Křižovatka (7)

Dokončení povídky na pokračování (začátek)

„Dobrá, právě jsi skončil,“ okomentoval to vředouch.

Jen cítil, že zajel do asfaltu až po pás a propadá se hlouběji a hlouběji. Takže tohle je konec? pomyslel si, když tu se jeho nohy zarazily o něco pevného.

Co by to mohlo být? Vředouchovo zklamané zavřeštění mu naznačilo, že něco nejde podle jeho plánu. Ale o co se zarazil? Že by místu pod křižovatkou vládl někdo jiný než vředouch?

„Nech mi ho, tady nemáš žádný právo,“ hulákal teď vředouch na neznámého zachránce. A Marika v Jenově hlavě byla zpět: Stihla jsem to, oznámila Jenovi prostě.

Viktor se zatím vztekal: „Zbourali tě před sto lety, teď to tady patří mně!“

Jen to pochopil, teprve, když se skřet prořekl: „Dům!“ vykřikl. „Tady musel, než tu křižovatku rozšířili, stát nějaký dům!“

„Tak to si teda piš,“ ozvalo se mu pod nohama. „A byl to pěknej dům. Měl popisné číslo 421.“

„To není pravda,“ vmísil se jiný hlas. „Nejhezčí dům na tomhle nábřeží měl vždycky číslo 437!“

„Jenže vy jste patřili k pivovaru, nebyli jste barák, ale fabrika, a to se nepočítá!“ oponoval první hlas.

„Stejně nejsme na tvý parcele, tak sklapni.“

„Protože stojí u mě, na čtyřista třicet čtyřce.“ K prvním hlasům se přidávaly další a další. Jen nemohl uvěřit, že podle té kakofonie silnějších i slabších hlasů, v místě, kde dnes desetitisíce aut denně objíždějí tři čtvrtěkruh od Argentinské na Hlávkův most, stálo hned šestnáct domů s popisnými čísly.

„A na druhý straně dalších osm,“ informoval ho první hlas okamžitě. „Klidně si tomu nevěř, ale na místě těchhle dvouch asfaltovejch pentliček stávalo někdá čtyřiadvacet baráků celejch starejch Bubnů.“

„To se ví, včetně mě,“ ozval se nový hlas, evokující nastrojenou dámu z éry počátků zvukového filmu. „Číslo 463, rohovej,“ zašumělo Jenovi do ucha svůdně.

„Jen si ho nezabírej pro sebe,“ přerušil dámu pisklavý, stařecký hlásek. „Já jsem taky vod stejnýho čísla, vašnosto, a tahleta krasotinka tam po mě nestála ani čtvrtinu toho času co já!“

„Taky to není fér!“ vztekala se Dáma. Postavili mě na nároží jako novou dominantu a za čtyřicet let mě potupně strhli. Copak je to na budovu mého formátu nějaký věk?“

„Zvlášť když starý sousedi tam stály od poloviny devatenáctýho století, to sis vedle nich připadala jako ucho.“ Teď si hlasy zase začaly skákat do řeči.

„Jo a na starý kolena musely koukat přes zvýšený nábřeží.“

„Stejně bylo nejlepší, když tu byl jenom přívoz.“

„Dej pokoj, náhodou za nábřežím to bylo fajn.“

„Teďka je tam zvýšený nábřeží taky, akorát mám ve stodole přivaděč.“

„Buď rád, že tam nemáš počuranej podchod jako já!“

„Tak dost!“ zavřeštěl Viktor. „Táhněte zpátky, odkud jste přišly, baráky shnilý, ukecaný! Mám tu někoho v prádle a nechci tady žádný vyrušování!“

Na domy ale velký dojem neudělal.

„Hele, ten přistěhovalec se nějak naparuje.“

„Na to, že straší v takový ohyzdný betonový vobludě, má moc velkou hubu!“

„Nepotřeboval by srovnat ciferník?“

„Jo a vůbec, co kdybys ho nechal bejt.“

„My moc dobře víme, co tady dělá!“

„A líbí se nám to.“

„Takže mu pomůžeme.“

„Ten, kdo tu kazí vzduch, seš totiž ty s tou svou křižovatkou!“

Vředouch skákal tři metry do výšky. „Já tady mám kámoše, jestli chcete na férovku, máte jí mít! Kamarádi vředouši, na ně! Ztrestejte ty staré, ukecané duchy barabizen, zažeňte je do stínů, kde už dávno měly shnít jako jejich předchůdci!“ Ostatní vředouchové se shromáždili kolem svého vůdce a vykročili proti skupince hlasů motajících se okolo Jena.

„Ten se nějak rozjel na to, že mu už dvacet minut stojí provoz.“

„To jsem zvědav, kdy mu dojde dech.“

„No, jestli se bude dál takhle nafukovat, tak docela brzo.“

„Takže si dej vodpal, frajere, nebo tu za chvíli bude horko.“

Jen nyní pozoroval, jak se kolem něj míhají desítky stínů různé velikosti, řadící se proti linii vředouchů. Dva stíny mu ale zůstaly po boku.

„Vytáhněte se,“ pravilo číslo 421.

„Nabídnu vám rámě,“ doplnila Dáma.

Jen chabě přijal jejich vetchou podporu. V ruce stále ještě držel kříž. „Ale co procesí?“ zeptal se nejistě. „Bez jeho dokončení vředouch neztratí svou moc nad křižovatkou. A přitom stačilo tak málo…“

Číslo 421 se zavlnilo: „Procesí myslím už nebude zapotřebí. Když jste všem pražským vředouchům vylákaným na jedno místo skřípli na dvacet minut veškerou dopravu, oslabili jste je natolik, že si s nimi už mí přátelé snadno poradí. Víte, my, géniové domů, vedeme s vředouchy nekonečný územní spor. Většinou jsou vředouchové silnější, protože je přiživuje neustávající automobilový provoz, zatímco domy jsou dávno stržené a jejich síla se obnovuje jen s lidmi, kteří ještě vědí o jejich někdejší existenci. Jenže dnes je situace jiná. Vředouchové byli oslabeni. Tohle bude náš den.“

„Ale nebýt Mariky, tak jsme se asi nerozhoupali“, podotkla Dáma.

„Jo, ten duch má prostě spirit,“ proneslo číslo 421. „Mimochodem, kde zas lítá?“

„Však jí znáš. Jestli už Viktor dostává do nosu, tak si ráda přisadí.“

„Asi byste se na to měl dívat trošku víc zdálky,“ doporučila Dáma. „Mám takový dojem, že jestli se ostatní nechají trochu víc unést (a to se dneska nejspíš nechají), tak by tu mohlo dojít i na nějakou tu demoliční odvetu.“

Jen se zděsil: „Někde v tom podjezdu uvěznili mou přítelkyni.“

„Tak honem pro ní,“ řeklo číslo 421. „O vředouchy se neboj, pivovarskej a spol. se o ně postarají.“

„Pomůžeme ti jí vytáhnout,“ doplnila Dáma.

14. Bitva

Další události tohoto večera už Jen vnímal poněkud nejasně. Vyprostil Danu z pod několika betonových obrubníků (že si jich nevšiml, když tamtudy před půl hodinkou procházel?), naštěstí ty panely byly lehké jako pírko. Vyvedl jí ven, ignoruje přitom Danino blouznění o nadřazeném komunikačním skeletu a nezbytnosti podzemní křižovatky pod Jarovem pro blaho tohoto světa.

U zátarasu zjistil, že přivolaná policie zatím nahradila pozice špuntařů, protože efekty vycházející z křižovatky považovala za dostatečně opravňující k tomu, místo alespoň na hodinu uzavřít. Druhý sled dělali policistům hasiči, kteří ale spíš pokukovali a kroutili hlavami, ve třetí řadě se pak přesně v souladu s pravidly shromáždily televizní štáby. Špuntaři, všiml si Jen, se mezitím tiše ztratili. Chytří hoši!

Vrhla se k němu patrola, ale zvědavé dotazy zahnal vlastní plackou. Danu donesl k prvnímu hasičskému vozu a nechal jí dočasně v péči přivolaného lékařského týmu. Chtěl oběhnout křižovatku a najít ostatní, ale náhlý hluk jej od jeho záměru odradil. Nábřeží, na kterém stál, se začalo jemně chvět. Nad křižovatkou se stále válela neprostupná mlha, tentokrát již ale beztvará, v níž se občas vzduchem mihl nějaký stín nebo výkřik.

Chvění zesilovalo, mlha začínala proudit rychleji. Policejní kordon začal postupovat a vyhánět zvědavce na větší vzdálenost. Předmostí bylo vyklizeno celé. Jena v policejní vestě nechali tam, kde stál, hned u jeho auta. Chvění stále sílilo, Jen měl co dělat, aby se udržel na nohou.

A pak se ozval ohlušující rachot, exploze, a mlha se rozprskla do všech stran. Výhled na křižovatku byl volný.

Policisté, hasiči, novináři, čumilové, zkrátka všichni, kdo tam byli, se bez ohledu na polohu kordonu seběhli co nejblíž, podívat se na to dopuštění.

V místě, kde stávala mimoúrovňová křižovatka Vltavská, nyní zůstalo jen nesjízdné asfaltové rumiště, ze kterého jako fénix z popela vyvstávala netknutá budova Dopravních podniků. Jen ale viděl i zřetelné tvary, obdélníkové či podlouhlé v místech, kde si vyvodil že stávaly dřív všechny jmenované domy. Dáma za mostem se nějak přestrkovala s dvojicí starších čísel na stejném místě, nakonec se ale zdálo, že se shodnou a hromádky sutě se usadily. Z nadjezdu a dvou ramen mimoúrovňové křižovatky nezbylo vůbec nic.

Jediné neporušené místo bylo tam, kde stál ghostbike. Jen se zadíval tím směrem. Nebyl si jistý, ale na okamžik měl dojem, že ghostbike někdo odvazuje a pak na něm odjíždí směrem k nábřeží Kapitána Jaroše.

15. Epilog

Na břehu Vltavy vpravo od Hlávkova mostu se tyčil skelet nového domu, který od nábřeží oddělí nevzhlednou stanici metra. Prostor před Dopravními podniky se zelenal čerstvě vysazeným, kvetoucím parčíkem. Dana, Jen, Soňa, Petr a Vašek postávali na druhé straně nábřeží a dívali se, jak dům, developerem pojmenovaný ,Dáma‘, roste do přiměřené výše pěti nadzemních podlaží.

„Teď!“ ohlásil Jen, který jediný pošilhával po nárožních hodinách. Křižovatka před nimi se rozblikala a byl na ní obnovený běžný provoz. No, jak se to vezme, běžný. Běžný provoz na úrovňové, čtyřramenné křižovatce se čtyřmi přechody pro chodce.

„Řekněte mi ještě jednou,“ ptal se Jen, „Jak je tohle vůbec možný? Ještě před třemi měsíci tu byl takový hnus a teď?“

„Jo, najednou to šlo,“ přikývl Vašek. „Nejspíš taky díky tomu všeobecnýmu šetření. Po tom ,výbuchu plynu‘ se ukázalo, že na obnovu křižovatky v původní podobě nejsou v pražském rozpočtu peníze. A že než by se to udělalo, bude hotová Blanka. Praha do měsíce k velkému překvapení všech přítomných dopravních odborníků nezkolabovala i přes nutnost objíždět tuhle křižovatku po všech možných objízdných trasách. Vlastně to postrčilo myšlenku, že magistrála by se se spuštěním Blanky mohla zklidnit celá. No a tak s tím vlastně začali v předstihu tady.“

„A ty v tom máš určitě taky nějaký prsty,“ usmála se Dana.

„Nebylo to potřeba. Odbor městského investora nakonec totálně otočil a tenhle nápad přijal bez komentářů. No, nanejvýš jsem trochu popostrčil zachování podchodu jako sprejerského legálu.“

„Pravda, zazdění by nám Chcanda asi neodpustila,“ poznamenala Dana.

„Stejně vám to neodpustim, speciálně tobě, policajte,“ ozvalo se zespoda známé skřehotání. Chcanda vykoukla z podchodu na denní světlo.

„A hele, malej smrad,“ zvolal překvapivě radostně Jen: „Dneska výjimečně nezdrháš? Chtěl jsem ti to říct už víckrát, když jsem ti sem nosil ty čokolády, ale vždycky jsi mi utek. Choď se aspoň jednou za týden vysprchovat do Naděje, já na tebe sociálku nepošlu.“

„A co z toho budu mít? Pořád nechápeš, že smrdím a tedy jsem a tím, že smrdím, tak jsem!? A kdybys mi raději přines spreje.“

„Spreje?“

„No jasně, si nemysli. Já taky maluju, když si od někoho vyprosím. Se někdy přijďte dolu podívat, ukážu ti, co je vode mě. A náhodou, komunita mě bere. Teď se tomu tady dokonce nevoficiélně říká Galerie Chcanda.“

„Ale dneska ne,“ prohlásil Jen. „Přišli jsme se s nějakým úmyslem. Jestli chceš, můžeš se přidat.“

„A k čemu? Doufam, že nejdete nikam daleko.“

„Ale ne,“ pousmál se trochu smutně Petr. „Jenom tady kousek.

Jdeme dát pryč ghostbike. Už tady není zapotřebí.“

Konec

Děkuji za čtení a přeju krásný Nový rok. Po zveřejnění celé povídky otevírám prostor komentářům.

Celou povídku v PDF si můžete stáhnout zde.

Uvítali jste toto zpestření? Autor má v záloze několik starších povídek, jejich kvalita je ale velmi kolísavá (najdete je zde). Dále existují dvě povídky ze série, z níž jste dostali odchutnávku (Klinika a Srdce města), a román Podivínka. Ty nebyly v úplné podobě doposud nikde publikovány; řekněme, že čekají, až autor bude mít čas věnovat se jejich vydání.