Technodadaismus vs. street art

V dnešní kulturní rubrice vás seznámíme s nejnovějšími alternativními uměleckými subžánry, kterými se v Praze stalo značení infrastruktury pro cyklisty. Jak už to v umění bývá (viz gotika, impresionismus), oficiální pojmenování obou hlavních směrů vzniklo ustálením opovržlivého označení daného směru ze strany jeho kritiků.

Příznivci řešení v provozu považují technodadaisty za milovníky chodníčkových stezek, kteří jsou ochotni nechat cyklistu sesedat z kola každých deset metrů ,,pro jeho bezpečnost“. O ,,streetartistech“ se zase tvrdí, že slepě kopírují zahraniční vzory a mastí žádnou legislativou nepodložené piktokoridory ve vozovce sice všude, kde to jde, ale zato odnikud nikam.

Práce obou směrů se v Praze nacházejí v hojném počtu a tak je můžeme porovnat. A i když si v mnohém odporují, je zde také jeden případ, kdy vládu nad technodadaismem i streetartem přebírá jiný umělecký směr: schválně, jestli uhodnete, který.

Technodadaismus

Technodadaismus je založen na snaze vyhovět všem subjektům vstupujícím do řízení o projektu cyklistické stavby do té míry, až se zcela ztratí pozitivní efekt, který stavba mohla mít pro cyklisty samotné.

Výsledkem pokročilého technodadaismu bývá obvykle tzv. ,,totálně segregovaná cyklostezka“. Ta spolehlivě odděluje jak cyklisty od aut (často jedoucích na souběžné komunikaci omezenou rychlostí), tak cyklisty od chodců (rozdělením třímetrového chodníku na tři metrové pruhy zvlášť pro každý směr cyklo a chodce, hmatnými pásy, minitrávníčky, zábradlíčky apod.).

Dokonalá technodadaistická cyklostezka se pozná podle toho, že odděluje nejen cyklisty od aut, chodců a cyklisty navzájem, ale také úspěšně odděluje cyklisty od dosažení jejich dopravního cíle. Čím více kličkování, přechodů, zastavení, ostrých rohů, zábradlíček omezujících šířku, hmatných pásů, rampiček, obrubníčků, nepochopitelných orientačních šipeček a jiných prvečků, které udržují cyklistíčka ve střežíčku, tím lépe!

_pelc_5_kmbar
Povltavská

Nejvýznačnější díla pražského technodadaismu najdete na Praze 8, která tento umělecký směr široce pěstuje a podporuje. Za zmínku stojí řešení na ulici Povltavské (tamní umělecké dílo se jmenuje Kilometr hmatného pásu v optimální jízdní stopě [link]) a podél ulice Žernosecké (instalace je známá jako Zábradlí při výstupu z houštiny [fotoalbum]). Poněkud méně zdařilou instalaci na cyklotrase A26 v ulici U českých Loděnic pak umělci nazývají Škoda, že vás nemůžeme nahnat až do Rokytky.

_pelc_2_urokytky
U Českých Loděnic

Všechna technodadaistická díla nejsou ale tak extrémní a v umírněné podobě je řada z nich cyklistům přiměřeně prospěšná. Zůstává-li umělecký projev projektanta umírněný v tom, že se snaží oddělit pouze cyklisty od aut, vzniká tak dílo velmi přístupné, lákající širokou veřejnost, dalo by se říci lidové (umělečtí kritici tomu říkají nízkoprahová infrastruktura [link]).

Pokročilejší milovník cyklistiky ale znenáhla odhalí kazy na použitelnosti díla, jako je nutnost neustále měnit rychlost jízdy, zastavovat na kdejakém rohu a kličkovat mezi chodci, kteří (světe div se) umělecké kvality technodadaistického díla ignorují a po nádherně rozparcelované cyklostezce stejně chodí, kudy se jim zlíbí.

Mezi klasické stoupence technodadaistického směru v dopravním projektování patří starší generace projektantů a zastánci maximální segregace cyklistů z řad policie i politiků. Snaha o segregaci je zdůvodněná údajnou obavou o bezpečnost cyklistů, ve skutečnosti za ní však buď alibismus (to aby byl v případě kolize viníkem nehody pokud možno cyklista, který nezastavil či nevedl kolo) nebo strach, aby přítomnost cyklistů na ulici nesnížila její atraktivitu pro řidiče osobních aut.

Street art

Street art se pouští opačným směrem: Jeho přívrženci se snaží vyhovět cyklistům, především těm jezdícím v provozu, natolik, že občas neberou ohledy na úzké limity ,,správného“ (rozuměj motoristického) projekčního umění dané zákonem, vyhláškami, technickými podmínkami a normami. Ti odvážnější jsou dokonce tak drzí, že se snaží své výtvory dodatečně legalizovat: jednak vytvářejí rozličné pamflety (navenek publikované jako tzv. metodiky [link]), jednají v pracovních skupinách na ministerstvu dopravy a vůbec se dopouštějí dopravně všeobecně podvratné činnosti s cílem přizpůsobit legislativu vlastní představě o tom, jak by měla cyklisty řešit.

Street art se v drtivé většině soustřeďuje na hlavní dopravní prostor, na chodnících (pardon, cyklostezkách) ho najdete méně často. Obvyklou známkou streetartu je použití dopravního značení nemajícího oporu ve vzornících dovolených dopravních značek (které, jak známo, pokud jde o cyklisty nenabízejí kromě značky ,,cyklisto sesedni z kola“ skoro nic).


Nepřímé odbočení: Fuj, to přece nikdo nechápe!

Často se přebírají mírně upravené vzory ze zahraničí, které se legislativně označí za nápis na vozovce, nezakládají žádnou povinnost, jenom tam prostě jsou a na první pohled nemají jiný důvod, než pít krev zastáncům rigidního dodržování vzorů z Vyhlášky 30.

Nejklasičtějším případem street artu je tzv. cyklo-pikto-eee-koridor (familiérně nazývaný pikťák), odporná značka převzatá ze socialistické Francie, kde jsou cyklisté tak tupí, že nevědí, že se na ulici jezdí při pravém okraji a ve směru jízdy ostatních vozidel a potřebují, aby jim to zmíněný piktokoridor neustále připomínal. Tenhle šipkový mor, který 99% řidičů zaměňuje za značku optimálního rozestupu třicítkou jedoucích cyklistů, znehodnotil v posledních měsících řadu pražských ulic, navíc v plastovém provedení, které je tak drahé, že i po komunálních volbách bude škoda ho odstranit. Piktokoridory tak patrně přežijí i případné období cyklistické nevůle, pokud tedy potrvá jen jedno volební období.


Street art v celé své kráse

Méně výraznými formami street artu jsou různé snahy nabídnout cylistům práva, popírající známé pravidlo,,same roads, same rules, same stars and same lanes“. Vyskytuje se nebezpečné nepřímé odbočení nebo možnost odlišného řazení v křižovatce dovolující cyklistovi neopouštět domovský přístav pravého pruhu. Donedávna byla mezi street art zařazováno také svolení průjezdu cyklistů protisměrem jednosměrné ulice.

Celkově nelze hodnotit činnost street artistů (česky uličníků) jako příliš přístupnou začínajícím milovníkům umění jízdy na kole. Stejně jako si sotva slabikující šestileté dítě těžko vychutná kouzlo slovních obrazů obsažených v Ecově Foucaltově kyvadle a začte se raději do Mikeše, tak i začínající městský cyklista přichází kouzlu streetartových řešení v hlavním dopravním prostoru jen postupně. Mnohý z nich se k jejich vychutnání ani nedopracuje a končí jako nenapravitelný milovník pulpového, cyklostezkového škváru.

Jen výjimečně dobrý street art se stává přístupný širším vrstvám a váže pak na sebe většinu cyklistické dopravní zátěže v daném koridoru. Zásadní vlastností kvalitního street artu je totiž nepřetržitost v křižovatkách, té se ale v podmínkách mizivé podpory alternativního umění v Praze dosahuje jen velmi obtížně.

Mezi přívržence street artu se řadí především mladší generace projektantů, kteří své zkušenosti často získávají v kulturně zcela odlišné západní Evropě a pokoušejí se převést do ČR tamní postupy integrace cyklistické dopravy bez ohledu na místní specifika (jako je ,,tolerovaná“ rychlost na ulicích, presumpce neviny řidiče tunového tělesa poté, co zabil chodce, nebo desetiprocentní zodpovědnost cyklisty za zlomenou nohu, pokud neměl přilbu). Tito zaslepenci se naivně domnívají, že začleněním cyklistů do běžného provozu se tento stane klidnějším a dokonce i bezpečnějším. Podporu jim vyjadřují především přívrženci extrémistických politických stran jako jsou různé odnože Zelených, a marginální skupinky architektů, urbanistů či dopravních odborníků, kteří nechápou, že nejlepším vzorem pro ČR je ČR samotná, a zcela zbytečně sem tahají nevhodné rozumy ze zahraničí.

Minimalismus

Minimalismus je odpovědí na otázku na počátku článku. Ať jsou oba směry sebevíce kreativní, jakmile dojde na oblast větších křižovatek, obě koncepce jsou na hlavu poraženy právě tímto uměleckým směrem, přes který na křižovatkách prostě nejede vlak (a často ani bicykl).

Principem minimalismu je použití takového dopravního značení pro cyklisty, jaké svět ještě neviděl — a také nikdy neuvidí, protože základní zásadou minimalismu je: ,,žádné řešení – dobré řešení“.

Zastánce minimalismu najdeme mezi cyklisty natolik otrkanými jízdou v provozu, že žádná zvláštní dopravní opatření nepotřebují. Minimalisté jsou mezi nimi elitáři, domnívající se, že ostatní cyklisté, kteří na tom nejsou technicky tak dobře, nejsou jízdy po městě hodni, dokud se nenaučí odbočovat ze Sokolské do Rumunské a nebude jim to dělat dobře.

Je zvláštní, že mezi dopravními odborníky a politiky najdeme zastánce minimalismu především mezi těmi, kteří se domnívají, že cyklisté do města vůbec nepatří — jelikož si ale (alespoň verbálně) zakládají na svobodě a možnosti volby, jsou ochotni to nepatrné procento stále jezdících bláznů přijmout jako daň za to, že jich není víc.

Jelikož nás v tuto chvíli minimalismus jako takový nezajímá, podívejme se pouze na interakci technodadaismu a street artu s minimalismem na velkých křižovatkách.

Technodadaistická řešení většinou na křižovatce poníží cyklistu na obyčejného chodce, se kterým je pochopitelně možno vytírat jako s hadrem: Pokud se přes křižovatku dostane nadvakrát, měl by to považovat za štěstí. Vzhledem k vysoce otravnému efektu, který takový postup na cyklisty má, se tak minimalistické ošetření průjezdu křižovatkou stává integrální součástí technodadaistického řešení: Cyklista je i nadále plně ve střehu a navíc ještě otrávený, cíl jeho cesty je pak opět o něco vzdálenější, než by mohl být.

Street art tím, že před křižovatkou zmizí, naopak povýší cyklistu na řidiče, kterému by nemělo být zatěžko zařadit se do padesátkou plynule projíždějícího proudu vozidel ve třetím odbočovacím pruhu. Narozdíl od technodadaismu si street art zakládá na plynulosti průjezdu — přerušení street artu v křižovatkách tak výrazně snižuje jeho výslednou kvalitu a degraduje ho na útržky, jež v realizované podobě ocení jen to málo cyklistů, které zvládá chápat i nejnáročnější umění minimalistické.


Vzorová lokalita v Letňanech se vyznačuje díly ve všech třech stylech.

Budoucí vývoj

Technodadaismus i Street art mají za sebou v posledních třech letech bouřlivý rozvoj. Jaká bude ale jejich budoucnost?

Je patrné, že krystalická čistota obou stylů se časem zakalí jinými, vnějšími vlivy — především vlivem změněné legislativy, ovlivněné právě street artem. Časem se tak zřejmě dočkáme toho, že piktokoridor zakončený nevhodně obrubníkem bude považovaný za technodadaistický, zatímco street art si najde nové pole působnosti, například v řešení společných přechodů pro chodce a přejezdů pro cyklisty.

V daleké budoucnosti, kdy můžeme předpokládat srovnání dopravní legislativy se stavem běžným na západě, se lze obávat, že street art zcela vymizí: Všechna nyní streetartová řešení budou pevně opřená o platné normy a technické podmínky. O technodadaismus takový strach nemám. Slepé plnění litery normy spojené se snahou vyhovět požadavkům všemožných neuživatelských skupin s efektem zoufalého výsledného řešení je technika, která zaniknout prostě nemůže.

Líbil se Vám článek?

Podpořte další rozvoj nezávislého online magazínu o cyklistické dopravě. Pomůžete nám udržet kvalitu obsahu s minimem reklamy.
nebo
Podpořit

Komentáře - uzamčeny

  1. Dobrý, jen se slzou smíchu připomínám, že autor zcela opoměl ještě jednu kategorii :-D
    Kategorii encyklopedickou……

    Kdo neviděl onu slavnou rukověť cyklistovu slovutnou a na křídovém papíru vytvořenou „PRAHU CYKLISTICKOU“ ten jako by ani nežil.

    Je to koncetrát výše uvedeného článku, ovšem míněný smrtelně vážně, dech beroucí svou doslovností a doobrazností (dovíte se například kolik metrů měří průměrné kolo na délku a kolik asi zabere místa na šířku a dokonce kolik asi tak váží:). Oslovuje doslova všechny, chodce, cyklisty, řidiče MHD a řidiče aut …

    formou pdf k prohlédnoutí zde :

    http://doprava.praha-mesto.cz/%28io1pbze3bbq1ogyaf11mclr1%29/zdroj.aspx?typ=2&Id=79716&sh=-651489123

  2. Jasně, pro zkušené otrlé pragocyklisty je to usměvavé ale pro začínající cyklátka je to dobré :-)

  3. Projektanti jsou nekdy vazne „umelci“… Po stezce podel Rokytky jezdim ze Libne pomerne casto a uplne „genialni“ je prejezd z leve strany aleje na pravou: je sice vyznacen (a svete div se, barva jeste trochu drzi), plus se tam vesly dva pruhy pro chodce – tedy jakysi miniprechod – ale tim padem zcela nelogicky jedou cykliste podel detskeho hriste a travniku (odkud kdykoli vybehne pes ci dite). Navic je stezka tak neprakticka, ze rozdeleni aleje na cyklisty a chodce temer nikdo nerespektuje – nedavno jsem si tam malem „rozbila“ hubu s protijedoucim cyklistou – oba jsme sice jeli v svych pruzich, ale pred dotycnou minikrizovatkou jsme nevedeli, zda oba pojedeme dal ve svem pruhu nebo ne… Pak by nam totiz hrozila srazka. Tak jsme oba zacali brzdit a nadavat – ani tak jeden duhemu, jako na „genialniho umelce“, ktery zde opravdu popustil uzdu fantazii.

  4. squish: To neni Badeniho, ale Péleova.

    Nad smyslem těch patníků jsem zrovna včera dumal. Ale pak mi došlo, že poměrně dobře oddělují prostor pro cyklisty v těch dvou kritických místech, kde řidič cyklistu nemůže čekat. Tedy když současně auto vyjíždí z jednosměrky a tedy se řadí nalevo. V té chvíli cyklista zatáčející do téže ulice může mít problém, pokud byse nacpal až do pruhu. Sice je tam poměrně dobře vidět, ale i tak není blbé. A to samé opačně u výjezdu.

    Takže – vypadá to divně, počítám, že to bude nesmyslně předražené (jako u té megastavby Blanka všechno), ale záměr není pitomej.

  5. Výborně jsem se pobavil, ale z praktického hlediska musím upozornit, že hlavním nepřítelem jsou dopravní policisté a následně úředníci, kteří se schovávají za jejich názor, aby nenesli odpovědnost za případné komplikace.
    Já osobně vidím v Praze velké pokroky.

  6. V té Peléově mi není jasná tloušťka dvojité plné čáry. Ty čudly, co jsou vedle ní natlučené do vozovky, jsou díky tomu tak blízko parkujících aut, že se vsadím, že většina řidičů pojede tak, aby je neměla vedle levých kol, ale pod autem. Čili budou zasahovat do ckp a celé řešení je kontraproduktivní. Nebo ne?
    Btw. to takhle bude ve všech jednosměrkách? V Londýně stačí jedna čára asi tak 10 cm tlustá…

  7. První pražské street arty se mění v oficiální značení. Novela vyhlášky 30 obsahující piktokoridor, nepřímé odbočení, dodatkovou tabulku povolující průjezd cyklistů v protisměru a několik dalších drobností, byla podepsána ministem dopravy a vstoupí v platnost 14.9.2010.

Další z rubriky

Co s cyklopruhy? 4

Jsou cyklopruhy bezpečné a užitečné? Měly by být standardní výbavou silnic po rekonstrukci jejich povrchu?..více

Bílá a černá, aneb územní studie v Libuši a Písnici 1

Autor komentáře pracuje ve spolku AutoMat zpracovávajícím připomínky ke zmiňovaným územním studiím, pozn. red. Institut..více

Výběr ze záříjové cyklokomise 7

Komise pro cyklistickou dopravu se sešla po prázdninové pauze už třetího září. Sestavu mírně obměnila..více

O cyklopruzích podruhé: k čemu jsou? 8

O potřebnosti cyklopruhů pochybují mnozí. Na potřebnost cyklopruhů na hlavních ulicích se náměstka pro dopravu..více

Výběr z květnové a červnové cyklokomise 28

Čím jsou jednání cyklokomise (poradní orgán Rady hl. m. Prahy, pozn. red.) svižnější, tím víc vám..více

Patočkova: cyklopruh na radiále s odstupem času 6

Na podzim 2017 se mediálním prostorem prohnala kauza vyznačování ochranného cyklopruhu během rekonstrukce povrchu Patočkovy..více

Podpořte nás

Podpořte další rozvoj nezávislého online magazínu o cyklistické dopravě. Pomůžete nám udržet kvalitu obsahu s minimem reklamy.
nebo
Daruj
FacebookInstagramTwitterYouTube

Anketa

Využíváte v Praze sdílení kol (bikesharing)?

Výsledky →

Nahrávání ... Nahrávání ...
Archív anket →

Poslední komentáře

webdesign by 2046
↑ nahoru