Cyklisté na hraně zákona

Mikael Colville Andersen z Copenhagenize říká o cyklistech, kteří porušují předpisy, následující: „Činí tak proto, že nemají odpovídající infrastrukturu. Lidé nechtějí porušovat zákony, ale budou vždy pozitivně či negativně reagovat na to, jak je pro ně město navrženo.“ V Praze to platí dvojnásob.

Nakolik je ale porušování pravidel provozu omluvitelné a oprávněné? A za jakých okolností si městský cyklista může dovolit opravovat ,,chyby v Matrixu“ vlastními silami? Tento článek není návodem pro to, jak porušovat zákon; spíše radí, jak minimalizovat negativní důsledky, které z toho plynou.

Selhávající zákon a infrastruktura

Úroveň dodržování předpisů je u cyklistů výrazně nižší, než u řidičů motorových vozidel. Má to konkrétní důvod: zákon i infrastruktura řeší cyklisty jen okrajově, většinou se zaměřují na to, aby cyklisté (a chodci) motorizovaným účastníkům provozu co nejméně překáželi.

Účelem silničního zákona je zajistit maximální bezpečnost a plynulost silničního provozu. Zákon pak konkrétně říká, jaké řešení dopravní situace je vhodné, a jaké ne. Upřesňuje to svými paragrafy — zaměřenými prioritně na automobily a tedy s nedostatečným ohledem na ostatní.

Zákon o provozu na pozemních komunikacích selhává, ve svém účelu (zajistit bezpečnost a plynulost silničního provozu), pokud jde o lidi přepravující se na kolech, hned třemi způsoby:

1. Někdy zákon přikazuje cyklistům chovat se nebezpečně nebo neprakticky. Například stanovuje obecnou povinnost jet co nejvíc vpravo bez ohledu na podmínky a bezpečnost cyklisty. Zabrání pruhu cyklistou tak, aby se chránil před nebezpečným předjížděním, není dovoleno.

2. Legislativa nezná některá pravidla nebo technická řešení, která by umožnila vytvářet pro cyklisty bezpečnější a příznivější infrastrukturu. Existuje zhruba patnáct problémů, kde by bylo vhodné zákon zlepšit (více zde, od roku 2009 byly uspokojivě vyřešeny asi tři).

3. Legislativa nijak nezohledňuje rozsah dovedností a požadavků různých skupin cyklistů. Obvyklé je povinné použití infrastruktury nevhodné pro sportovní či dopravní jezdce či nemožnost doprovázet na kole dítě mladší deseti let na chodníku.

Jsou různé skupiny s různými potřebami.

Jistěže nejde zavrhnout stávající zákonnou úpravu jako celek a z paragrafů si nic nedělat. Nedostatky v legislativě ale kteréhokoliv účastníka silničního provozu v zásadě morálně opravňují hledat v konkrétních případech řešení odpovídající konkrétní situaci, samozřejmě s patřičným ohledem na bezpečnost a plynulost provozu.

Pravidla provozu se jako sada obecných pravidel se na silnici kombinují s místní úpravou. Tedy s prostorovým řešením pruhů, dopravním značením, obrubníky, zábradlím. To vše vzniklo také podle nějaké normy a na základě nějakého rozhodovacího procesu. Normy jsou horší i lepší, stejně tak úředníci schvalující konkrétní řešení. Dobrá místní úprava přispívá k tomu, aby se účastníci silničního provozu chovali jednak bezpečně, a zároveň v souladu s pravidly.

Vlivem špatně nastavených priorit na postech rozhodujících o místních úpravách se v Praze rekonstrukce ulic navrhují tak, že je v nich pohyb chodců a cyklistů řešený pouze formálně. Takové realizace pak navádějí bezmotorové účastníky provozu k porušování zákona. Týká se to chodců (nepřítomnost přechodů) i cyklistů (nesmyslné řazení, znemožnění legálního průjezdu).

Přirozené chování: chybí přechod, nepůjdou do podchodu když nechtějí.

S ohledem na předchozí může každý z nás zvážit, že v případě, kdy místní úprava vede cyklistu k méně bezpečnému či nesmyslnému průjezdu, nezvolí raději bezpečnější či praktičtější alternativu.

Existují dokonce lokality, o kterých je známo, že je legální řešení možné, ale úřady dělají nesmyslné obstrukce (například Šeříková ulice). Projíždět takovými místy pak sice může být nezákonné, ale spíš se jedná o oprávněný akt občanské neposlušnosti a protivení se byrokratické zvůli. Stále však musíte — budete-li přistiženi — počítat s možným postihem.


Zbytečně zakázaný průjezd cyklistů v jednosměrné ulici Klánovické v Hloubětíně.

Porušování pravidel — vynucené a svévolné

Existuje tedy řada ospravedlnění pro porušování dopravních předpisů. Právě proto je ale třeba velmi pečlivě odlišovat, kdy jde ještě o porušování předpisů vynucené jejich nelogičností či špatnou místní úpravou a kdy se už cyklista dopouští porušování předpisů svévolně. Najít tuto hranici nemusí být přitom snadné. Řidiči mají díky o něco lepší legislativě a charakteru automobilu jako takovému prostor ke společensky neškodnému porušování předpisů velmi úzký, naproti tomu, cyklista se v provozu pohybuje na hraně zákona v podstatě pořád.

Hranici, po kterou je porušování předpisů cyklistou ještě společensky přijatelné, můžeme definovat za pomoci následujícího předpokladu: V případě porušení pravidel silničního provozu přebíráme veškerou zodpovědnost za toto jednání. Z čehož vyplývá už v celku jednoduché kritérium: Nepřípustné je takové jednání, které pro ostatní účastníky provozu vytváří nepřehlednou nebo nebezpečnou situaci.

Vytváření místního řádu

Cyklista, jedoucí jiným způsobem, než legislativa předpokládá, je v pozici, kdy musí kolem sebe vytvořit nový řád, jenž mu takový způsob jízdy umožní. Teprve přijetím pozměněného řádu ostatními přítomnými se jeho porušení zákona stává akceptovaným a neškodným.

To znamená nejen, že všichni přítomní pochopí, co že se člověk na kole právě chystá udělat (například odbočit do zákazu vjezdu), ale dokonce s porozuměním přikývnou (Optimálně: „ano, v téhle situaci se nemohl zachovat jinak; já, jet tudy na kole, udělám totéž.„). Samozřejmě, že toho nelze dosáhnout vždy se stoprocentní účinností. Jsou ale postupy, jak se k tomuto ideálu alespoň přiblížit.

Předvídavost

Pokud jedeme někudy, kam nepatříme, musíme znásobit svou opatrnost. Musíme být schopní v přiměřené míře předvídat chování těch, kdo s námi nepočítají. Aplikují se zde tudíž klasické zásady paranoidní jízdy po městě a pozor si dáváme na:

  • Dveře parkujících aut
  • Auta vyjíždějící odkudkoliv
  • Auta odbočující kamkoliv
  • Chodce nekoukající
  • Vše ostatní, co se hýbe (chodce koukajících, psy, děti)
  • Vše ostatní, co se nehýbe (sloupy, obrubníky, apod.)

Tak pozorní jsme proto, abychom mohli s jakoukoliv reakcí začít co nejdříve a být tak maximálně čitelní.

Čitelnost

Čitelná jízda je zde takový způsob jízdy, který je pro ostatní zcela předvídatelný i přesto, že právě není v souladu s pravidly silničního provozu.

Pro čitelnost vaší jízdy je zásadní dostatek času. Musíte dát ostatním tolik času, aby pochopili, co se v nejbližších vteřinách chystáte udělat. A musíte počítat s tím, že ne každému to dojde. Pro čitelnou jízdu tak platí několik konkrétních zásad, které jsou pouze rozvedením této myšlenky:

  • Dělejte věci včas,
  • ukazujte výrazně a včas,
  • snažte se o oční kontakt,
  • Buďte viditelní — osvětlení, jasně oblečení.

Ohleduplnost

Pro zajištění toho, aby ostatní nejen pochopili, co děláte, ale navíc to i akceptovali, je ohleduplnost zcela nezbytným předpokladem. V městské praxi to znamená zejména neblokování aut za námi (uhnout někdy i za cenu mírného zvýšení rizika), necpat se mezi pruhy tam, kam se nevejdu, neubírání prostoru a nevytváření zmatených situací.

Tato zásada se týká především zdatných a předvídavých jezdců, kteří si technicky mohou ledacos dovolit a často na ohleduplnou jízdu zapomínají. Zvláštním protikladem je pragmatická filosofie, kterou často podvědomě realizuje každý zkušenější jezdec: „Projet, než si mne všimnou a zazmatkují.“ Je to praktické, rychlé a často i bezpečné. Ale za normálních okolností to je bezohledné a pro ostatní účastníky provozu velmi ponižující. Drtivé většině řidičů nevadí drobné porušování pravidel cyklisty; vadí jim, když je cyklisté svou jízdou zmatou, šokují nebo naštvou. Takto bezohledná jízda jednotlivců vytváří velmi špatný obraz bicyklu ve městě.

Laskavost

Zásada laskavosti je pro nás cyklisty jako pro nejslabší účastníky silničního provozu významnější, než by se zdálo. Mnohá místa můžeme bezpečně projet jen díky laskavosti řidičů — je proto správné jim tuto laskavost vracet. Zatímco čitelnou a ohleduplnou jízdou cyklista vyrovnává fakt, že ne vždy jezdí podle předpisů, prokazováním laskavostí vnáší do provozu osobní vklad k plynulosti, bezpečnosti a především jisté lidskosti provozu pro všechny, kdo ulici sdílejí.

Dostatečně technicky zdatný cyklista proto nemá problém poděkovat, mávnout řidiči či chodci, který vás pustil. Umí usnadnit cestu ostatním vozidlům — nechat autobus vyjet ze zastávky, řadit se v křižovatce tak, aby nezdržoval. Umí pouštět chodce nebo odbočující auto (vyžaduje zabrat pruh). Prokazování laskavostí není technicky často jednoduché — ale vyplácí se v tom, že silniční provoz výrazně zlidšťuje.

Jistota ovšem není

Bohužel, ani plné dodržování uvedených zásad nás stoprocentně neuchrání od možného maléru (ať už půjde ,,jen“ o slovní konflikt, nebo o nehodu). Ve městě bychom proto vždycky měli jasně vědět, zda se právě chováme či nechováme podle litery zákona. To proto, abychom se mohli zachovat v krizové situaci odpovídajícím, defenzivním způsobem.

Podpořte nás

Podpořte další rozvoj nezávislého portálu pro jízdu Prahou na kole. Je to snadné, díky Darujme.cz to máte za minutku.
nebo
Podpořit

Nejnovější články

Přeprava nákladu ve městech

25. 08. - Analýzy
ALMERE - De nieuwe Containerbike van DHL. FOTO: DIEDERIK VAN DER LAANPřeprava nákladu ve městech má různé formy. Typicky ji můžeme zjednodušeně rozdělit na přepravu soukromou a profesionální. Zatímco způsob soukromého zásobování ovlivníte poměrně snadno svým vlastním rozhodnutím,..více

Poslední komentáře

webdesign by 2046
↑ nahoru