Že by se to lámalo?

V reakcích na nedávné články, kde jsem se takřka rozplynul nad cyklistickými krásami Vídně, se objevilo několik povzdechů nad tím, jek to vypadá v našem městě. Nuže, neděle minulého týdne, kdy se v Praze běžel mezinárodní maraton, předvedla, že i Praha může ukázat přívětivou tvář. Několikahodinové uzavírky řady hlavních tříd společně s mediální masáží způsobily, že se celé širší pražské centrum doslova ,,vyautilo“ — A pražané vyrazili do města pěšky a na jízdních kolech v míře naprosto nečekané!

Během pětihodinové projížďky širším centrem města (která měla zcela jiný účel, než meditovat nad množstvím cyklistů v ulicích) jsem si toho prostě nemohl nevšimnout. I v těch ulicích v centru Prahy, které nebyly uzavřené kvůli pořádání maratonského běhu, se namísto posouvajících se kolon objevila jen sem tam nějaká tramvaj, taxík a spousta chodců. Praha, jako by tuto sváteční neděli byla zcela jiným městem. Měl jsem vůči PMM předem jisté výhrady a věřím, že na Starém Městě byl určitě pěkný chaos. Ale časově předem neodhadnutelné uzavírání rozličných městských ulic zapůsobilo naprosto neuvěřitelně na celé širší centrum.

Nezbývá mi, než se ptát: Proč nemůže takhle vypadat každá neděle? Proč se centrum Prahy pro auta uzavírá jen při maratonu a se skřípějícími zuby ještě na Den bez aut?

Cyklisté všude

V diskusi ohledně cyklojízdy na nakole.cz mnozí hledají, jak ukázat, že cyklistika do města patří, jinak, než prostřednictvím tisíchlavé polodemonstrace. Jedním z (dost obtížně realizovatelných) nápadů bylo, ,,rozptýlit“ tisíc cyklistů do menších skupinek a jezdit po centru tak, aby se na nějakou dobu zaplnilo skutečně dopravně se chovajícími cyklisty. Nuže, tuhle neděli to v Praze vypadalo přesně tak. Cyklisté byli opravdu hodně vidět všude, kde jsme projížděli: Ve Vršovicích, v Hostivaři podél Botiče, v ulicích Spořilova. Ale především v centru, na Smíchově, na Kampě, v okolí náplavky. A vůbec ne jen na značených cyklotrasách. Jezdili po všech ulicích.

Jistěže v tom veselém mumraji byl jistý nepatřičný tón. Měl jsem příležitost sledovat asi deset minut provoz na křižovatce u zastávky Otakarova. Za tu chvilku viděl tak desítku jezdců, jak se různě snaží překonat nedořešený úsek dál do centra, jak někteří tápou v místech, kde je solidní cyklopruh vrhne do křižovatky (která byla naštěstí skutečně velmi klidná). Ještě více jsem si posteskl při protisměrném průjezdu Šeříkovou. Pokaždé, když tamtudy jedu, hluboce se stydím. Ne za sebe, ale za městskou část, která tím, že dlouhodobě nedovolí průjezd touhle ulicí, nás cyklisty učí, že pokud chceme po městě jezdit příjemně a necpat se do problémových míst, máme se na předpisy zvysoka vykašlat.

Ale pocit smutku vystřídalo uspokojení, když jsem vzápětí viděl do téže protisměrky zahučet chlápka, jehož ležérní styl dával jasně najevo, že tamtudy rozhodně nejede poprvé. A následující událost na světlech u Divadla mě definitivně ujistila, že letošní pražské jaro je cyklistické: Při čekání na červenou se za mě zařadil další cyklista. Tedy ne, že bych ho viděl projíždět, jako v zimě, kdy jsem byl rád, když jsem jiného cyklistu během své desetikilometrové cesty o městě vůbec spatřil. A ne, že by se to stalo na přejezdu přes Vídeňskou, kde se cyklisti štosují do chumlů vyčkávajících na milostivých pět vteřin fáze volna. Tohle bylo na mostě Legií a on čekal za mnou, jako bychom byli ve Vídni na té Mariahilfestrasse, kterou jsem právě takto viděl přesně před třemi týdny.

Prostě to jde

Zkrátka a dobře, minulá neděle ukázala dvě věci: Ano, můžeme ( :-) ) dopravu v centru o víkendech omezit natolik, že se z Prahy opět na okamžik stane město, kde je dokonce i příjemné se projet na kole nebo projít pěšky. A že když zmizí auta, vyrojí se na ulicích tolik cyklistů, že se ani ostřílený advokát městské cyklistiky nestačí divit.

A nezbývá tedy než si přát: Praho, dopřej nám, svým obyvatelům, víc takových nedělí!