čekaly na nové majitele. Mnohé z nich pouze krátkou chvíli. Obrovská fronta se tvořila před dvojicí dílen, kde jste si mohli své kolo nechat zkontrolovat (a případně i bleskově jemně seřídit). Komerční prezentace se přitom akci rozhodně nevyhýbaly. Na místě se prezentovalo hned několik firem, které nemají s cyklistikou mnoho společného, dárkovou tašku mi tedy věnovali Red Bull a Nivea. Velmi podobně jako na souběžném For Bikes v Praze se zde také prezentovaly regiony a cestovní kanceláře zaměřené na cykloturistiku.
Hlavní atrakce lákající k zastavení tvořila BMX dráha, pumptrack ratrace a U-rampa, s prakticky nepřetržitým programem. Na klidnějším místě jste mohli najít dětskou jízdu zručnosti a jednu ulici za radnicí zabírala testovací dráha elektrokol.
Co byste na akcích v ČR zatím ale hledali marně, byla testovací dráha pro cargokola. Zde jste si mohli vyzkoušet zhruba dvacet modelů, od běžných longtailů, přes dvojkolové bakfiets, tříkolové christianie různých výrobců, Niholy a podobné tříkolky se zatáčecími koly a dokonce i dvě tříkolky s nakláněním umožňujícím dynamické projíždění ostrých zatáček. Větší část předváděčky zřejmě zajišťovali vídenští Heavy Pedals. Nesplňují-li tak vaše požadavky domácí prodejci cargokol a nechcete-li si nechat dělat kolo na zakázku, případně chcete-li víc modelů cargokol vidět a porovnat na vlastní oči, potom vám tato vídeňská firma nabízí perfektní showroom, na rozdíl od Nizozemska či Dánska vzdálený jen čtyři hodiny vlakem.
Prezentace byly všeho druhu. (snímky v této sekci zpravidla Markéta Fillerová.)
Akce neměla problém skloubit komerční sponzory…
… s cyklistickým blešákem.
Cargokola jste mohli vidět dvoukolová (elektrický Xtracycle se sníženou zadní stavbou),
…tříkolová… (vlevo dvojkolka bakfiet, vpravo tři různé christianie),
a dokonce i skládací.
Vyzkoušela si to i Markéta, byť jen na kousek.
Cyklojízda
Cyklojízda byla vyhlášená na nedělní jedenáctou hodinu, s trasou obkružující historické centrum po vídeňské Ringstrasse, s nevelkou zajížďkou na kruhový objezd Pratersternu. Celková délka jízdy byla asi osm kilometrů. Protože festival běžel od rána, lidé se na jízdu trousili tak nějak postupně od jedenácti podle toho, kdo si chtěl poslechnout více nebo méně povídání od pořadatelů a jejich hostů. Ring před radnicí byl pro dopravu uzavřený v půl dvanácté a od té doby sloužil jako shromaždiště pro jízdu. Jakkoliv bylo ozvučení důkladné, na druhém konci stejně nebylo nic slyšet, protože tam hrála kapela (jak je ve Vídni zvykem, živá). Ostatně, kdo se chtěl něco dozvědět, dostal do ruky dubnové číslo cykločasopisu Drahtesel a byl informován až nad hlavu. Moderování před startem jízdy tak sloužilo spíš pro pobavení čekajících.
Povedlo se nám dostat se hodně blízko k začátku jízdy, kam se podvědomě i vědomě tlačili všichni, kdo chtěli vzbudit pozornost: parta maskovaná jako kompletní Avengers, Lego panáček (s ne-Lego rodinou), cyklistické celebrity (třeba šéf vídeňské Ig-Fahhrad Alec Hager řídící ověnčený tříkolový soundsystém) i různí campaigneři využívající pohodovou atmosféru k upozornění na vlastní akce či kampaně — dvojice ledních medvědů ale podle transparentů nepatřila ke Greenpeace. V počtu deseti tisíc lidí se ale víceméně ztráceli.
Daleko více vyčnívaly rodinné skupiny, protože vzít na cyklojízdu celou rodinu je nutnost – a ještě větší nutnost je, aby dítě jízdu pokud možno odjelo samo, což při její délce a téměř nulovém převýšení není tak těžké. Myslím, že nejmladší účastníci jízdy, vybavení odrážedly, měli v řadě případů ještě plínky. Menší děti byly ve velkém počtu přepravovány na kargokolech, což znamenalo, že se Markéta na „obyčejném“ longtailu cítila takřka nevnímána (později litovala, že si nevzala velké šaty se spodničkou :-) ).
Vlastní zážitek z jízdy byl nesmírně pohodový, nezatížený jakýmkoliv stresem. Dopravu na hlavních křižovatkách řídila policie, mnohé boční ulice ale nikdo nešpuntoval – a řidiče v nich čekající ani nenapadlo do cyklojízdy vjíždět. Jízda zastavila asi třikrát na konsolidaci, předpokládám, že vzadu se jelo spíš plynule. Jakkoliv jízdu ozvučovalo několik soundsystémů, vídenští pořadatelé zvolili pro ozvučení jízdy raději stacionární zdroje: projížděli jsme tak kolem pěti různých kapel, zahráli nám dudáci, dětská dechovka i africké bubny. Vlastně to bylo lepší, protože jinak byste museli mít štěstí – a nebo taky smůlu – na to, k jakému soundsystému se přilepíte. Kapely si také vyposlechlo hodně pěších, kterým tak hudební program zkracoval čekání, než cyklojízda přejede.
Na konci jízdy jsme se rychle prosmýkli kolem moderátora, jenž bez zastavení vyjmenovával zajímavé přijíždějící lidi a kola, a zapluli opět do pěšího hemžení cyklistického festivalu. Akce vlastně neměla závěr, cyklojízda vplynula do prostoru náměstí bez zdržování a v jednu byl celý ring zase průjezdný pro veškerou dopravu.
Letošní cyklojízdě také extrémně přálo počasí, později jsem se dozvěděl, že bylo hezky asi po třech letech, kdy se jezdilo za počasí sychravého, deštivého, nebo dokonce za posledního jarního sněhu. Celkově jsem si jízdu opravdu velice užil.
Tak jedeme… (snímky v této sekci Markéta Fillerová)
Medvědi a skoti
Otočka na Praterstern nabídla sledování délky jízdy. Bylo to dlouhé.
Nejvyšší účastníci jízdy…
… a nejmenší.
Fatbikes.
Pár postřehů k infrastruktuře
Protože jsem se tentokrát chtěl především bavit, nevěnoval jsem se moc důkladně infrastruktuře, Vídeň ostatně znám. Hlavní stezky jsou zpravidla obousměrné, a protože jádro sítě už zde je dvacet let, je na nich leckde vidět fyzické i morální opotřebení: především stezka na vnitřním Ringu už nestačí kapacitou a šířkou, vyčkávací prostory v některých křižovatkách nepobírají, a někdy je obtížné předjet pomalejší skupinu. Kvalita infrastruktury je ale paradoxně lepší v širším centru. V okrajových částech můžete snadno narazit na hlavní ulici, kde kvalita a souvislost opatření začíná připomínat Prahu. Současně ale potkáte zcela nové úseky, je vidět, že někde tak trochu bojují se starší infrastrukturou a postupně se na ní snaží roubovat kvalitnější věci.
Kombinace obousměrných a jednosměrných stezek, nepřímých odbočení v křižovatkách, různé kličkování, byť vychytralé (využití parku k vystoupání k mostu, apod.), pro mne bylo při první jízdě nepřehledné a dezorientující. Oproti přehlednému „kodaňskému“ systému mi to přijde málo srozumitelné pro začátečníky, a jako pokročilý jezdec jsem doslova pěnil při překonávání křižovatek několika signalizovanými přískoky. Markéta ale byla jiného názoru, naopak si pochvalovala, že ji chráněné trasy v ulicích vedou souvisle a bez přerušení.
V užších ulicích znatelně přibylo víceúčelových pruhů a cykloobousměrek, v zásadě se nemusíte bát, že byste si kdekoliv nějak výrazně zajížděli. Mnohé hlavní ulice ale stále ještě nejsou ošetřeny souvisle a jednopruhový třímetrový kanál mezi parkujícími auty tu není výjimkou. V pondělí po jízdě jsme se přesouvali do Bratislavy a jeli městem přímo v ranní špičce – byl jsem fascinován, jak suverénně zde elegantní děvčata na měšťácích předjíždějí kolony a cpou se do mezer, které jsem si vzhledem k dalším členům party rozhodně projíždět netroufal. I zde se prokazuje, že lidé jsou ochotni snést nepříjemný úsek, nemá-li takový charakter větší část cesty; a chovají-li se přitom všichni předvídatelně. Hustší cykloprovoz mimo jiné znamená, že musíte myslet i na to, že by se někdo na kole mohl objevit i těsně za vámi, což na ohleduplnost jezdce klade nové, Pražákům zpravidla neznámé požadavky. :-)
Za povšimnutí stála skutečně značná penetrace nákladními koly. Sloužily nejen k běžným služebním či komerčním účelům, ale už i ve Vídni se je čím dál častěji pořizují rodiny s dětmi. Cyklistické obchody se nesou ve zcela elegantním a městském duchu, na rozdíl od našeho sportovního trendu. A čeho jsem si všiml už dříve: každý automobilový salon má vystavené nejméně tři druhy elektrokol, někdy kola v nabídce dokonce převažují.
Na závěr si nechám největší konkrétní proměnu veřejného prostoru, a sice Mariahilferstrasse, která byla zhruba před rokem upravena na plus mínus pěší zónu. Proměna, kterou ulice prošla, je přímo explozivní. Mariahilferstrasse je nejvýstavnější vídeňská obchodní třída. Pamatuji si ji jako ulici s chodníky sice velice širokými, ale i tak beznadějně přecpanými, zatímco středem pomalu projíždí kolony aut, mezi kterými se chaoticky motají cyklisté. Vymístění tranzitu a vyrovnání ulice do jedné úrovně prostoru nesmírně prospělo. A i když i nyní sem tam nějaké auto ulicí projede (v části jezdí dokonce autobus), prostor je příjemný, klidný a lákající k pobytu. To prokázala i skutečnost, kolik lidí tu bylo v neděli odpoledne, kdy je drtivá většina obchodů zavřená: i tak zde proudily davy. Úplnou marginalitou je pak skutečnost, že se ulici povedlo vydlážtit žulovými kostkami sice ve formátu tradiční vídeňské dlažby, ale současně tak hladkými, že se po nich dá v pohodě jezdit na inline bruslích či skateboardech. I na tom je vidět, že ve Vídni se snaží vytvářet město pro obyvatele co nejvíce hladké a příjemné a není se divit, že Vídeň všechny ty žebříčky kvality života ve městech tak často vyhrává.
Začátek Mariahilferstrasse. Ještě před dvěma lety tu byla silnice i rovně. (snímky v této sekci V. Filler)
Dopravní režim v průjezdné části. Pro tranzit je uzavřen jen jeden blok, zbytek je volný pro obsluhu.
Fronta na zmrzlinu se mohla klidně natáhnout napříč ulicí.
Dlažba sjízdná i na inlinech. Co dodat?
Na závěr bych vás rád pozval na velkou jarní cyklojízdu tady v Praze, v sobotu 16. dubna. Nebude to tak velkolepé, ale určitě to bude také fajn.
