Cyklobajka

Aneb Zevrubná zpráva o jedné příhodě s cyklistickým obsahem, rozborem, závěrečným poučením a nemilosrdnými důsledky, jak jí vypráví její přímý účastník.

Část první

V úterý 22.2.2011 v podvečer mě porazilo auto (jel jsem po hlavní na kole a z boku do mě narazilo auto, vyjíždějící z brány podniku), naštěstí jelo velice pomalu, ale zcela mě přehlédlo. Skončil jsem na zemí se zlomenou klíční kostí, břinknul jsem se do hlavy, naštěstí v přilbě – mladá paní za volantem mi nabídla, že mě odveze do nemocnice, s čímž jsem souhlasil (vůbec jsem neuvažoval o tom, abychom raději zavolali sanitku či policii).

Ihned mě naložila do auta (kolo nechali na vrátnici firmy) a odvezla do nemocnice, kde mi udělali rentgen všeho možného (hlava, krk, klícek, žebra). Všechno bylo podle lékařů v pořádku, až na ten klícek (kost bez posunutí, takže pokud se to nehne, tak snad i bez operace). Po dvou hodinách nás propustili, ona mě zavezla domů, cestou se zastavili pro kolo a řešili jsme, co s tím budeme dělat dál – jestli to hlásit na policii, jestli už není pozdě atd. – byla z toho vyděšená víc než já (cestou tam jsme naštěstí nepřejeli další chodce na prechodu, když projela na červenou…).

Hlásit to na policii se mi nechtělo – hlavně v tom okamžiku, kdy se to stalo, kdy ležíte na silnici a je deset pod nulou a děsně to bolí.U vědomí toho, že bych ještě strávil několik hodin čekáním a sepisováním protokolu a taky proto, že se chovala velice vstřícně a byla si vědoma toho, že je to její vína. Navíc jsem ani netušil, co by to spustilo za další proces. Já nemám žádné úrazové pojištění, ona mi říkala, že taky není na nic takového pojištěna. Současné mi dala na sebe kontakt.

Na druhou stranu jsem váhal, jestli to mám nechat, jak to je a nedělat nic – stejně tak se chovala i ona. Celou dobu s ní byl její kolega z práce, který mi pomáhal nosit věci, naložil kolo do auta, celou dobu se mnou oba čekali na všechna vyšetření, potom mě zavezli domů, kolo mi dál do garáže, vynesl mi věci k bytu. Cestou mě požádal, abych zvážil hlášení na policii, že by to jeho kolegyni zcela vyřídilo a že určitě nalezneme nějakou společnou cestu k pozdější dohodě. Takže já jsem skoro najisto počítal s tím, že nic nenahlásím.

Druhý den jsem kontaktoval řadu lidí (jeden z nich např. taky přejetý kamarád, druhý známý policista apod.), kteří mě přesvědčili, že to mělo být to první, co jsme měli udělat. Tak jsem zavolal té paní, co mě srazila, abych ji informoval, co jsem se dozvěděl já a chtěl jsem se s ní domluvit, jak budeme dál postupovat. V jejím hlase jsem cítil velkou změnu, v podstatě jsem mluvil úplně s někým jiným. Mimo jiné mi oznámila, že se poradila s právníkem, takže mi sdělila, že žádná škoda na autě nevznikla, že ona necítí žádnou vinu (asi třikrát), tudíž ona nic dalšího iniciovat nebude, splnila svoji občanskou povinnost,

dokonce víc – neboť mě nejen do nemocnice odvezla, ale taky se mnou strávila přes 2 hodiny a poté mě dovezla domů i s kolem). Vlastně to trochu vyznělo tak, že můžů být rád, že nebude hlásit, že jsem ji naboural auto…

Takže to mě utvrdilo, že jsem konečně zavolal na policii a nahlásil jsem to s vysvětlením, proč až teď (neznalost, zima, bolest atd.). Mj. jsem zamlčel, že mě o to žádal její kolega, který to vše absolvoval s námi.

Policie za mnou přijela domů, kde jsme sepsali protokol (v podstatě mi nijak nespílali, že to hlásím dodatečně, mé důvody zřejmě byly dostatečné), ale současné mi řekli, že se tím často stává, že jsou potom výpovědi značně zkreslené, protože ihned po nehodě vetšinou člověk nedokáže vymyslet nějakou příznivější alternativu, což jak se po chvíli ukázalo, byla 100% pravda. Jelikož jsem neznal číslo jejího auta (a za celou dobu mě to nenapadlo si jej poznamenat!), tak jí přede mnou zavolali, že by potřebovali vědět nějaké údaje o dopravní nehodě – ona na to – jaké nehodě? myslíte ten cyklista, co upadl (asi uklouznul) před mým autem, když jsem stála na křižovatce a kterého jsem poté odvezla do nemocnice?

Takže tady to končí. Dobrá a velmi poučná zkušenost (doufám, že ji nenechám už jen pro ostatní) – myslím, že by stálo za to zveřejnit, jaký je správný postup při takové události, aby i ostatní věděli, jak se mají chovat (možná to vědí, na rozdíl ode mne…, ale člověk se chová trošku jinak, když je přímým účastníkem).

Mé hlavní obavy – že budeme čekat na sanitku a policii při mínus deseti – kdybych byl býval věděl, že přijedou v podstatě velice rychle, že policie má auto – luxusní pojízdnou kancelář, vybavenou veškerou technikou, o sanitce nemluvím, neboť jsem s ní nejel, ale to bude to samé.

Ve světle výše uvedených skutečností působí trochu směšně až naivně má úporná snaha co nejméně „uškodit“ tomu druhému, nezpůsobit mu zbytečné komplikace – takže nikam nic nehlásit…, nebo dokonce přemýšlet, jak se s tím ta chudinka teď vyrovná a jestli vůbec usne a jestli nedejbože ještě někdy usedne za volant – teď bohužel nepřeháním!!!)

Dále jsem se dozvěděl, co je třeba si dále hlídat, zajímavé jsou i termíny – např. pokud pracovní neschopnost přesáhne 17 dnů, tak už se jedná o trestný čin, který řeší soud, do té doby to byl jen přestupek. Veškeré vzniklé škody (na zdraví i na majetku, včetně ušlé mzdy) by potom měly být hrazeny z povinného ručení toho, kdo to zavinil.

Další věci možná z toho vyplynou (ale ty se mě v podstatě netýkají, neboť jsem vlastně způsobil dopravní nehodu sám, naštěstí jsem nikomu dalšímu kromě sobě nic nezpůsobil…).

K vybavení kola – moje skládací kolo Dahon je vybaveno předním reflektorem s bílým světlem (napájený dynamem v náboji, takže skoro trvale svítícím), zadním trvale svítícím červeným světlem, dále dvěma vždy blikajícími blikačkami Reelight (přední bílou a zadní červenou, indukční napájení s kondenzátorem), na pravé nože mám vždy reflexní pásku (aby se mi hlavně nenamotala nohavice na řetěz :-), na kole mám nalepeno několik reflexních samolepek.

Po určité době, kdy jsem přestal jezdit vždy s přilbou (v horku mě děsivé štve, jinak ji používám), jsem si pořídil přilbu Yakkay ve tvaru holmesovské tweedové čapky, jejíž úder o asfalt mi (naštěstí) dosud zní v uších.

Ke střetu došlo těsně před 18 hodinou, kdy už se značně zešeřilo, takže asi ta nejhorší doba z hlediska viditelnosti, na absolutně suché vozovce za mínus 10 stupňů. Kolo udržuji v trvalém pořádku, neboť na něm trávím hodně času a používám ho v podstatě ke své přepravě téměř všude (minimálně ke sportovním účelům), mé průměrné roční přírůstky se pohybují v posledních 10 letech vetšinou nad hranicí 5000 km, takže se mohu oprávněně počítat ke zkušeným městským cyklistům. Navíc hodně času trávím s touto problematikou napr. jako host při jednáních tc. rozpuštěné) pražské magistrátní komise pro cyklistickou dopravu. Do této události jsem také považoval za úspěch, že se mi podařilo v rámci programu Bezpečné cesty do školy dotáhnout cyklistický pruh od nejbližší cyklotrasy až ke dveřím školy, kde učím. Možná proto i tolik výše uvedených „procedurálních“ osobních chyb, neboť toto bylo poprvé (a uvědomují si, že mohlo být také naposledy, pro poučené: znal jsem Pupa i Bábika, pro nepoučené: cyklisté, kteří neměli tolik štěstí).

Poznámka pro chlapce z Azubu (dovozci skládaček) – mohou uvádět další výhodu skládacího kola: když vás někdo sejme, tak se nemusíte bát, že by vaše kolo muselo zůstat na místě nehody, lze odvést i autem s minimálním kufrem (je třeba jen být trochu při smyslech a dát řidičovi krátkou instruktáž, která se hodila i policistce, pořizující fotodokumentaci u mě doma, když si ho ale předtím musela sama složit).

Mojmír Kopecný, cyklista

Praha, 26.2.2011

Část druhá

Tady mi připadalo, že příběh končí: případ je uzavřen, paní neunesla svůj strach a udělala to, co udělala – na policii leží dva různé záznamy o stejné události, na rozhodnutí je pozdě, takže to tedy odložme mezi nevyřešené případy…

Opak byl pravdou! Tato část se stala pouhou předehrou k velkému finále, jehož nedobrovolnou hlavní postavou jsem se stal opět já, tentokrát však už jako viník dopravní nehody a řidič motorového vozidla (cituji z příkazu o uložení pokuty z oddělení správního řízení). To, že jsem byl označen jako řidič motorového vozidla je jen „komickou“ vložkou tohoto příběhu (do správné frašky toto určitě patří – navíc se zjevně jedná o trapnou chybu vznikající opisováním stejného univerzálního vzoru).

Horší je ale skutečnost, že zbývající čtyřstránkový rozklad mého přečinu je bohužel míněn zcela vážně.
Po deseti týdnech od nehody se dozvídám o tom, že jsem vinen tím, že jsem řídil vlastní kolo, nezvládl jeho řízení a spáchal přestupek proti bezpečnosti a plynulosti na pozemních komunikacích. Mé nápravy bude dosaženo uložením pokuty ve výši 2000 Kč (jen díky mé předchozí bezúhonnosti), což pro mne bude dostatečným poučením, abych se choval v budoucnosti ukázněně v silničním provozu.

Co se tedy skutečně stalo v podvečer koncem února se dozvídám až z této zprávy. Z neznámého ochotného pána, který pomáhal své nebohé kolegyni i mne, se vyklubal klíčový svědek události, z jehož výpovědi policii učinila nepochybné zjištění. Zjištění, které se ani neobtěžuje sdělit účastníkovi dopravní nehody, který skončí v nemocnici.

Zaráží mě několik momentů celého příběhu, které jsem uvedl do svého odvolání (i když asi zcela zbytečného, jak jsem usoudil z několika nezávislých právních rozkladu). V první řadě – jak je možné, že řidička (a když přistoupíme na její hru – svědek dopravní nehody) nenese žádnou odpovědnost za nenahlášení dopravní nehody, jíž byla „svědkem“? Tatáž povinnost se váže i na druhého „svědka“… (a samozrejmě i na mě, kdy
ale cítím jistý rozdíl v tom, že já jsem na rozdíl od nich zůstal ležet na silnici se zlomenou
rukou).

Další těžko uvěřitelná situace nastala v okamžiku, kdy jsem byl naložen do auta paní VV (jak příznačné a aktuální iniciály pro bezúhonného a nezištného svědka). Představte si situaci, že pomáháte člověku, který se neočekávaně zhroutí na silnici, nasoukáte ho do svého vozu, on vytáhne telefon, zavolá a někomu oznámí, že nepřijde včas domů, neboť právě jede do nemocnice v autě, které ho právě srazilo… Nevím, kdo z vás by dále pokračoval bez hnutí brvy (včetně brvy dalšího „svědka“ na zadním sedadle).

Kdo by dále zůstal chladným při podobné scéně v nemocnici, kde se do lékařské zprávy dostane veta „dnes sražen na kole automobilem a utrpěl…“. Já už takové znám. Kdy je poznáte i vy?

Na závěr uvedu parafrázi závěrečné věty svého odvolání, kterou převádím z původního (doufajícího) do níže uvedeného (rezignujícího) tvaru: Na základe uvedených skutečností nevěřím, že případ bude znovu projednán.
K finanční ztrátě, která mi vznikla pracovní neschopností a pokutou, se připojí i podstatnější psychická újma, plynoucí ze ztráty důvěry v poskytování ochrany v právním státě.

P.S. Nabízí se třetí pokračování tohoto příběhu – odvolání je v běhu a již se těším na další povedený úřední dokument, kterému zřejmě bude ještě předcházet osobní pohovor na oddělení správního řízení (a který zvýší moji finanční ztrátu o dalších pár tisíc za úřední výkon). Abych trochu změnil beznadějný tón posledního odstavce, rád bych na závěr uveřejnil výzvu, že hledám náhodného svědka této události, která se stala kolem 18. hodiny v ulici Tiskařské v Praze 10 u výjezdu z firmy DEK a.s.

V Praze, 23.5.2011

Poznámka redakce

Jaké jsou vaše zkušenosti s policejním vyšetřováním dopravních nehod cyklistů? Podělte se o ně s námi v diskusi. Každá rada je dobrá, plánujeme připravit zakutalizovaný souhrn tipů a doporučení právě pro případ dopravní nehody.

Líbil se Vám článek?

Podpořte další rozvoj nezávislého online magazínu o cyklistické dopravě. Pomůžete nám udržet kvalitu obsahu s minimem reklamy.
nebo
Podpořit

Komentáře - uzamčeny

  1. … nezijeme v pravnim state. Pravo neochranuje postizene, ale asertivni arogantni lhare, nebo ty, co maji vice penez.

  2. Držím palce, aby se ti podařilo prokázat, jak to bylo. Bohužel to není jediný takový případ, který znám – do kamarádovi v autě způsobil nehodu nějaký grázl a než přijel policie, stihl si zavolat známého, který potom svědčil v jeho prospěch jako údajný svědek. Policii nezbylo než to tak vzít, protože jsou to 2 tvrzení proti jednomu.

    Ponaučení je jasné, k sebemenší nehodě, ať na kole nebo v autě volat policii. Kdyby se náhodou vymlouvali, že je způsobená škoda menší než zákonný limit, stačí říct, že máte podezření na zranění.

  3. … i to je ti k prdu, kdyz se najednou najde svedek proti.

  4. Osobně jsem toho názoru, že pokutovat za dopravní nehodu, při které člověk způsobí škodu/zranění jen sám sobě a při které se neprokáže hrubá nedbalost („zanedbání důležité povinnosti“), je ptákovina. A je jedno, jestli se ta nehoda týká auta, motorky, kola nebo jestli chodec zakopl na přechodu a natloukl si nos.

  5. Není pravda, že automaticky dvě tvrzení mají větší váhu než jedno. Jak policie, tak správní orgán, tak ostatně i soud, mají povinnost vzít v úvahu i hodnověrnost všech „tvrdičů“.

  6. Jezdim tamtudy, ale až od března.. Díky za ponaučení a držim palce!

  7. Mně se stala podobná nehoda: v listopadu 2009 kolem sedmé večer mne srazilo na ulici Na Pankráci (hlavní) auto vyjíždějící z Pikrtovy (vedlejší). Hned jsem si zavolal policajty i záchranku; přijeli do 10 minut. Naštěstí jsem měl jenom oděrky, modřiny a naražené koleno, škody jenom na kalhotech a přilbě (rovnou jsem ji vyhodil, i když vypadala v pořádku; přece jenom tam mohla být skrytá prasklina).

    Policajti všechno zaměřili a sepsali protokol. Kromě informací od záchranky jsem tam sepsali i poškozené věci. Za cca 10 dní mi volali, jestli jsem neměl další léčení. Pak předali případ na pražský magistrát.

    Policajti vše nahlásili pojištovne Allianz, kde měl viník uzavřené povinné ručení. Já jsem potom pojištovně poslal fotky poškozených věcí.

    Pražský magistrát se mi do dnešního dne neozval, i přes několik urgencí.

    Allianz mi škodu proplatil asi po roce, po dvou urgencích. Tvrdili mi, že čekali na vyjádření magistrátu nebo nahlášení havárie viníkem. Nakonec mu na moji žádost poslali výzvu a asi za měsíc jsem měl peníze na účtě.

    Takže moje zkušenost: záchranka i policie rychlí profesionálové. Allianz taky celkem OK. Nejhůř z toho vyšel pražský magistrát.

  8. co se tyce srazeni, odvozu atd., tak mam uplne stejnou zkusenost. jel jsem po hlavni asi 30km/h, z vedlejsi vjelo auto par metru prede mnou, uz jsem to nedobrzdil, letel jsem do nej a byl z toho nastipnutej loket. ridic vic vyklepanej nez ja – pomohal, nabizel, staral se… nakonec jsme to vyresili 2000 za roztrhanej batoh. zpetne bych to ale resil taky policajtama, i kdyz presne – bylo to v podvecer, teplotak kolem nuly, patek… nechtelo se mi resit to jeste zdlouhave s pcr

Další z rubriky

Výběr z květnové a červnové cyklokomise 28

Čím jsou jednání cyklokomise (poradní orgán Rady hl. m. Prahy, pozn. red.) svižnější, tím víc vám..více

Patočkova: cyklopruh na radiále s odstupem času 4

Na podzim 2017 se mediálním prostorem prohnala kauza vyznačování ochranného cyklopruhu během rekonstrukce povrchu Patočkovy..více

Bikesharing: parkování bez stanic 14

Sdílená kola Freebike již přes měsíc brázdí ulice Prahy a s nimi začalo opět probublávat..více

Snižují pruhy pro kola bezpečnost cyklistů? 4

Rádio Wave zveřejnilo článek prezentující výsledky australské studie, podle které na komunikacích s cyklopruhy předjíždějí..více

Jak mne srazilo auto 53

V úterý 30. dubna mne v ulici Na Dolinách srazil řidič předjíždějícího auta. Analýzu dopravní..více

Výběr z dubnové cyklokomise 18

Průběh dubnové cyklokomise byl značně nevyvážený. Podstatné věci typu informací o průběhu přípravy investičních akcí,..více

Podpořte nás

Podpořte další rozvoj nezávislého online magazínu o cyklistické dopravě. Pomůžete nám udržet kvalitu obsahu s minimem reklamy.
nebo
Daruj
FacebookInstagramTwitterYouTube

Anketa

Využíváte v Praze sdílení kol (bikesharing)?

Výsledky →

Nahrávání ... Nahrávání ...
Archív anket →

Poslední komentáře

webdesign by 2046
↑ nahoru