Jak jsem si neprojel Blanku, aneb ta naše povaha česká

Článek zaslal Martin Poštulka, děkujeme. Také vy můžete zaslat konstruktivní příběh na adresu redakce@prahounakole.cz

Nemám v oblibě monstrakce, jsem spíš vlk samotář a svoje cestičky si radši hledám sám. Ale uznávám jejich užitečnost, ba téměř nezbytnost pro prosazení dobré věci, představení cyklistiky jako rovnoprávného a dostatečně silného partnera, protože jen tam se svět hne, kam se síla napře. Na dřívějších cyklojízdách jsem často chyběl, nehodil se mi termín nebo mne odvedly jiné povinnosti a zájmy, akorát jsem vždycky cítil provinění, že nepřidávám svůj hlas. Letošní ideální čas i termín a přiznávám, že i lákadlo mediálně nepřehlédnutelné Blanky mne stejně jako tisíce dalších zlákaly a přesvědčily. Geniální organizační tah (možná až moc). Trochu jsem měl obavy předem a vcelku oprávněně, když jsem viděl Jiřák zaplněný k prasknutí, tušil jsem, že tolik kol Praha prostě snadno nestráví. Ještě jsem žertoval, že akce by mohla začít bohoslužbou za zdárný průběh. Nezačala, ale měla.

Z důvodu jiných starostí jsem se o propozice začal starat na poslední chvíli, hledal si optimální cestu na Jiřák a pak z Holešovic zpět na Podolskou cyklostezku. A řeknu vám, žádná sláva najít pohodlný průjezd od Rudolfina k Mánesu. Letmo jsem prolítl vášnivé diskuse, zda skejty tunelem ano, či ne a všiml si, že zpráva o nedostatku špuntařů má až moc čerstvé datum. Takže jsem tušil, že volných převoznických vesel, pardon to je jiná pohádka, tedy volných reflexních pořadatelských vest bude asi ještě dost. A bylo. Je to na pováženou, že se v téměř desetitisícovém davu nenajde dost dobrovolníků, co by to nebrali jen jako projížďku, ale stoupli si na chvilku do těch křižovatek. Nevím, kolik nás bylo, ale nebylo to dost. Sám jsem začínal hned v Ondříčkové, ne úplně podle své volby, ale prostě v tu chvíli na špici ještě nikdo další nebyl. Zase slovo do vlastních řad, špuntaři by měli být připraveni vyrazit jako smečka chrtů, ne se nechat zblokovat jinými nedočkavci.

Tak jsem tam tedy stál a počítal ovečky. Tedy nepočítal, ale doufám, že můj odhad deseti tisíc není moc ujetý. Na webu České televize jsem se dodatečně dočetl něco mezi sedmi a deseti. No a pak jsem taky začal trochu s nervozitou počítat auta, co se mi štosovala před uzávěrou. Nedostal jsem sice podrobné pokyny. Respektive pokyn byl jen jeden, špuntuj. Ale tak nějak selským rozumem jsem usoudil, že lepší pokusit se postupovat stylem „každý chvilku tahá pilku“, než sledovat, kam až vystoupá adrenalin řidičů. Občas jsem vytáhl někoho z pelotonu, kdo mi připadal dost kompetentní k výpomoci, já stopnul proud cyklistů a on odstranil uzávěru, tedy mé kolo stojící napříč boční ulicí. Auta projela. Většinou to proběhlo hladce, ale o těch několika špatných zkušenostech bych taky rád napsal.

Cyklisté byli vzorní. Jen jeden, s vestou, možná, že ze spolupořadatelů, co do toho náhodou přijel, to nějak nepochopil a rozkřikl se na mne, že mi projíždí auto, ať ho okamžitě zašpuntuju. Ale pak už to s cyklisty šlo vždycky hladce, možná taky proto, že ti nadrženější už projeli a zbytek pohodářů se posunoval tak pomalu, že se to od zastavení zas tak moc nelišilo. Jak jsem ostatně na trase zjistil, dobře že si zvykli, křižovatky s MHD byly regulované tímto střídavým stylem vždycky.

S kým ale tak hladká domluva nebyla, byli někteří řidiči. Samozřejmě, že nikdo nebyl zdržením nadšený a nemával přátelsky z okýnka. Ale přijali příslib, že je pustím, jakmile to půjde a že projedou jen přímo. Pak mi ale jeden buď z hlouposti nebo z drzosti začal zahýbat za peloton mezi cyklisty. Musel jsem mu skoro skočit na kapotu. Naštěstí zastavil, přiznám se, že jsem to moc nepromýšlel a úhybný manévr neplánoval. Pak jsem ho vztekle tlačil zpátky a kousek se to podařilo, to jsem měl přesvědčovací převahu, pak už se mu to rozleželo a usoudil, že rukama ho neodtlačím, zůstal našikmo na přechodu. Pak se ještě dobrých deset minut bavil tím, že tůroval, houkal a všechno si i se spolujezdcem točili na mobil. Ne, že bych byl úplně klidný, ale už jsem pochopil, že víc nehrozí a oni se zklidnili taky a vycouvali ulicí. Po dalších minutách nakonec spořádaně projeli v závěsu jiných aut, protože jinudy to stejně nešlo.

Nakonec jsem se i já dočkal konce nekonečného pelotonu, zprávy byly, že čelo je v tu dobu už někde na nábřeží. A pokusil jsem se splnit pokyny pořadatelů, dohnat čelo a doplnit stavy tam. Probít se pelotonem je ale nesplnitelné, příště by měly pokyny být daleko podrobnější a trasa by nemusela být utajovaná. Minimálně špuntaři by měli dostat i plánek nebo pokyny k objízdným trasám. Naštěstí jsem se na křižovatce v Husitské chytil kolegy, co měl v plánu objet to tunelem a přes Karlín. To se nám sice nepovedlo, ale vzali jsme to po úbočí Vítkova po zrušené železnici k Bulharu. Pak přes náměstí Republiky, Štefánikův most a po druhém břehu na křižovatku pod Letnou. Tam jsem taky chvíli vypomohl a zjistil přes sms, že syna už jsem předjel, špuntoval někde u Intercontinentalu. Čekal jsem na něj, ale když nepřijel ani se závěrem, usoudil jsem, že ho někdo v průběhu vystřídal a že mi projel, když jsme pouštěli tramvaje.

Jel jsem tedy Chotkovými sady k Hradčanské, kde se zahýbalo doprava do Blanky. Tam mne dostihla další sms, že syn má kolo nepojízdné, ať zavolám, Dozvěděl jsem se, že mu na ně najel nějaký nedočkavý taxikář. Sice lehce, že si škody hned nevšiml, ale ráfek prohnutý a procvaknutý plášť, že duše praskla, sotva nasedl. Takže jsem točil zpátky a kolo jsme odvedli do práce.

Blanku jsem si tedy neprojel, ale zážitků bylo i tak dost. Jak praví klasické rčení, zážitek nemusí být kladný, hlavně silný. Četl jsem dodatečně o rozbitých hlavách a neuspořádaném předjíždění a jsem rád, že mým stanovištím se tyhle zážitky vyhnuly. Taky se mi zdálo, že co nejvíc projížďce chybělo, byla ohleduplnost a uvážlivost. Z toho, co jsem občas viděl, se divím, že nedošlo k nějaké hromadné srážce. Ale bylo to v hlemýždím tempu, tak snad proto.

Blanku jsem si na kole neprojel, ne že by mi to nebylo trochu líto,  ale v zásadě doufám, že už k tomu nebudu mít příležitost třeba napřesrok. Na co se těším mnohem víc a doufám, že ne marně, je zlepšení celkové přívětivosti Prahy vůči cyklistům. Píšu Prahy, ale myslím tím ohleduplnost řidičů (včetně nočních taxikářů, i v pozdních hodinách jezdíme, mohu dosvědčit) a aby se na kompetentních místech objevovalo čím dál víc nezkostnatělých a s cyklistickou problematikou obeznalých. Je toho spousta, co se dá udělat tím, že se neinvestují vždy nedostatkové rozpočtové finance, ale „jen“ rozum. Tak aby ten nám nechyběl.