Za mokra v Česku a Nizozemsku

Čas od času zaprší, tomu se nevyhneme. Jak se přizpůsobit radíme v návodu. V tomto článku přináším deštivé zkušenosti z obou zemí. V té rovinaté u moře prší mnohem více, a přesto se tam na kole jezdí masově. Pokusím se odpovědět, proč je tomu tak a jak lze mírnit vliv deště. Že je Nizozemsko velmi deštivé, nám snadno může uniknout. Na fotkách lehce poznáme, že je to placka, zato déšť je snadné přehlédnout, aby ne, když většina fotografů za deště foťák schovává, případně fotky nejsou tak pěkné jako za slunečného počasí. I ve výběru mých fotek déšť neuvidíte. V zemi větrných mlýnů jsem strávil šestnáct dní na přelomu července a srpna a vyskytlo se jen několik dnů, kdy nepršelo minimálně jednu či dvě hodiny.

Každodenní déšť právě skončil a vysvitlo sluníčko.

Oklepat deštník a jede se dál.

Mokré kilometry v deštivé zemi

Denně jsme najížděli kolem sta kilometrů, když se počasí změnilo a přišel déšť, radost nám to samozřejmě nedělalo. Museli jsme dál.  Lepší pocit jsem si pomáhal udržet myšlenkami na to, jak mé blatníky pěkně fungují. Se zaujetím jsem sledoval, jak svádí vodu správným směrem, pohled na kapky z prodloužené části blatníku na asfalt. Útěchu přinášel také fakt, že žádný déšť netrvá věčně. Druhá polovina dne většinou přinesla jiné počasí.

Pláštěnku jsem si kvůli rychlosti a větru nandat nemohl, tak jsem jezdil ve slabé bundě, která postupně promokala. Když déšť třeba po dvou hodinách ustal, bylo nejlepší nechat si mokré oblečení na sobě. Nemuselo ani vycházet sluníčko a začali jsme osychat větrem a pohybem. Nejdéle trvá, než uschnou promočené boty, proto jsem byl rád, že jsem absolvoval naší 1300 km dlouho cestu v sandálech. Nohy jsou pak mokré i suché hned. Odhaduji, že jsme za deště ujeli 300-400 km. Nejhorší byly tři deště, které přišly navečer, a nedaly nám šanci uschnout za jízdy.

Stezka vede přes hráz, i tady jsme chytli přeháňku.

Od pobřeží do kempu je stezka několik kilometrů na obou stranách hráze.

Aby bylo méně mokro

Samotné kapky způsobují problémy až za předpokladu, že je déšť silný, či jedeme daleko. Kratší cesta či mírný déšť smáčí oblečení jen částečně. Po dešti člověk do několika desítek minut uschne. Horší je voda z vozovky odrážená na boty a nohavice. Městská kola holandského typu by byla bez pořádných dlouhých blatníků neprodejná. Zato v Česku převládají kratší a hůře upevněné, které se někdy k novému kolu musí dodatečně dokupovat.

Holanďani jsou vystaveni téměř každodennímu dešti. Nemohli zůstat u přizpůsobení kol, museli jít dál a pracovat hlavně se svou neuvěřitelně spojitou infrastrukturou. Základ je, že stezka vede od města k městu jinému i do každé vesnice. U silnice existují zpravidla dvě možnosti. Buď je na ní provoz malý a rychlost aut tak malá, že je přizpůsobena cyklistům sama nebo podél ní vede stezka. Možnost, že by stezka podél cyklistům nepohodlné silnice nevedla, se vyskytuje jen velmi zřídka. Stezky vedou i podél dálnic, stezku po třicet kilometrů dlouhé hrázi přes moře nevyjímaje. Jet oddělen od provozu v dešti znamená, že odpadá ohazování předjíždějícími vozidly. Všechna rizika s horším brzděním, smyky, orientací jsou oddělením od motorové dopravy zmenšována. Zhoršenou orientaci způsobí zatažená kapuce a kapky na zadýchaných brýlích.

Není všechno dokonalé, i tady se objevovaly občas louže. Povrch nebyl rovný vždy. V nejnovější čtvrti Almere, města budovaného na zelené louce, jsme projeli ne zcela dokončenými ulicemi, kde byly louže, písek, některé stezky ještě nedokončené.  Ale stezky v celé zemi jsou stavěny tak, aby se na nich voda nezdržovala. Hladký povrch a kanálky na odvod vody podél, je dbáno na to, aby vegetace okolo nepřerostla tolik, že by odvádění vody bránila. Pro srovnání mě napadá stezka přes Rohanský ostrov za deště. Mlatový povrch změkne, kamínky se lepí na plášť a hází se na nohavice. Při tom všem slalom mezi loužemi vzniklými špatnou údržbou a pojíždění auty.

Pravidelné čištění znamená méně nečistot ulpělých na kola a oblečení.

Mnohé cyklopruhy v Praze „čistí“ jen auty vířený vzduch. Je přesně vidět, kudy jezdí.

Mokrý a ještě mokřejší

V průběhu září jsem v Praze zažil pořádný déšť a mohl srovnávat, jak naše infrastruktura pohodlí cyklistů při dešti neřeší. V bočních ulicích, často záplatovaných a děravých se spousta prohlubní mění v louže, kterými není radno projíždět. Nastává tedy jakýsi slalom, který také není přímo výhra. Mám dlouhé blatníky, jenže přední nepřiléhá ke kolu ideálně, což není problém, když jedu po stezce s hladkým asfaltem a mírnými zatáčkami, jaké mají v Nizozemsku. Naopak je problémem ve chvíli, kdy musím zatočit prudce – voda si tak najde cestu k noze přes blatník bokem při slalomu v boční ulici, při průjezdu louží, či vyjetou kolejí.

Boční ulice není ideální, o moc lépe se nejede ani na hlavních, kde je sice asfalt relativně rovný, mohou v něm být však vyjeté za sucha téměř nepostřehnutelné koleje. Těmi za deště stéká voda. Kolej vyjetá pravými koly automobilů bude často bezpečnou doporučenou stopou pro cyklistu. Jet vpravo od ní znamená říkat si o těsné předjíždění (doplněné ohazováním vodou z té koleje). Jet sebevědoměji nalevo je lepší řešení. To jsem přesně zkoušel a řidiči moc nerozuměli tomu, proč je tolik zdržuji. Přizpůsobuji jízdu stavu vozovky. Jízda tekoucí vodou vysokou několik milimetrů pro mne znamená velice brzy beznadějně promočené boty a nohavice.

Déšť po řidičích vyžaduje větší trpělivost. Jako cyklista musím brzdit tam, kde jinak nebrzdím. Například před odbočením, aby mi to v zatáčce nepodklouzlo. Je těžké brzdit bezpečně ve chvíli, kdy zároveň ukazuji a auto, které je na mě nalepené zezadu už chce, abych byl uhnutý. Kloužou, kostky, koleje, kanály, podélné čáry, zebry. Chce to opatrnost.

Za deště se krásně lepí a slalom je taky zajímavý. Za tmy navíc louže neuvidíte.

Rotterdam, při bližším pohledu odvodňovací kanálky a boční otvory kanálů.

Pravidelně se tvořící louže zužující stezku u hotelu Hilton na Těšnově.

Rybníček při křížení ulice Libeňský ostrov pod Libeňským mostem.

Dešti neporučíme, ale …

V Nizozemí mají velkou nevýhodu, prší jim skutečně hodně. Ale přizpůsobili podmínky tak, aby nevýhodu eliminovali a déšť byl co nejméně odrazující. Vědí, že psí počasí napáchá nejméně škod na pořádně odvodněné stezce oddělené od vlivů okolního provozu. Tedy můj závěr je takový, že větru dešti neporučíme, ale dopravní chování zmírněním jeho návazných vlivů ovlivnit můžeme a měli bychom se do toho pustit.

Výběr fotek z Nizozemska.

Venku prší, ale zanořené parkoviště před nádražím v Groningenu je v suchu.