„Věřte mi nebo ne, ale byl to můj bicykl. Koupil jsem ho na Madison Square Garden po skončení šestidenních závodů. Vyrobili ho v České Kamenici a ten šestidenní cyklista byl myslím Němec. Narozdíl od jiných závodních kol měl berany trochu výš.“ Tak tohle parádní čtení z připravovaného výboru esejů Henryho Millera v překladu Ondřeje Skovajsy nám poskytlo nakladatelství Dauphin. Děkujeme!
Můj nejlepší kamarád
Věřte mi nebo ne, ale byl to můj bicykl. Koupil jsem ho na Madison Square Garden po skončení šestidenních závodů. Vyrobili ho v České Kamenici a ten šestidenní cyklista byl myslím Němec. Narozdíl od jiných závodních kol měl berany trochu výš.
Vlastnil jsem ještě dva bicykly americké výroby. Ty jsem měl pro kamarády na půjčení. Ale na bicyklu z Garden jsem jezdil jenom já. Měl jsem ho rád jako věrné zvíře. A jak bych neměl? Neprodělali jsme všechny ty krize a bolesti spolu?
Ano, byl jsem tehdy v agonii, byla to první láska, a na světě nic nedrtí víc. Kamarády jsem štval, nechtěli mít už se mnou nic společného a já s nimi taky ne. Byl jsem opuštěný a sám. Nevzpomenu si, jestli rodiče věděli, co mě bolí, ale určitě věděli, že se mnou něco je. To „něco“ byla překrásná dívka, jmenovala se Una Gifford a potkal jsem ji na střední škole.
Jak už jsem psal jinde, byli jsme hodně naivní a nanejvýš jsme se dvakrát nebo třikrát políbili – na večírku, jinde nikdy. Oba jsme doma měli telefon, ale nikdy jsme si nevolali. Proč? Ptám se. (Asi jsem na to nikdy nesebral odvahu.) Psali jsme si, ale dopisy na sebe dávaly čekat. Pamatuju si, že jak jsem přišel domů, vždycky jsem se nejdřív podíval na krbovou římsu, kam se dávala pošta, ale skoro vždycky mě vítalo prázdné místo.
V tu dobu jsem podle všeho asi většinu času trávil sháněním práce. Ale vlastně jsem spíš chodil do kina nebo do kabaretu, pokud jsem na to měl. Pak jsem toho všeho nechal a nedělal vůbec nic. Akorát jsem jezdil na tom kole. Často jsem byl od rána do večera v sedle. Jezdil jsem všude a většinou docela fofrem. Párkrát jsem u fontány uprostřed Prospekt Parku potkal šestidenní závodníky. Nechávali mě, abych jim razil cestu na hladké silnici, co vedla od Parku na Coney Island.
Objížděl jsem vyhlášená místa jako Bensonhurst, Ulmer Park, Sheepshead Bay a Coney Island. A vždycky, ať byla krajina kdovíjaká, jsem myslel na ni. Proč mi nepíše? Kdy bude příští večírek? Etc., etc. Obscénní představy šly mimo mně, nikdy jsem nesnil o tom, že jí jednou ošukám nebo že jí dám ruku na kundu. Ne, byla pro mně jako princezna z pohádky – i ve snech zůstávala nedotknutelná.
Taky mě nikdy ani nenapadlo, že bych zajel do Greenspointu, kde bydlela, a jezdil kolem bloku v naději, že jí zahlídnu. Místo toho jsem jezdil na vzdálená místa krajin mého dětství – a času štěstí.
Vzpomínal jsem na ty dny bolestně, s těžkým srdcem. Kam se poděli všichni kamarádi z chlapeckých let? Prožívají stejná muka jako já – nebo se třeba někteří už oženili?
Když jsem dočetl dobrou knihu, nemyslel jsem na nic než na postavy z té knížky. Nejčastěji jsem dumal o postavách z Dostojevského románů, mám na mysli hlavně Idiota, Bratry Karamazovy a Běsy. Jasně že už nešlo o postavy z knihy, ale o živé lidi, kteří mě pronásledovali ve snech a ve snění. Když jsem přemýšlel o nějaké absurdní postavě, jako třeba o Smerdjakovovi, smál jsem se najednou na celé kolo, ale vzápětí se zarazil, abych opět nasměřoval svoje myšlenky k ní. Nedařilo se mi nebýt myšlenkami u ní. Byl jsem posedlý, fascinovaný, okradený. Kdybych ji čirou náhodou měl potkat, bez pochyby bych ze sebe nevypravil slovo.
Ano, čas od času mi od ní přišel dopis, často z nějakého letního letoviska, kde trávila prázdniny. Dopis byl vždy krátký, tón konvenční a – jak se mi zdálo – absolutně bez emocí. A moje odpověď obvykle ladila s jejím dopisem, akorát mi při tom pukalo srdce.
Puklé srdce! To byl něco, čemu jsem se úplně oddal. Trpěli jiní stejnou bolestí jako já? Byla první láska vždycky takhle bolestivá, divná a nahá jako ta moje? Byl jsem zvláštní případ, „romantik“ jako z praku? Odpovědi byly vepsány do tváří přátel. Ve chvíli, kdy jsem vyslovil její jméno, všichni se tvářili totálně znuděně. „Ty na ni pořád myslíš?“ „To ještě nemáš dost?“ A tak dál. A v jejich reakcích implicitně zaznívalo – jak může člověk tak zblbnout? A jenom kvůli holce.
Tak když jsme si to tak jeli (s mým dvojníkem), přemýšlel jsem o těhle základních věcech pořád dokola. Bylo to jako studovat teorém v algebře. A nikdy jsem nepotkal soucitnou, spřízněnou duši! Byl jsem tak nešťastný, že jsem začal kolu říkat „kamaráde“. Spřádali jsme tiché rozhovory a já se mu samozřejmě všemožně věnoval. Znamenalo to, že po příjezdu domů jsem ho vždy stavěl na řídítka a čistým hadrem mu cídil středy a paprsky. Pak jsem vyčistil řetěz a znova ho namazal. Na kamenných dlaždicích na chodbě zůstávaly po takovém úkonu ošklivé fleky. Mámě to vadilo, prosila mě, abych si dával před čištěním pod kolo staré noviny. Někdy ji to vytočilo natolik, že ironicky poznamenala: „To se divim, že s tim kolem nelezeš do postele.“ Měl jsem připravenou odpověď: „Vlez bych, kdybych měl normální pokoj s velkou postelí.“
To byla další křivda, se kterou jsem se musel vyrovnat – neměl jsem vlastní pokoj. Spal jsem v úzké chodbě, kterou dekoroval jenom závěs, aby mě ráno nebudilo slunce. Četl jsem u stolu v kuchyni. Do obýváku jsem nechodil, jen jsem si tam pouštěl desky. A právě když jsem si v chmurném obýváku pouštěl desky, přepadala mě ta nestrašlivější sklíčenost. S každou deskou, kterou jsem položil na gramofon, se můj smutek jenom prohluboval. Úplně nejvíc mně dojímal – od pocitů extáze k totálnímu zoufalství – židovský kantor Sirota. Vedle něj pak Amato, barytonista z Metropolitní opery. Pak přišli Caruso a John McCormack, můj milovaný irský tenor.
Staral jsem se o bicykl jako jiný o Rolls Royce. Když bylo zapotřebí něco opravit, vozil jsem ho pokaždé do dílny na Myrtle Avenue, která patřila jednomu černochovi, co se jmenoval Ed Perry. Nezkřivil by mu vlas. Vždycky dohlídnul na to, aby se na předním ani zadním kole nedělaly osmy. Často si ani neřekl o peníze, protože, jak říkal, nikdy nepotkal nikoho, kdo by miloval svoje kolo tak jako já.
Některým ulicím jsem se vyhýbal a jiné jsem si oblíbil. Někdy mě scenérie nebo architektura i povzbudila. A byly ulice útěšné a ulice ubíjející, ulice šarmantní a jiné strašlivě monotónní. (Whitman někde myslím píše: „Architektura je to, co s tím děláte, když se na to díváte.“) Coby dromomaniak jsem na pěších toulkách vedl bohatý vnitřní dialog a zároveň dokázal vnímat prostor, kterým jsem se pohyboval. Jízda na kole byla trochu jiná; musel jsem koukat na cestu, abych se nevymáchal v louži.
Můj největší idol byl v tu dobu samozřejmě tehdejší šampión na krátké tratě Frank Kramer. Jednou se mi na jeho tréninku z Prospect Parku na Coney Island podařilo jet přímo za ním. Pamatuju se, jak mě poplácal po ramenou a řekl: „Kámo, jedeš jako drak!“ To byl jeden z nejkrásnějších dnů v mém životě. Úplně jsem zapomněl na Unu Gifford a oddal se snění, jak vyjíždím z Madison Square Garden spolu s Waltrem Ruttem, Eddiem Rootem, Oskarem Eggem a dalšími celebritami tehdejší cyklistiky.
Po čase jsem už na kole trávil tolik času, že mě kamarádi skoro nezajímali. Bicykl byl teď už opravdu můj jediný věrný kamarád. Mohl jsem se na něj spolehnout, což o jiných kámoších říct nešlo. Škoda, že mě s „kamarádem“ nikdo nikdy nevyfotil. Strašně by mě zajímalo, jak jsme vypadali.
Po letech jsem si v Paříži pořídil jiné kolo, ale to už bylo obyčejné kolo, co mělo brzdy. Když jste chtěli zpomalit na tom prvním, byla to na nohy docela fuška. Mohl jsem si samozřejmě dát namontovat ruční brzdy, ale to bych si připadal jako srab. Vzrušovalo mě projíždět městem v nejvyšší rychlosti. Aut naštěstí tenkrát ještě moc nebylo. Muselo se ale dávat pozor na děti, co si hrály v ulicích.
Matky říkaly dětem, aby si daly pozor na toho blázna, který si to po ulicích rád hasí v plné rychlosti. Jinými slovy – stal jsem se postrachem čtvrti.
Postrach i radost. Všechny děti škemraly u rodičů, aby jim koupili stejné kolo.
Jak dlouho srdce bolí, než pukne? Nevím. Vím jenom, že chodit s holkou in absentia bylo hrozné rozhodnutí. Když jsem slavil jednadvacátiny – což pro mě byla veliká událost – seděli jsme kousek od sebe, ale já byl příliš nesmělý, abych dal najevo, co k ní cítím. Naposledy jsem ji spatřil krátce na to: splašil jsem odvahu u ní zazvonit a říct jí, že jedu do Jeneau na Aljašce dělat horníka.
Loučit se s bicyklem z České Kamenice bylo skoro těžší. Asi jsem ho dal jednomu z tehdejších kámošů, už ale nevím komu.
Chci aby se vědělo, že i když mi pukalo srdce, pořád mě bavilo se smát. Když byly peníze, zašel jsem rád do Palace na vaudeville nebo strávil odpoledne v Houston Street Burlesk, anebo ještě v jiném podniku, kde se hrály burlesky. Komedianti odtud odcházeli do televize nebo do rádia. Zachránilo mě, že jsem se uměl smát všemu navzdory. Už tenkrát jsem znal tu slavnou větu od Rabelaise: „Tumáš smích na všecky tvoje choroby!“ Můžu z vlastní zkušenosti říct, že je v ní veliká moudrost. Dneska je ho ale jako šafránu, tak se není co divit, že farmaceuti a psychoanalytici jedou.
1978
