Jeremy Paxman je v Británii známý nejen tím, že se v roce 1997 v závěru pořadu BBC Newsnight zeptal Michaela Howarda, nespokojen s vyhýbavou odpovědí, třináckrát po sobě na stejnou otázku. Čeští novináři, z nichž většina je naprosto splachovací, by mu mohli závidět. V tom roce byl Londýn co se týče podpory cyklistiky možná tam, kde je Praha dnes. A Paxman o tom tehdy napsal článek do magazínu London cyclist.
Londýnem obchází strašlivá hrozba. Mluví se o ní jako o syndromu ochablého penisu. Vědecký výzkum prý potvrdil obrovské neštěstí dopadající na muže cyklisty. Příliš mnoho šlapání do pedálů a ztratíte veškeré cítění ve vašem spodním prádle. Zřejmě jsou tedy cyklisté nakonec odsouzeni k vyhynutí.
Pokračujeme tak v tradici Flann O’Briena, který v The Third Policeman nadnesl myšlenku, že lidé, kteří jezdí na kole na kamenitých silnicích, si postupně vyměňují atomy, takže se z nich pak stávají napůl lidé a napůl bicykly.
Myslím, že vím odkud tyhle strašné varovné zprávy pocházejí. Je skoro jisté, že jsou prací tlučhubů vedoucích anti-cyklistické kampaně v novinách. Jeden z nich je Anthony Daniels, který se svěřil čtenářům Evening standard se svou reakcí na vysunuté praporky, které si někteří z nás přimontovali na kola, aby nám motoristé dávali větší boční odstup. Vlévají mu krev do očí, říká, ,,Najednou se mi chce toho cyklistu sejmout.“
V The Daily Telegraph zase jiný nekňuba tvrdí, že městští cyklisté — nazývá je ,dvoukolými válečníky‘ — se zbláznili ,,v důsledku vdechování oxidu uhelnatého, olova, výparů z fastfoodových bufetů, výfuků klimatizačních centrál a městských kanálů.“ Říká, že ,,všechen strach a jedy moderního městského života mají ve svých nosních dírkách a mozcích.“ Domnívá se, že to asi bude ten důvod, proč se tolik cyklistů zlobí na stav ulic v hlavním městě.
Poslouchat tyhle lidi je jako dívat se na skunka, jak přednáší o osobní hygieně.
Kdokoliv, kdo kdy vyzkoušel projet Londýnem na dvou kolech, ví, že největším nebezpečí jeho existenci a jeho končetinám není bicykl, ale čtyřtaktní spalovací motor. Jak říká jeden z hlasatelů Channel 4: ,,Já jezdím na kole s předpokladem, že mě všichni ostatní chtějí zabít.“
Aby přežil, musí se městský cyklista naučit rozeznat zabijáky na stovky metrů. Řidič s okem hada, který se blíží k rohu Hyde Parku s okem upřeným na místo mezi dvěma autobusy, nemyslíc přitom na cokoliv menšího.
Dodávka, která se na každém semaforu chová jakoby to byla světla na startovacím roštu na okruhu v Silverstone. Maminka vysazující své děti u školy nebo zaparkovaná na žluté čáře když pospíchá do obchodu. Můžete si být jisti, že otevře dveře bez pohledu do zpětného zrcátka a katapultuje vás pod kola přijíždějících automobilů.Viděl jsem nedávno výsledek takové kolize mezi cyklistou a automobilem. Kolař ležel otřesený na vozovce, krvácel z tváře, ruky a z nohou. Soudíce podle minimální škody na automobilu, řidič nečekaně zabrzdil a cyklista proletěl zadním oknem. Něco o hodnotách motoristů jako je tento vypovídá skutečnost, že se hádal s policistou, který zatím ošetřoval zraněného cyklistu. Nahlas a hnusně mu vytýkal, že se vůbec nezajímá o jeho rozbité zadní okno. I přesto Anthony Daniels věří, že cyklistické helmy jsou ,,tichou výčitkou nám všem, a naznačují, že jsme všichni potenciální zabijáci nevinných a neškodných cyklistů.“ Dobře, tak promiňte.
Argumenty pro ježdění na kole jsou tak známé, že se zdá být úplně zbytečné je opakovat. Ale pro informaci těm, kteří tráví své životy sedíce v dopravních zácpách, jsou následující:
Je to jednoduše nejrychlejší způsob dopravy v centrálním Londýně, rychlejší než autobus, metro nebo taxík. Kromě občasného problému s prázdnou duší přesně víte, kolik času vám která cesta zabere. Nezávisí to na dopravních zácpách, prostestech řidičů ani vynechaných spojích. Je to výborné cvičení. Neznečišťuje to atmosféru. Nezacpává to ulice. A kdy jste naposledy slyšeli o rozzuřeném cyklistovi?
Potom je tu otázka ceny. Na poslední konferenci Labour Party v Blackpoolu se Jon Snow stal obětí dvou nehod. První se stala, když se srazil s důchodcem stojícím v silnici a obdivujícím osvětlení pobřeží, druhá, když se mu přední kolo zaseklo v tramvajových kolejích. Jak utíkal pryč před fotografy ze Sun, našel skrýš v jednom domě. Tady teď stojí hlavní moderátor Channel 4 News ve svých spodkách zatímco pan krejčí mu spravuje kalhoty. Legrační je, že při každém z těch dvou incidentů získal velkou černou modřinu. Způsobila mu to jeho peněženka.
Cyklisté jsou nyní otrávení, protože je pro ně tak málo opatření. Plán vybudovat národní síť cyklostezek teprve začíná. Ale klíčem je oddělit kola od automobilů ve městě. V současné situaci ten skrovný počet cyklostezek vede cyklisty na cesty až třikrát delší než by bylo nutné. To vše aby mocný čtyřtaktní spalovací motor byl co nejméně obtěžován. A když už cyklopruhy na hlavních silnicích jsou, je stejně pravděpodobné, že budou blokovány parkujícím autem nebo zásobovací dodávkou, jako že budou volné.
Takže odpověď pro všechny čtyřkoláky je evidentní. Dejte cyklistům prostor a nebudou se vám motat do cesty. Potom teprve budete mít skutečnou svobodu vysedávat v dopravních zácpách a vychutnávat si svůj automobilový splín jak si jen vaše srdce přeje.
Jeremy Paxman, London Cyclist, prosinec ’96/ lenden ’97, text: Bike Reader, ilustrace Wikipedia
Takový článek napsal slavný londýnský novinář Jeremy Paxman před jedenácti lety. Rozumět současné situaci v britské metropoli není pro Čecha jednoduché. Na jedné straně většina londýnských aktivistů je novým primátorem hluboce zklamána, protože realizuje pouze málo z plánovaných opatření. Našinec by tak mohl nabýt dojmu, že je to v Británii v zásadě stejné jako tady — což ale naprosto není pravda. Ačkoliv londýnský primátor omezuje mýtné v centru a slíbené cyklosuperdálnice nestaví, na druhé straně nastartoval obrovský projekt veřejných automatických půjčoven kol, podobný jako v Paříži, občas o cyklistice píše v novinách a sám jezdí po Londýně na kole. Možná by nebylo od věci zavést nějaký second-hand import starostů z Londýna?
