Největší spor týkající se pojmu tzv. „vehicular cycling“ či „bicycle driving“ (způsobu jízdy na kole, kdy se cyklista na vozovce chová jako při řízení auta v provozu, pozn. red.), se v posledních dvaceti let už tak nějak usadil. Tak proč s tím tedy i nadále máme problém?
V červnu 2016 byl zveřejněn článek o tom, jak se Montréal stal jedním z nejžádanějších měst pro cyklodopravu v Severní Americe. A diskuze o starém problému se opět rozhořela naplno. Hodně komentářů se soustředilo na skutečnost, jak lidé vnímají mínusy a plusy tohoto typu cyklistiky, jenž je filozofickým a praktickým návodem na to, jak se pohybovat po městě na kole. Ve své knize „Effective Cycling“ („Efektivní cyklistika“, pozn. red.) z roku 1976 ji charakterizoval hlavní zastánce této filozofie, John Forester: „Cyklistům se daří nejlépe, když se chovají a jsou považováni jako řidiči motorových vozidel.“
Tato myšlenka mezi zastánci cyklodopravy v Severní Americe dlouho převažovala. Za posledních dvacet let však nabývá na síle odporující teorie, která je v některých aspektech naprostým opakem. Staví na skutečnosti, že bychom kola na vozovkách neměli považovat za vozidla, ale spíše je vnímat jako součást pro ně vyhrazené infrastruktury, která je od aut odděluje.
Tyto odlišné pohledy na cyklodopravu se staly rozbuškou cyklistických kulturních válek, rozkolů na všech frontách a bratrovražedných sporů. A ty následně vyvolávají zmatek mezi těmi, kdo stojí stranou a nikdy nepochopili, proč se milovníci kol mezi sebou takto nenávidí.
Dnes již je tato debata ale téměř neaktuální. Má svého vítěze, a tudíž i poraženého. Vehikulární cyklistika skončila, je to již téměř vymřelý druh. Jízdní pruhy pro cyklisty se staví po celé Severní Americe, zažívají velký boom, a komunální politici skáčou jeden přes druhého, jen aby mohli být považováni za budovatele cyklistické infrastruktury.
Proč má ale pohled vehikulární cyklistiky stále své obhájce? Domnívám se, že je to proto, že v našich rodících se cykloměstech je vehikulární cyklistika pojatá jako osobní nástroj k cestování.
Je třeba ale rozlišit pár věcí: vehikulární cyklistika je více než jen styl jízdy. Byla to dopravní teorie, která se nikdy nikde zcela neujala. K tomu, aby se na cyklisty na vozovce nahlíželo jako na dopravní prostředky, bylo potřeba více než jen samotný fakt, že se cyklisté zařadí do středu pruhu. Vyžadovalo to rovné zacházení ze strany řidičů a také stejná práva. Vyžadovalo to vzájemný respekt, vyvinutí lepších dovedností mezi cyklisty i mezi řidiči. A také konec něčeho, o čem Forester i nadále hovoří jako o „komplexu nadřazenosti řidiče a podřízenosti cyklisty“. Nestalo se tak.
Co se však stalo namísto toho: pár pořádných cyklonadšenců si přisvojilo hlavní principy vehikulární cyklistiky do té míry, že se tak sami začali pohybovat po městech. Začali jezdit uprostřed pruhů, nekrčili se někde u krajnice, prosadili si svá práva na vozovku nebo odbočovali doleva skrz veškerý provoz. Prováděli tedy všechny ty aktivity, ze kterých mají méně odvážní cyklisté hrůzu. A takto naštvali všechny ty řidiče, kteří žili v domnění, že vozovka patří pouze jim.
A víte co? Ono to funguje. Toto je součást vehikulární cyklistiky, která je stále živá. Jestli máte dovednosti a dostatek sebevědomí k tomu, abyste takto jezdili, je to pravděpodobně nejlepší způsob, jak zůstat v bezpečí na většině vozovek v Severní Americe. A přestože se jízdní pruhy pro cyklisty staví po celých Státech i Kanadě, ještě to chvíli potrvá, než se budete moci dostat do všech destinací výhradně po bezpečných a oddělených cyklostezkách.
Abychom se správně pochopili: věřím v cyklistickou infrastrukturu a myslím si, že by se měla stavět rychleji a v rozsáhlejší míře v každém severoamerickém městě. Myslím si, že vehikulární cyklistika svou zkouškou neprošla. Stalo se tak, protože tato metoda nefunguje pro drtivou většinu lidí, kteří na kole jezdit chtějí. Skoro to se mnou seklo, když jsem si uvědomil, že jsem díky slušné cyklistické infrastruktuře během své nedávné cesty do Montréalu skoro vůbec nemusel odbočit doleva napříč řadám aut, z čehož vám běžně hrůzou vstávají vlasy na hlavě.
Mé město však za podobnými cyklistickými ikonami zaostává. Na jedné straně se těším na den, kdy už se nebudu muset spoléhat na principy vehikulární cyklistiky, které jsem pochytil za ta léta. Na straně druhé si však uvědomuji, že si stále budu muset občas zabrat pruh.
Tento článek Toma Babina původně vyšel na serveru Shifter.info. Pro Prahounakole.cz přeložila Irena Dudová.
| Vydání článku podpořilo Hlavní město Praha v rámci projektu “Cyklisté Praze.” |
David 28. 11. 2016, 12:30
Závěrečná věta nedává smysl, IMO by tam mělo být "..., že čas od času budu stále muset zabrat pruh".
Jiří Motýl 28. 11. 2016, 13:31
Pravda, díky za opravu.
Tomas 29. 11. 2016, 00:21
1
Nikdy v Praze nebudu jezdit v provozu, at si sem pise kdo chce co chce, at uverejnujete navody a schemata jak projet krizovatkama nebo po magistrale, stejne jizdu v hustem provozu pivazuji za pokus o sebevrazdu a je jenom otazkou casu, nez nas nezkuseny nebo nepozorny nebo nervozni ridic zajede. Staci jeden takovy z toho tisice, kteri vas minou. Proto to nebudu pokouset, za pseudohrdinstvi pri vychove ridicu navic proti predpisum me zdravi nestoji... :(
Brahma 29. 11. 2016, 09:16
V tom případě Tomáši buď v Praze na kole nejezdíš, nebo máš čirou náhodou ve směru svých cest některou ze skoro souvislých cyklostezek, nebo čistě chodníčkaříš a utlačuješ chodce.
Pokud chodníčkaříš, tak utlačuješ ty nejslabší a nejzranitelnější účastníky pražského provozu. Staří lidé tě vůbec nestačí ani registrovat a jen se tě bojí.
újezďák 29. 11. 2016, 09:43
Pro Tomáš,
myslím si , že ve většině pražského provozu je pro cyklistu jedoucího " odněkud-někam bezpečněji, než na páteřní cyklotrase podél Vltavy odpoledne , to samé platí pro některé další úseky cyklostezek, které se odpoledne stávají spíš páteří pražské zábavy....
josuk 29. 11. 2016, 09:52
Bicykl je asi jediný dopravní prostředek, který je použitelný a tolerovaný prakticky úplně všude (i jako vehikl - na silnici mezi auty). V tom je ta jeho svoboda (na které možná řada lidí zpočátku „ujíždí“ nejen za hranici pravidel ale i bezpečí a slušnosti :-)). Pro tu svobodu bych byl rád, kdyby vehikulární cyklistika úplně nezanikla a zůstala legální.
Tomas: nezkušený nebo nepozorný nebo nervózni řidič „zajede“ občas kohokoliv (i na chodníku i v autě..).
Martin 30. 11. 2016, 01:08
Je pravda, že jsem se jednou na silnici skoro bál. Signalizoval jsem odbočení, přibrzdil a řidič SUV BMW mne problikl a protroubil a pak na to šlápl a v zóně 40 zmizel v dáli. Jo a zapomněl jsem, řídil jsem auto, nebylo to na kole. Ale bylo to v noci, jezdili už jenom taxikáři a opilci a tak nějak jsem s takovou eventualitou počítal.
Na kole občas jezdím z centra Prahy taky pozdě, rychlé taxíky mi taky příjemné nejsou, ale některé úseky to musím vydržet. Zdánlivě paradoxně je tenhle řidší provoz nepříjemnější (protože rychlejší), než hustý přes den, kdy se všichni vlečou. Netvrdím, že ten denní je méně nebezpečný, ale hlediska dodržování rychlosti je noc horší.
Každopádně se ale v dopravní cyklistice jízdě v provozu vyhnout úplně nedá a restaurace cyklodopravy se bez vrácení kola na ulici a silnici neobejde aspoň v přechodné fázi a možná navždy.
Nezaměňujme "hustý provoz" a "rychlý provoz". V hustém provozu kolo obstojí docela dobře, ale nemůže se zařadit do proudu na Jižní spojce, který jede legálně 80, ani v Modřanské nebo Podolském nábřeží, pokud tam auta jedou (byť nelegálně) 70.
Stejně těžko se ale kola zařazují do "provozu" na smíšené podolské cyklo-pěšo stezce,kde v odpoledním letním korzu musíte zpomalovat do zastavení. Akorát, že všichni si zvykli, že silnice jsou tady "přece" pro auta a kola ukliďte třeba na chodník.
Jižní spojce se vyhnout můžeme, koneckonců paralelně vede dobře použitelná cyklostezka, ale o to Podolské nábřeží je těžký konkurenční boj tramvají, aut, chodců, běžců, bruslařů, cyklistů, rybářů, labutí (pamatujete na toho labuťáka bránícího hnízdo pod zastávkou Přístaviště?) U toho Podolí by bylo užitečné podpořit kola v hlavním dopravním prostoru a ulevit tak chodníku. Obdobně to dopadlo u náplavky, kde v kritických dobách letních odpolední a podvečerů je nutné jet vrchem po silnici a nedá se čekat, že by se to zvrátilo.
pražský cyklista 2. 12. 2016, 12:07
Na chodník jedině bez helmy (ať mají chodci lepší pocit bezpečí, kdyby si třeba mysleli, že chci do nich narážet v plný :-) ) a hlavně při kraji a rychlostí chodce. A pokud se usměju na ty co potkám, tak mi úsměv vrátí a není nikdo koho bych ohrožoval.
NightRider 2. 12. 2016, 15:09
Silnice mají výhodu, že vedou všude, většinou po nejkratší trase, s nejlepším povrchem a nejmírnějšími kopci. Vehikulární cyklistika si nemůže dovolit úplně umřít, dokud na tom cyklostezky nebudou přinejmenším stejně :-).
Vratislav Filler 5. 12. 2016, 02:10
Myslím, že ani v Praze vehikulární cyklistiku zatím nikdo nepohřbívá. (Tedy kromě pár dopravních extrémistů, co by viděli kolo nejraději jen v tom lese).
David R 7. 12. 2016, 11:20
Zdá se mi, že jízda v Praze, v hustém provozu je bezpečněnjší, než na prázdných okreskách za městem. Pražští řidiči jsou na cyklisty v pruhu pro auta docela adaptovaní, řekl bych, že "to kazí" pouze jednotlivci. Jako nebezpečná mi subjektivně připadají pouze místa, na kterých se toleruje vyšší rychlost.
V dopravní špičce, v pátek odpoledne např., to bývá náročnější, ale jen kvůli vystresovaným jednotlivcům, kteří se pokouší něco dohánět, nebo vybojovat na poslední chvíli výhody v pořadí. Ale stejnně náročné bývají slunné víkendy na cyklostezkách podél řeky.
V Praze jsem něco najezdil, z počátku jsem si musel na provoz trochu zvyknout, protože jsem předtím nikdy neřídil. Adaptace mi ale netrvala dlouho. Bylo to jediné období, kdy jsem se dostal do nebezpečných situací - vždy vlastní vinou - a vybruslil jsem z toho díky řidičům, kteří byli pozornější než já.
Prolbém není hustota provozu, ale rychlost. Příliš rychlá auta (mezi cyklisty), a příliš rychlí cyklisté (mezi chodci). Když auta na silnicích a kola na stezkách s pěšáky trochu zpomalí, dobře se snesou.
David H 7. 12. 2016, 12:58
David R: Souhlasím a podepisuji v plném rozsahu.
Za sebe jen dodám, že některé věci prostě nevysvětlíš. Zkušenosti jsou nepřenositelné a většina lidí si proto musí svá ústa nejprve zdeformovat sama, aby začali jezdit ohleduplněji.
Jako zásadní pochybení proto vidím, že nefunguje "dozor nad provozem" tak jak by měl a zákony se (i proto) u nás spíše nedodržují. Např. v zákonu o provozu je m.j. napsáno, že:
§ 4 Povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích
Při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen
a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace,povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu,
Kdyby se lidé chovali ohleduplně, nemusely by být ani tolik diskutované rychlostní limity, že :o)
Bohužel, být musí.
Jenda 7. 12. 2016, 15:05
David H:
> Jako zásadní pochybení proto vidím, že nefunguje „dozor nad provozem“ tak jak by měl a zákony se (i proto) u nás spíše nedodržují.
Já tedy doufám, že se v současném stavu žádný absolutní dozor nad provozem a vynucování zákonů nezavede - znamenalo by to například konec cyklistiky, protože současné zákony jsou tak špatně napsané, že se v souladu s nimi na kole prostě jezdit nedá.
josuk 8. 12. 2016, 08:52
Jenda: teoreticky „špatné“ zákony může zlikvidovat jedině „absolutní“ kontrola, jinak budou beztrestně bobtnat dál a dál.. (ono by se totiž nedařilo mnohem víc věcí, než jezdit na kole) – naštěstí, možná bohužel, v praxi se uplatňuje zdravý rozum častěji, než se možná zdá ;-)
Vratislav Filler 9. 12. 2016, 08:28
Ony ty nesmyslné zákony, co se jakoby nevynucují, mají i velmi stinnou stránku v tom, že je lze vymáhat selektivně. Tomuhle odpustíme, tohohle potřebujeme sejmout, tak ho vykoupeme v téhle věci, kterou jinak samozřejmě dělají všichni.
David H 9. 12. 2016, 15:36
V.F.:
Ano, přesně na tomto systému selektivního vynucování nesmyslných a nepřehledných zákonů fungují některé "progresivní" demokracie. Například Ruská federace (mohu-li soudit podle jejich domorodých autorů). Zákony jsou nepoužitelné, nikdo je nedodržuje a kontrolní orgány je nekontrolují - pokud k tomu mají důvod. Důvodem je zpravidla finanční nebo jiná majetková motivace. I proto mohou být platy ruských úředníků, policistů, finančníků a celníků tak směšně nízké a státní správa tedy statisticky finančně velice efektivní. K tomuto kroku to u nás ještě nedospělo. Ale čím více nepoužitelných zákonů máme, tím víc se k tomu stavu chtě nechtě budeme blížit. Proto si myslím, že je lepší mít zákony použitelné a vymahatelné.