Povídka na pokračování, vychází každý pátek (začátek).
12. Procesí
Procesí se vydalo na svou cestu, stejnou jako o týden dříve. Za Markem, oblečeném v impozantním kabátě po paty a nesoucím improvizovaný kříž z řidítek ghostbiku, se řadil profesor, Vašek, Soňa a tři cizinci z Fixie Squadu, které si Marek vybral jako dostatečně silné osobnosti. Zbytek skupiny, i přes značné protesty, že toto skutečně není zapotřebí, vyfasoval od Jena reflexní vesty a všechny blikačky, které měl v autě, a nyní byl rozmístěný na všech příjezdech ke křižovatce.
Dopravu se podařilo zastavit rychle, provoz v tuto hodinu už nebyl silný, a tak před blikajícími muži s koly zatím na každé straně křižovatky postávala nejvýše desítka aut. Dokonce se ani nevedly žádné debaty. Jen odhadl, že policie tu bude do dvou minut, a pak teprve začne opravdová diskuse.
Zatím marně přemýšlel, jakou roli bude mít v celém tomhle teátru on sám. Marek ho do procesí nechtěl, jako policista, i mimo službu, si nemohl dovolit blokovat dopravu. Hlas, který ho v podchodu donutil přijmout situaci, jak je (i když je to racionálně nemožné), a který ho donutil ponechat akci v Markově režii, se odmlčel. Sledoval tedy situaci z bezpečného chodníku při budově bývalých Dopravních podniků. Byl doslova pár metrů od středu křižovatky a přitom mimo dosah jejích chapadel. Čekal, zda se objeví první známky protiakce vředouchů.
Dočkal se, když se procesí přiblížilo k mostu. Šlo pomalu, slavnostně. V mrazivém vzduchu se chodcům od úst dělaly obláčky páry. Z kanálů na okrajích silnice se začaly valit další. To kanály už dávno nedělají, pomyslil si Jen, takže už je to tady. Mlha začínala zahalovat povrch křižovatky, zatím jen v nízké vrstvě, přes kterou situaci pohodlně přehlédl. Tvořila se také nad vozovkou mostu a začínala stoupat ke kolenům cyklistických špuntařů i řidičů, kteří vystoupili ze svých aut, aby se podívali, co se děje. Procesí už vstoupilo do vozovky, potrvá ještě ale nejméně čtvrt minuty, než přejdou celou šířku. Jakoby náhodný závan větru zvedal mlhu stále výš, účastníci procesí se v ní ztráceli nejprve po pás, pak po prsa a nakonec je mlha zakryla celé. Jen se marně snažil přijít na to, co teď v mlze dělají. Mlha končila u schodiště na východní rampě, ke kterému by mělo procesí dorazit tak za půl minuty. Počítal tedy do třiceti. Pak do deseti, pak ještě do pěti. Marek a přátelé se stále neobjevovali. Teprve po další, mučivě dlouhé chvíli zahlédl trubkový kříž, vítězoslavně zdvižený postavou v kabátě. Z mlhy se vynořilo ještě pět postav. Kde zůstal šestý účastník procesí, bylo teď Jenovi záhadou.
Otřásl se. Mlha se stáhla a odkryla pohled na dlažební kostky. Uprostřed silnice ležel nejmohutnější z trojice fixie jezdců v procesí. Jeden z pětice kamarádů zastavujících provoz na této straně křižovatky mu okamžitě běžel na pomoc, zdvihl ho a dovlekl na chodník. Zakrátko se kolem nich vytvořil hlouček čumilů ze zastavených aut.
Jen zaslechl policejní sirény. Za pár vteřin se na mostě objevilo policejní auto a jeho posádka se začala se zbylými špuntaři řešit zmatenou situaci. Jen byl skoro rád, se mlha formuje tak, aby na to místo neviděl.
Mlha se nyní zkoncentrovala na střed křižovatky, právě mezi Jenem a předmostím, kde vytvořila konzistencí skoro pevný, pomalu se otáčející válec, rostoucí postupně do výšky asi deseti metrů. Jen raději ustoupil až do výklenku funkcionalistické budovy, aby nebyl vylákán příliš blízko. Zdálo se, že druhé kolo u zastávek tramvaje bude těžší. Na tenhle přechod moc neuvidí, uvědomil si, neodolal tedy, a vylezl na zábradlí u silnice, aby byl výš. Mlžný sloup sice rotoval nepříjemně blízko, zdálo se ale, že Jena bohorovně ignoruje. Tak co přijde teď? Sloup zatím vyrostl tak vysoko, že se mu jeho vrchol ztratil z dohledu, a začal rotovat rychleji. Náhle se zkroutil západním směrem a začal jemně stříbřitě pulsovat.
Současně Jen zaslechl odněkud odzadu burácení motorů. Ještě neviděl vozidla, ale pablesky na vozovce a sloupech v pravé části křižovatky naznačovaly, že se od místa, kam se mlha orientuje, blíží nejméně jeden kamion.
A už to bylo tu! Čtyři olbřímí cisterny se přihnaly od západu, s plnou parádou, troubíce na všechny strany. Jen koutkem oka zahlédl stíny postav řidičů prchajících ze svých zastavených vozidel, v nejasném děsu a tušení, že toto je squadra přímo pekelná. Nepřirozenost vozidel se zakrátko potvrdila jednak tím, že čtyřčlenná skupina jela v naprosto nelogické rojnici zabírající všechny pruhy nábřeží včetně protisměru, jednak tím, že vozy zcela ignorovaly vozidla zastavená špuntaři a proletěla jimi, jako by na křižovatce nikdo nestál. Větrný poryv, který svým průjezdem vyvolaly, byl ale skutečný, a to, vytušil Jen, bude jejich zbraň v boji proti procesí.
Z úst mu vyšlo něco mezi varováním a výkřikem hrůzy, jeho hlas ale zcela zanikl na čtyřhlaseém zahoukáním sirén kamionů projíždějících podjezdem. Náklaďáky v dokonalé formaci projely kolem zastávek, Jen neviděl nikoho z procesí, zdálo se mu jen, že zaslechl jeden nebo dva zděšené výkřiky. Vše bylo tak rychlé, že si teprve teď dokázal dešifrovat červenožlutý nápis, který se před jeho zraky mihl na boku nejbližší z cisteren.
Shell.
Auta byla přesně v místě, kde mělo přecházet procesí. A pak, všechna čtyři naráz, explodovala.
Tlaková vlna Jena málem strhla ze zábradlí. Zaslechl ještě tříštění skla, a když se zvedl, uviděl koutkem oka, že polovina skleněných billboardů, osvětlujících prostor křižovatky přízračným reklamním jasem, zhasla. Zpoza rohu se ozval nějaký citlivější autoalarm. Epicentrum výbuchu zakryla hustá mračna černého kouře.
Proběhl podchodem a běžel k zastávkám. Všechno bylo tak skutečné, že Jen nepochyboval, že takovou explozi nemohl přežít nikdo z procesí. Přesto věřil, chtěl věřit, doufal, že třeba někdo z přátel naživu zůstal. Vběhl do dusivého dýmu, který mu zůstával v krku jako hnusný hadr, za zuřivého kašlání volal jména Soni, Marka, profesora a Vaška. Nakonec našel jedno tělo ležet na obrubníku hned u zcela zdemolovaného zastávkového přístřešku. Byla to Soňa, otřesená, ale živá, protože když jí chtěl zvednout, zasípala na něj, aby našel Marka a pokračoval s ním. Všiml si také, že neměla vůbec ohořelé šaty, vředouchovské iluze měly zjevně ještě nedostatky.
Marka nakonec ze země zdvíhat nemusel, vyšel proti Jenovi zcela sám, rozkolísaný a otřesený, ale s očima jasně planoucíma a opakující pevně protisatanskou litanii. Když jej Jen míjel, ohlédl se po něm a pravil: „Následuj mne. Ti, kdož byli malověrní, nedojdou cíle své cesty, my se však musíme pokusit.“
Hlas v Jenově hlavě pak odpověděl na nevyslovenou otázku: Nemusíš v nic věřit, když sám víš, co je třeba.
Nakonec je potácivě dohnal ještě Profesor a jeden z těch fixie kluků. Byli tedy čtyři a čekalo je třetí rameno. To, které Jen před půl minutou tak pohodlně podběhl podchodem, museli nyní přejít vrchem. Jen se snažil opakovat litanii recitovanou Markem, ale moc mu to nešlo. Myslí mu pronikaly nejčernější obavy.
„Nemáte v rukávu nějaký trumf?“ sykl v pauze mezi litaniemi na Profesora jdoucího před ním.
Profesor jen zavrtěl hlavou.
„Tak to nás teď asi rozštípou,“ pokračoval po dalším šestiverší. „Ticho mezi slokami!“ přikázal Marek, „musíte se koncentrovat.“
Já a bojovník Boží, postěžoval si v další pauze Jen už jenom pro sebe. To jsem to dopracoval!
Stoupali teď po okraji přivaděče k místu, kde bylo rozprášeno předchozí vymítání. Mlha jim olizovala kotníky a činila každý další jejich krok těžší a těžší. Jdi, jdi, jdi, říkal si. A ten cizí hlas v jeho hlavě tu mantru opakoval a posiloval jeho krok. Obav se ale nezbavil. Co se asi chystá?
„Co vám udělali na tom prvním rameni?“ zeptal se profesora.
Ten jenom zamával rukou, jako že o tom nechce mluvit. Bylo to poslední, co z jeho postavy viděl, mlha už byla jako mlíko. Profesor zmizel z dohledu a nepřirozeně se ztratil i zvuk jeho kročejí.
„Já ti ale povím, co jsme udělali,“ ozval se vedle něj v mlze nový, potměšilý hlas: „Byly to pěsti ve tmě!“
A už jí koupil.
Rány, kopance, facky, štulce, šťouchance, podrážení nohou, to všechno na Jena pršelo ze všech stran. Jen už se párkrát rval, ale takovouhle nakládačku ještě nedostal. Hrbil se, aby si zakryl ty nejbolestivější partie, kryl si hlavu a rozdával rány naslepo. Nejhorší bylo, že se tak dělo v naprosté tichosti. Zvuk nevydávaly samotné rány a Jenovy vlastní bolestivé výkřiky nedoléhaly ani k jeho uším. Jediné, co slyšel, bylo tlumené, ale stále zřetelné odříkávání Markovo. Snažil se jej opakovat a nezastavovat se. Zakopl o nějaké tělo; profesor nakládačku nevydržel a zůstal ležet na vozovce. Největší ránu dostal od zábradlí, přes které se z posledních sil převalil na chodník. Nepřestával ale mumlat Markovu litanii, slyše stále hlas jejich duchovního vůdce.
Když se zdvihl, zjistil, že to byla jen ozvěna v uších. Z mlhy u jeho nohou trčela Markova ruka, z jejíž povolených prstů vypadl na chodník řidítkový kříž.
Nemohl dělat nic jiného, uchopil ho tedy a pozdvihl do výše. Ze všech příslušníků procesí byl jediný, který přešel třetí rameno křižovatky.
13. Marika
Poslední rameno mělo být vlastně poloviční, vymítání stačí ukončit u ghostbiku, který je přivázaný k lampě v dělícím pásu. Jenže k téhle části křižovatky se světly je potřeba dojít podél bývalé budovy Dopravních podniků (po chodníku) a pak podél novější budovy úřadu, která už ovšem chodník nemá. Takže bude muset po silnici a to je jako dát se vředouchům napospas.
Přímo je cítil, jak sledují každý jeho krok, šeptají si uštěpačně mezi sebou a občas vyšlou na chodník cár mlhy se skrytým pařátem, aby o něj klopýtl. Horečně uvažoval, co by mu mohlo pomoci, jaké duchy má vzývat, aby se v téhle bitvě připojili na jeho stranu. Jenže kde je vzít? Vždyť je tu jen křižovatka…
Neboj se, jsem tu já, ozval se znovu hlas v jeho hlavě. Teď konečně v něm ucítil v něm ženský, skoro dívčí tón. Marika?
Ano. Nepřestávej.
Šlápl na asfalt – a měl pocit, jako by mu do něj noha zajela na deset centimetrů. Asfalt kolem jeho nohou tekl, zalil mu boty a černými pařáty se mu sápal na lýtka. Přesto udělal další krok. A pak ještě dva. Mohlo by to jít? Marika ho povzbuzovala. Je to jen třicet metrů, říkal si a v životě už jsem se brodil horšíma sračkama. Šel.
Kolem něj projelo auto a pocákalo jej řídkým, horkým asfaltem až po hlavu. Snažil se uhnout, ale nevytáhl dostatečně rychle nohu ze sajrajtu a ztratil rovnováhu. Musel se opřít rukou, která hned zajela do tekuté vozovky až po loket. Když jí vytáhl a pokusil se vzpřímit, zjistil, že se v asfaltu vězí až do půli stehen.
To je zlé, cítil vydechnout Mariku. Nemáme dost síly na to pokračovat.
„Chceš pomocnou ruku?“ smál se mu za zády vředouch. „Nech toho šaškování a já tě pustím, i s tvou přítelkyní,“ nabízel.
„A můžu ti věřit?“ zasípal Jen vztekle.
„To víš, že nemůžeš,“ rozchechtal se vředouch a chrstl na něj kbelík s tekutým térem. „Ale uděláš ještě krok a už se odsud nedostaneš! Takže využij svou životní šanci a vypadni!“
Jen v obličeji politém asfaltem stěží otevřel oči. „A když se nevzdám? Co když vím, že tohle je iluze, a ve skutečnosti stojím normálně na vozovce?“
„Však to tušíš,“ zasyčel Viktor: „Zabiju tebe i tvou holku a vaše těla se najdou ráno na kraji silnice. V novinách napíšou, že si neopatrní pěšáci zkracovali cestu. Neměli vestu ani reflexní prvky, přecházeli mimo přechod. Jasný hazard, vlastně sebevražda, proč vůbec pátrat po řidiči. Takže to, že tebe pustím a Danu zkonvertuji na autofila, berte jako mojí velkorysou nabídku. Máš na ní přesně tolik času, než napočítám do tří.“
Mariko, co mám dělat? uvažoval spěšně. Jenže Marika byla najednou pryč. Sakra, to mě v tom nechala i ona?
Viktor napočítal do dvou.
Nebylo proč se dál rozmýšlet.. „Co mi zbývá,“ prohlásil Jen fatalisticky: „Nemusím tomu věřit, když vím, že to nikdo jiný neudělá.“
A ten krok udělal.
