V Darmstadtu připadá jeden vysokoškolský student na šest obyvatel a cyklistika pokrývá více než 15% přepravní práce. Strávil jsem tam zajímavé čtyři dny, během kterých jsem zjistil, že může existovat město, kde to podle množství zaparkovaných kol vypadá, jako by na bicyklu jezdili úplně všichni. Město, kde z hlavního náměstí a centrálního přestupu MHD vymýtili obrubníky a kde před nádražím stojí každý den zaparkováno půl tisíce bicyklů.
Stopadesátitisícový Darmstadt leží kousek na jih od Frankfurtu nad Mohanem, na dávné římské cestě Via Montana pokračující dále na sever. Tamní technická univerzita sdružuje více něž 30 000 studentů a zaměstnanců.
Náměstí a centrální přestup MHD v Darmstadtu
Překvapivý podíl cyklodopravy
Pohled na kola zaparkovaná přes den před hlavním nádražím je omračující. Něco takového u nás umějí snad jen v Prostějově. Kola jsou u nádraží prostě všude: Ve stojanech, zamčená ke značkám, stromům, mřížím, opřená o sebe, kam se podíváte, nevyhnete se pohledu na kola, sedla, rámy a zámky. Jak by ne, když cyklistika ve městě řeší 15% přepravy — v centru dokonce více než 20%.
Pak se vydáte blíže centru a vidíte jezdce uhánějící po vyhrazených pruzích, střídajících podle potřeby úroveň silnice a chodníku. Na hlavním náměstí se každou minutu proplete davem přestupujících několik cyklistů všeho věku. A v okolí univerzity (která je v centru jen pár metrů od zámeckého parku), se snad jinak než na kolech nejezdí.
Hlavní stojan před nádražím: cca 400 kol, dalších 100-200 je přivázáno různě v okolí.
U univerzity se jezdí rychle.
Kvalitně řešená křižovatka poblíž nádraží.
O kus dál směrem do centra ale pruh končí.
Ten objem cyklistiky mě přímo dostal. Čísla a pohled na ulici mluví jasně: podíl cyklistiky je větší, než ve srovnatelných německých městech. Přitom infrastruktura v širším centru je na běžném německém standardu: Hodně cyklopruhů, ale ne úplně všude, občas nějaká nedořešenost.
Jak je tedy možné, že v Darmstadtu jezdí na kole tolik lidí? Po čtyřech dnech pozorování jsem to přisoudil společnému vlivu následujících skutečností:
- Darmstadt je studentské město, každý pátý obyvatel města má s univerzitou něco do činění. Přitom hlavní kampus není někde na okraji, ale dva bloky od centra. A mladí studenti (i vysokoškolští pedagogové) na kole jezdí zřejmě o něco raději, než běžná, zlenivělá populace.
- Město je skoro v rovině. Od nádraží do centra je to naprostá placka, teprve dál na východ se terén mírně zvedá: Asi tak mírně, jako když byste se pohybovali ze Strašnic do Malešic. Největší místní převýšení budou tak deset, patnáct metrů.
- Centrum je pro chodce a cyklisty neuvěřitelně přívětivé. S výjimkou jediné hlavní ulice protínající centrum, je všude klid. Obrovská pěší zóna na hlavním náměstí slouží k přestupu mezi tramvajemi a autobusy, není na ní ale jediný obrubník, takže jí cyklisté mohou křižovat libovolným směrem. Auta jsou z centra uklizena podzemním tunelem, vedoucím do garáží umístěných pod obchodním domem u náměstí.
A solidní infrastruktura to všechno jen podporuje.
Přívětivé a klidné centrum.
Koexistence s chodci
Styl jízdy v Damrstadtu vyplývá z filosofie vybudovaných cyklopruhů, které se častěji rozplynou v pěší zóně, než zahučí mezi automobily: Jezdí se zkrátka hodně po chodnících a to i tam, kde nejsou ulice příliš frekventované. V centru se jezdí po tramvajových kolejích. Jezdí se pohodově, nepříliš rychle: vzdálenosti tu nejsou zvlášť velké, tak proč trhat rychlostní rekordy. Zkrátka úplně jiná městská cyklistika, než jaká zatím vzniká v Praze.
Na webu jsem našel krátkou zprávu analyzující stav cyklistické infrastruktury v Darmstadtu. Dokument je překvapivě kritický — poukazuje na nedobudování souvislého systému tras a skutečnost, že až třetina vybudované infrastruktury nevyhovuje bezpečnostním požadavkům (předpokládám, že jsou to staré úseky z počátků výstavby). Ani zde se tedy infrastruktura nepovažuje za dokončenou. Pro Prahu z toho plyne hezké poučení: Až jednou bude hotové vše, co je v plánu, musí se to začít vylepšovat.
Darmstadtský styl
Zmínil jsem, že Darmstadt je univerzitní město. Na kole jsem tu ale viděl spoustu lidí středního a vyššího věku, čemuž odpovídal i výskyt citybiků se speciálně nízkým nástupem. Jinak je podíl horských a městských kol zhruba půl na půl, značek v ČR takřka neznámých. Skládaček jsem zahlédl jen pár, když si kolo můžete vzít do vlaku a všude jinde pohodlně dojedete, tak proč dělat nějaké kompromisy.
Přilbu vozí jen málo lidí – spíš rodiče, aby dali příklad dětem, a rychlí jezdci, kteří zjevně nejezdí jen po městě. Ale ruku na srdce: V tomhle městě je doprava natolik klidná, že jako jezdec necítíte žádné ohrožení — a tedy necítíte ani důvod přilbu nosit. Téma je ale v popředí zájmu: otázka nošení přileb se stává i předmětem mainstreamové reklamní kampaně.
Na širokém chodníku
Pomozte si sami, než bychom vám museli pomoct my! Kampaň za nošení přileb a reklama na nadaci pro pomoc postiženým v jednom.
Inspirace pro Prahu?
Samozřejmě nemůžeme v Praze čekat takový zázrak, jaký Darmstadt předvádí. Úplnou placku z Prahy neuděláme a přepravní vzdálenosti jsou v milionovém městě přece jen několikanásobně větší, než ve městě stotisícovém. Přesto si z Darmstadtu dva příklady vzít můžeme:
Je zde skutečnost, že kolo je oblíbený dopravní prostředek vysokoškolských studentů. Přednostní výstavba tras, na kterých se studenti často přepravují mezi svými kolejemi a fakultami, by mohla být zajímavým impulsem k podpoře městské cyklistiky v Praze.
Druhou a dost možná významnější inspirací je podoba centra města. Darmstadt si centrum vyřešil po svém. Auta z úzkých uliček vymetl a vytvořil zónu koexistence veřejné dopravy, chodců a cyklistů. Vzniklo tak atraktivní centrum, ve kterém je vhodnost pro cyklisty nakonec jen vedlejší efekt. Tím hlavním je přívětivost pro všechny.
Koexistence MHD, pěších a cyklistiky — přívětivá inspirace pro centrum Prahy.
Odkazy
http://de.wikipedia.org/wiki/Darmstadt#Fahrradverkehr
http://www.vep.darmstadt.de/zustandsanalyse_rad.php
