Ohlasy z nahé cyklojízdy

World Naked Bike Ride (WNBR) projela Prahou 25. června, po celých deseti letech od poslední podobné události. Nahé cyklojízdy se ve světě konají od roku 2001, známá je například ta v Londýně nebo v Los Angeles (psali jsme o nich v roce 2013). Jejich smyslem je zejména poukázat na zranitelnost cyklistů v městském provozu a předvést lidské tělo jako čistý zdroj energie k dopravnímu pohybu. V nahých jízdách se ale prolínají i motivy naturistické, uvědomění si svého těla nebo touhy žít v maximálním souladu s přírodou a s minimálním čerpáním neobnovitelných přírodních zdrojů. Obecným pravidlem je „tak nazí, jak si troufnete“, plná nahota proto není vyžadována a lidé si třeba často pomalovávají tělo barvami.

První a na dlouho dobu poslední cyklojízdu zažila Praha právě před deseti lety. Na té letošní bylo přes dvacet lidí, z naší redakce se nezúčastnil nikdo. Trasa byla z Kampy přes Václavské náměstí do Braníka.

Pražskou WNBR 2016 pořádal Mira Ahimsa, člověk, který se snaží žít v souladu s přírodou. Další informace přináším formou zkonsolidovaného, původně e-mailového rozhovoru s ním, ještě více jich ale naleznete zde nebo zde.

Jezdíš po městě na kole?

Hned na úvod budu asi muset čtenáře poněkud zklamat, protože osobně v podstatě žádný cyklista nejsem. Ekologie je pro mne prioritou a i kolo zátěží, tak chodím raději pěšky (pokud je čas). Takže jsem si kolo musel na nahou cyklojízdu sám půjčovat. Dál nepoužívám přes 10 let peníze, momentálně bydlím ve stanu, netopím, nesvítím, nenakupuji .. vše mam z popelnic nebo z přírody.

Co tě tedy vedlo k uspořádání WNBR?

Napadlo mě to tak, že jsem u nás cítil nedostatek veřejné nahoty, neboť ze zahraničí mám zkušenosti z nudapláží či Rainbow Gatheringů, kde jsou lidé nazí dle libosti. Jízda nebyla v Praze deset let a tak mi přišlo jako obrovská škoda, že jen kousek od nás na západ se ji daří pořádat v tak bujaré atmosféře, kdežto u nás takovou potřebu nikdo necítí.

S jakým poselstvím jsi jízdu pořádal?

Oficiální sdělení Pražské nahé cyklojízdy, pokud by se to dalo tak brát, jsem vyjádřil v pozvánce a letáku. Přišel jsem podpořit veřejnou nahotu, její přijetí a toleranci společností, možnost volného pohybu bez omezování osobní svobody. Jde mi o svobodu volby a zdravější životní styl. Nahou cyklojízdou vyjadřujeme důvěru v krásu našich jedinečných těl. Není to jen podpora životaschopného dopravního prostředku, ale přímo oslava záchrany planety. Tím je tedy myšleno, aby si to lidé především užili, protože jedině když se dokáží radovat a vysílat pozitivní vibrace, dá se skutečně něco změnit. Jde samozřejmě také o soběstačnost, udržitelný rozvoj nejen v dopravě, o šetření neobnovitelných energetických zdrojů, snížení závislosti na ropě a omezení dalšího znečištění životního prostředí.

Byl jsi spokojený s účastí?

No, popravdě mohlo přijít více lidí, neboť bych každou podporu uvítal, ale i za těch dvacet jsem rád. V jednu chvíli, když jsem se rozhlédnul, mi to dokonce přišlo daleko přes dvacet. Nebyl sice čas to spočítat, ale odhaduji mezi dvaceti až třiceti účastníky.

To je na takovou akci bez tradice nakonec docela hodně…

I když jsem sice zpočátku učinil, co šlo, aby se nahá cyklojízda uskutečnila a dal vědět mezi cyklisty, nudisty, ekology, aktivisty i rainbow bratry a sestrami, už v průběhu příprav bylo cítit, jak si začala žít svým vlastním životem, takže se téměř strhla lavina, která nebyla k zastavení. Když jsem se nakonec přišel připojit už jen coby účastník, bylo milé sledovat, jak se každý chopil své role a začal dělat, co je mu blízké: Dan v čele určoval směr i rychlost či Ruda s Filipem dohlíželi na zdárné projetí všech účastníků křižovatkami, aby nebyl omezen provoz tramvají a nikdo nebyl ohrožen. Lidé na sebe čekali, aby se nikdo neztratil a navzájem si pomáhali, když se třeba někomu v některých úsecích hůře jelo, jiní se zase ještě v době příprav ujali barev a začali tvořit kreace na tělech prvních odvážlivců. Když jsme se pak v našem nudistickém cíli více sblížili a začali si sdělovat, odkud kdo jsme a co děláme, byli byste sami překvapeni, kdo všechno se účastnil.

Cítil jsi na začátku jízdy nějaké rozpaky?

Rozpaky jsem alespoň já osobně nevnímal – možná proto, že jsem byl od počátku odhodlaný jet nahý klidně i sám, kdyby nikdo další nepřišel, a nebo jít pěšky, kdyby si nikdo nepůjčil kolo. Jestli někdo nějaké rozpaky měl, tak se mi to nedoneslo.

Jaké jsi měl pocity ze samotné jízdy?

Nahá cyklojízda se vydařila. Odezva okolí byla překvapivě kladná (což je patrné i z některých fotek – lidé tleskali, jásali a smáli se. Několikrát jsme sklidili bouřlivý potlesk. Takže veřejné pohoršení, kvůli kterému jsem to vlastně dělal, by bylo přinejmenším diskutabilní.

A byl to neuvěřitelně očistný pocit. Uvědomil jsem si, jak je nahota na veřejnosti neuvěřitelně osvobozující léčivý a očistný pocit (i když se to někomu nemusí zdát), něco jako „coming out“ čehokoliv, co bylo po dlouhá léta skryto a už nás to více netíží. Přišlo mi tak trochu jako zázrak, že se to celé bez jediné obtíže povedlo, to myslím bylo překvapivé i pro většinu přátel, se kterými jsem uskutečnění nahé cyklojízdy diskutoval. Z těch dvaceti až třiceti účastníků nás bylo minimálně osm zcela nahých, přesto jsme bez jediného problému projeli Václavákem před zraky policistů a nic se nestalo – krom bouřlivých potlesků a ovací ze zahradních restaurací.

Jsem si jistý, že pro všechny – jak pro nás účastníky, tak pro přítomné „diváky“ – to byl silný (z mého pohledu osvobozující, očistný a léčivý) zážitek, který nás uvedl více do přítomnosti. Možná nás odpoutal od smartphonů, rychlých jízd autem, všedních starostí a celkové destrukce planety. Co vím, tak samotní účastníci byli velmi rádi a děkovali, vyměňovali jsme si kontakty a do večera jsem měl na mailu fotky od pěti až šesti fotografů s přáním, abych se zase zmínil o další akci. Na břehu Vltavy se nakonec sešla pěkná skupinka přátel, kteří si až do stmívání povídali a hráli nazí v trávě a stále se nechtěli opustit.

Chystáš se uspořádat v Praze další WNBR?

Už v době příprav se začínalo jevit, že to bude zdařená akce, a tak jsem zvažoval zopakování hned na konci léta. Teď si ale říkám, jestli bych neměl být trochu vděčnější, že se to tak zdárně povedlo, a počkat s tím na příští rok. A dávat VEŘEJNOU NAHOTU společnosti postupně, aby ji měla čas strávit.