Ve Florencii si lidé a kola rozumí

Měl jsem příležitost strávit několik dní přímo v historickém centru italské Florencie. Asi vás nepřekvapí, že tam jezdí mnohem víc cyklistů, než zde v Praze. Jak vypadá centrum města, když v něm radnice drasticky omezí automobily? A jak se tam jezdí na kole? Vydejte se s námi na exkurzi mezi renesanční paláce v centru slunečného Toskánska, do města, kde cyklisty v centru rozhodně nepřehlédnete.

Klidné centrum

I s předměstími půlmilionová Florencie [link] je typické italské město, založené jako vojenský tábor již Juliem Caesarem. Tamní baziliky byly stavěny v době, kdy na území Čech ještě doznívala doba bronzová, největšího rozkvětu však město dosáhlo za renesance a pro své památky je centrum Florencie už od roku 1982 zapsáno do seznamu historického dědictví UNESCO.

Centrum odpovídá této historické dispozici. Ulice jsou široké jen tak, jak je nezbytně nutné. Ty hlavní nemají víc než deset, dvanáct metrů, těmi nejužšími pak neprojede nic širšího než motocykl. Atraktivitou památek a křivolakostí svých uliček je centrum Florencie rozhodně srovnatelné s Prahou — stejně jako tím, že se její ulice v létě zaplní desetitisíci turistů.

Městský parter je tedy velmi stísněný a snad právě díky tomu tak živý. V centru se chodí po úzkých chodnících i vozovkách, pěšky stejně často jako na kole a mopedu. Automobilů je minimum; až na pár průjezdních ulic je prakticky nepotkáte. Samozřejmě, čím dál od baziliky Santa Maria del Fiore, tím víc se lidé na kole míchají s lidmi v autech, až na okruhu v místě bývalých hradeb (svými šesti pruhy silně připomínajícím magistrálu) auta definitivně převládnou.

Bazilika Santa Maria del Fiore z dálky.

Stejně jako v centrální Praze, i zde nejsou výjimkou ulice vedené průjezdy.

Klasická ulice v centru je široká jen deset metrů…
 

…a nebo ještě méně.
 

Provoz po italsku

Provoz na italské ulici v centru města může na první pohled připomínat neřízený chaos. Nečetná auta se ženou tak rychle, jak to jen jde, a když zastaví, proplétají se mezi nimi houfy mopedů, skútrů, jízdních kol a chodců. To vše v uličkách s minimem přechodů, retardérů, zábradlí nebo jiných dopravně–bezpečnostních opatření. Je to pohled, ze kterého by mohl dostat infarkt každý náš dopravní inženýr, posedlý segregací účastníků provozu.

Skutečnost je ale trochu jiná. Jezdí se svižně, jen co je pravda, Italové milují rychlost. Jenže v ulici široké pět metrů si užijete adrenalin z bleskového průjezdu už ve třicítce – tak proč jet padesát? Bílá čára není zeď a proto se bere jen jako doporučení. Ovšem tam, kde je potřeba průjezd opravdu zregulovat, stojí ve vozovce pro auto nepřekonatelné dvaceticentimetrové obrubníky.

Na první pohled chaotický provoz je ve skutečnosti značně předvídatelný. Řidiči, ačkoliv jezdí rychle a někdy předpokládají, že jim uvolníte cestu, ve skutečnosti s blízkostí chodců, cyklistů a motocyklistů počítají. Při čekání na červenou řidiči automaticky nechávají místo pro skútry a cyklisty, kteří se řadí vpravo a v okamžiku padnutí zelené vyrážejí do křižovatky ve skupinách, předjíždějíce pomalejší automobily. V úzkých průjezdech si všichni účastníci provozu vyhoví, samozřejmě počkají (i když ne moc dlouho, jsou to přece jen Italové ;-) ). Nepostřehl jsem řidičskou agresivitu, vyplývající u nás snad z přesvědčení, že na ulici patří jedině a výhradně auta.

Jednosměrky, zákazy vjezdu a semafory dodržují striktně jen dvoustopá vozidla. Cyklisté samotní si prostě v takovém prostředí mohou dovolit přizpůsobit si pravidla provozu svým potřebám.

Na okruhu kolem centra jedou cyklisté podél aut. Všimněte si brutálních obrubníků znemožňujících průjezd, ostrůvky pro chodce jsou ale v úrovni vozovky.
 

Ne světlech se čeká mezi auty a mopedy. Pak vyrazí všichni najednou.
 

Klasické využití přechodu pro chodce; mimochodem třísignálového.
 

Auta vás objíždějí a nechávají prostor.
 

Italský styl

Italové jsou mistři stylu ve všem, co dělají, a jízda na kole není výjimkou. Ke stylu cyklistů ve Florencii v každém případě patří kolo, které ladí se svým majitelem, a to zejména barevně. Škála je pestrá, v oblibě jsou kola červená, jasně modrá či hnědá. Zásadně je ale třeba dbát na to, aby bylo v dané barvě vyvedené kolo celé. Barvě kola pak pochopitelně přizpůsobujete i odstíny svých šatů. Mluvíme samozřejmě o kolech městských, která ovšem v centru drtivě převažují.

Italům se rozhodně jízda na kole nezdá příliš nebezpečná. Přilby tu vozí jen motorkáři a na kole je přípustné kouřit, vozit děti na nosiči a telefonovat, pokud možno vše najednou. Následující galerie je v tomto myslím vcelku vypovídající:

Proč to funguje?

Že na kolech v centru Florencie jezdí odhadem snad až čtvrtina lidí, není ale jen tak. Přiznejme, že centrum města i přilehlé čtvrti jsou naprostá placka; historická dlažba z řezaných žulových kvádrů je vůči cyklistům stejně přívětivá, jako asfalt. To jsou (vůči Praze) neopominutelné komparativní výhody.

Vysvětlení je ovšem třeba hledat ještě někde jinde, v okrajových částech města totiž potkáte stěží více cyklistů, než v Praze. Do centrální části města je však drasticky omezen vjezd aut –- a možná ještě drastičtěji je omezeno parkování.

Historické centrum Florencie je rozdělené do pěti zón, do kterých mají přes den přístup pouze rezidenti: a to se podržte: Každý jen tak, aby se dostal do té ,,svojí“! Pochopitelnou výjimkou jsou taxíkáři, invalidé a technická obsluha města (policie, sanitky, atd.). Jinak si každý musí najít cestu autobusem, pěšky, nebo na jednostopém vozidle. Zásobování (a potažmo kdokoliv) může do města až mezi sedmou večer a sedmou ráno. [link].

V Praze běžný předpoklad, že obyvatel města má právo zabrat veřejný prostor ulice v blízkosti bydliště pro parkování svého auta, v centru Florencie rozhodně neplatí. Kdo chce parkovat tady, musí buď pěkně na vlastním dvoře, nebo si předplatit místo v některé z mnoha veřejných garáží. Je to pochopitelné: Pokud nejste bezdomovec a krvavě platíte za svých padesát čtverečních metrů v centru, je jen správné, pokud vaše auto bude ustájeno pod stejnou (a stejně draze placenou) střechou. Náměstí typu Malostranského jsou vyhrazena obyvatelům a turistům.

Parkování aut na ulici zkrátka není v centru Florencie veřejným zájmem. A funguje to. Po ulicích se prohánějí veřejné mikrobusy, taxíky, vozidla městské služby a pár držitelů povolení. Ostatní jezdí na motorkách, skútrech a kolech. Jim je také vyhrazen prostor pro parkování: Stojany přeplněné jízdními koly najdete na každém rohu, obvykle hned vedle kontejnerů a dalšího stání vyhrazeného dvacítce skútrů. Místní autority vědí, že vecpat padesát vozidel do pěti parkovacích míst je docela efektivní způsob, jak na vozovce ušetřit místo pro estetičtější (a ziskovější) restaurační předzahrádky.

Jistěže mimo centrum je situace docela jiná. Veřejnou dopravu tvoří pouze nestíhající autobusy, víc se jezdí na mopedech a auta suverénně vedou. Pozice města v relativně sevřeném a plochém údolí pak způsobuje velké znečištění zplodinami. Město ale buduje systém tramvajových tratí [link-italsky], takže i veřejná doprava se brzy výrazně zlepší.

Zákaz vjezdu s výjimkou ručních vozíků po ránu, vozidel záchranky, církve, pošty, policie, armády, požárníků, městských služeb, taxislužby, invalidů, N.C.C a držitelů povolení 01873/09.

Zákaz stání s výjimkou rezidentů ze sektoru ,,A“

Všichni ostatní musí do garáže.
 

Stojany obsypané koly najdete na náměstí…
 

… i v každé uličce. 12 kol a 6 mopedů zabírá místa dvou stání pro auta.
 

Florentská dlažba je k cyklistům výrazně přívětivější. Nevezmeme si příklad?
 

Cyklopruhy najdeme jen na několika místech.
 

Inspirace pro Prahu

Florencie je cyklisticky stylová a jen trošičku divoká. Pro nás je zajímavé vidět, co dokáže s turistickým centrem města udělat zákaz vjezdu nerezidentů a striktní omezení parkování soukromých vozidel na ulici. Rozdíl v přístupu florentské a pražské radnice k dopravnímu řešení centra zde bije do očí tak, že jej snad ani není třeba více komentovat.

Když budete mít do tohoto italského města cestu, zastavte se. Stojí za to — a nejen kvůli památkám.