Moje cesta zelení Prokopského údolí

Stodůlky. Na první pohled jeden panelák vedle druhého. Jedna z klidných pražských lokalit, která ještě v 60. letech byla vesnicí a kterou lze považovat za odpočinkovou část hlavního města. Jak se dá ovšem několikrát za týden dostat ze Stodůlek až do Strašnic? Takovou výzvu jsem měla před sebou právě já, když jsem se čerstvě přistěhovala do Prahy.

Splnil se mi totiž studentský sen a začala jsem pracovat v cykloturistickém prostředí. Velmi ráda jsem jezdila na kole pro zábavu a na výlety ve volném čase, ale chtěla jsem tuto činnost zařadit i do svého běžného každodenního režimu, kde mě navíc čekalo po většinu pracovní doby sezení u počítače. A tak jsem se rozhodla, že si takový výlet udělám cestou do práce ideálně každý den.

Téměř 20 kilometrů ze západu na východ Prahy je vskutku pestrých. Tato dvacítka mi dodává nejen cyklistické sebevědomí, nutný postřeh a plnou koncentraci při průjezdu centrem města, ale hlavně neskutečný zážitek, který mám potřebu neustále opakovat, a němž jsem se postupně stala závislou. „Praha prý není pro cyklisty“; „jedno auto za druhým“… takové názory slýchávám denně. Opak je ovšem pravdou – Praha má tolik podob, kolik je v ní protkáno cyklistických cest. A že jich není málo, to ví téměř každý, kdo zde někdy na kolo nasedl.

První polovina mojí cesty vede po krásných stezkách Prokopského údolí. Začíná kousek od metra Luka, přímo v ulici U Jezera. Tato lokalita láká nejen k cyklistickým vyjížďkám, ale na své si zde přijdou i běžci. Na kole se mi vždy naskytne krásný výhled na celý Centrální park, projedu kolem dvou rybníků (Stodůlecký a Nepomucký) a „nasednu“ přímo na dálkovou cyklotrasu Greenway Praha – Vídeň.

Podjíždím ulici Jeremiášova do úchvatného území přírodní rezervace Prokopské údolí. Především v letních měsících je fajn zastavit se u přehrady Asuán, pokud tedy zrovna mám čas. Dále pokračuji po cyklotrase Greenway, která je napojena na cyklotrasu A33, po níž dojedu až na rozcestí, odkud dále šlapu po cyklotrase A12 směr Barrandovský most přímo skrz údolí.

Cesta mírně klesá a vine se podél Dalejského potoka. Přímo nad ní se nachází naučná stezka Prokopské údolí – Butovice a hradiště Butovice. Ovšem moje cesta pokračuje dál po cyklotrase A12. Míjím monumentální skalní útvar Dalejský mlýn, vklíněný mezi sídliště Barrandov a planinu Na Rovinách. Poté plynule přejedu z Prokopského do Dalejského údolí.

V parných dnech mi doslova učaruje nejen Prokopský a Dalejský potok, ale také Prokopské jezírko – Hlubočepy. Když zrovna nespěchám do práce, občas si s sebou beru také plavky. V parných letních dnech mě jezírko láká ke koupání. Údolí opouštím před poetickou hospůdkou, (na první pohled ztrouchnivělou chatrčí) s pivem z kácovského minipivovaru.

Z přírodního ráje se pozvolna přesunuji do klidnějšího provozu ulice Hlubočepská, podjedu Jihovýchodní viadukt – Pražský semmering. Z ulice Hlubočepská odbočím doprava pod Barrandovský most a už se nacházím přímo u Vltavy na cyklotrase A1 a stále na Greenway Praha – Vídeň. Pokud milujete jízdu na kole podél řeky, tahle trasa vás svou krásou a výhledy na rozmanitou část druhého břehu přímo uchvátí.

Pokračuji směrem na Smíchov. Cesta vede ještě kousek po cyklostezce až k přívozu P3. Místo abych pokračovala až k výtoňskému Železničnímu mostu, raději využívám služeb přívozu, který je v rámci pražské MHD v ceně tramvajenky a dostane se mi tak pohledu na náplavku, Vyšehrad a další krásy. Navíc zrovna tento je díky většímu plavidlu pro kola skutečná balada a naloďování jde jedna báseň.

Cesta je dlouhá pouhých 9 km, nenáročná a stále pozvolna klesá až k břehu Vltavy. V cyklistické sezóně je dobré mít se na pozoru, trasa je poměrně frekventovaná a i brzy po ránu zde potkávám nějakého toho cyklistu, bruslaře nebo třeba maminku s kočárkem. Téměř celá cesta skrz údolí je cyklostezka, přesto se mi již několikrát stalo, že zde projížděli městští strážnicí, proto je důležité dávat pozor i na auta.

Napínavější částí mé cesty do práce je ovšem druhá polovina, která vede mimo cyklostezky v zeleni. Cesta přes automobilové Vinohrady až do Strašnic je jedna velká výzva. Výzva, kterou si ale také užívám. Každá část má svá kouzla, jasně daná pravidla, která je dobré následovat, ale také občas udělat výjimku. O tom ale třeba až v pokračování příště.