Šestidenní závody

Hynek Hanke

(Článek původně vyšel v magazínu Citybike.)

Jsou dvacátá léta, Americe vládne jazz a cyklistika je větší než fotbal nebo baseball. Desítky tisíc lidí plní patrové tribuny Madison Square Garden. Je vyprodáno. Na oválu před bouřícími davy se ženou po klopené dráze hrdinové z předních stránek novin. Deset vteřin na kolo. Je to rychlé, je to nebezpečné a točí se tu velké peníze. Po šest dní bez přestávky, ve dne v noci, platí pro každý dvoučlenný tým základní pravidlo: Alespoň jeden muž na trati.

U počátku šestidenních závodů stojí pozoruhodný příběh Edwarda Payson Westona. Upoutal pozornost, když v zimě roku 1861 ušel v průběhu 10 dní vzdálenost asi 770 km z Bostonu do města Washington. Říká se, že se vsadil, kdo se ve volbách roku 1860 stane prezidentem Spojených států amerických. Jelikož byl tehdy zvolen Abraham Lincon, prohrál, a měl se za trest ve Washingtonu zúčastnit jeho inaugurace. A tak tam tedy šel…

Chození se mu zřejmě zalíbilo, protože o sedm let později ušel během 27 dní 1900 km z Portlandu do Chicaga a po zbytek svého života se stal velkým propagátorem chůze a sběratelem nejrůznějších rekordů v chůzi.

Inspiroval tím také šest dní trvající závod v chůzi, který se konal na oválu krytého stadionu Agricultural Hall Islinghton v Londýně v roce 1877. Šest dní proto, aby se nezávodilo v neděli. I tento závod samozřejmě Weston vyhrál, a příští rok znovu. Mezitím se o tom ale dozvěděl brit David Stanton, který se vsadil, že během šesti dní ujede mnohem víc, 1000 mil, na vysokém kole. To se mu pod dohledem magazínu Sport Life v roce 1878 skutečně podařilo a ještě ten samý rok se konal v tomtéž duchu velký závod 12 atletů na vysokých kolech. Trval právě šest dní a jezdci směli odcházet spát a opět se na dráhu vracet, jak se jim hodí.

 

Příchod nízkých kol moderního typu vnesl do šestidenních závodů rychlost a vzrušení. V roce 1891 se takto začaly pořádat v Madison Square Garden v New Yorku. Tehdy ještě jezdil každý sám za sebe a jezdci se brzy naučili téměř nespat, trávit po šest dní maximum času na dráze. Ti, kteří se dostali do cíle, pak připomínali nepřítomné mumie, ale mnoho jich vypadlo už v průběhu závodu, když si nepozorností z vyčerpání přivodili nehodu. Vydatně tomu napomáhal i kofein, strichnin a celá řada ,,magických koktejlů“, které bývaly tehdy ještě běžnou součástí závodů a pečlivě střeženým týmovým tajemstvím. Nebylo zvláštností, když závodník za jízdy propadl spánku nebo bezvědomí a ani následný ošklivý pád jej neprobudil.

Proto se na popud úřadů, které nařídili, že závodník nesmí závodit více jak 12 hodin denně, začaly od roku 1897 jezdit závody v dvoučlenných týmech. A ačkoliv organizátoři zprvu proti tomuto nařízení zuřivě protestovali, závodům to dodalo dynamiku a popostrčilo je na žebříčcích popularity nahoru stejným způsobem jako střídaný jezdec podává v poslední chvíli ruku svému parťákovi na dráze a jedním rychlým pohybem paže jej katapultuje dopředu do boje.

To byly ty slavné šestidenní závody. Až do druhé světové války se v tomto formátu jezdily v Berlíně, Bruselu, Paříži, Wembley, Bostonu, Detroitu, Chicagu a v dalších městech v Evropě i v Americe.

Fungovalo to asi takhle. Jeden jezdec každého týmu kroužil po dřevěné dráze oválu, zatímco jeho kolega spal, jedl nebo relaxoval v týmu vyhrazené kóji uprostřed stadionu. I on, spolu s mechaniky, maséry a dalším podpůrným personálem, byl divákům stále na očích. Kdykoliv šlo do tuhého, byl spící kolega vzbuzen do akce. Tahle dráhová kola mají pevný převod, nemají brzdy, a chodidla jezdců jsou připoutána ke
šlapkám, takže v poslední fázi musí jezdce podepírat mechanik a pomoci mu s rozjezdem. Atlet pak nabírá rychlost a krouží na vnějším okraji dráhy, aby posléze právě v kritický moment mohl sjet dolů a podáním
ruky vystřídat parťáka, který poté vyjede na okraj, a buď po něm pomalu krouží a vyčkává další střídání, nebo postupně zpomalí, zajede ke svému mechanikovi a ten mu pomůže sesednout.

Většinou je tempo stabilní a průběh klidný. Jezdci krouží po oválu seřazeni za sebou v dlouhém těsném hadu a střídají se o vedení, tak, aby mohli čerpat z větrného zákryvu ostatních. Když se jezdec v čele unaví, vyjede stranou a zařadí se na poslední místo. A tak dále. Svist pneumatik a dunění dřevěné dráhy odtikávají pravidelný rytmus.

V tom se ale někdo z hadu jezdců vystrčí a začne šlapat jako o život v pokusu ukrást ostatním jedno kolo a zařadit se opět na konec celé skupiny. Jakmile to dojde ostatním, strhne se šílená mela. Mezi jezdci i v publiku. Závodníci se začnou předjíždět, kličkovat, drát se dopředu. Rázem jsou na trati všichni jezdci včetně záložních, střídání v týmech probíhá i jen po několika málo kolech. Roztočená kola se míjejí o centimetry a nájezdy do zatáček klopených mezi 45 stupni jsou zrádné. V počtu téměř dvaceti jezdců, na úzké halové dráze plné zatáček, v rychlosti přes 50 kilometrů v hodině, je to v tu chvíli větší hukot než při závodech formule 1 v těsných uličkách Monte Carla.

Někdy to trvalo pár minut, jindy celé hodiny, než se situace opět uklidnila. A po šesti dnech nebývaly rozdíly mezi jezdci na prvních pozicích více než několik málo kol. Tak těsné to bylo.

Pro lidi byly šestidenní závody velkou společenskou událostí a velkou show. Tribuny se plnily hromadou obyčejných lidí, milionáři, celebritami i mafiány. Al Capone si rezervoval celou řadu a Peggy Joyce nechávala u vchodu pro jezdce několikasetdolarové prémie. Uprostřed dráhy, uprostřed celých závodů, se vedle neustálého hemžení jezdců a mechaniků konaly jazzové koncerty, taneční představení a artistická vystoupení. Nad tribunami se vznášel tabákový dým. V knihách na to později vzpomínali Henry Miler i Ernest Hemingway.

Stejně jako vytrvalost jezdců, šílené úniky a následné mely na dráze, fascinovaly diváky kolize. Spills & Thrills, stávalo na plakátech. V obrovské rychlosti, při neustálém míjení s ostatními závodníky v těsné
formaci, stačí chvilka nepozornosti, selhání duše nebo jedno špatné rozhodnutí a následuje srážka a bolestivý pád. I jen špatný úhel nájezdu do klopené zatáčky, ve víru boje o pozice, stačil na některých
drahách k tomu, aby závodníka poslal do vzduchu.

Kolize byly časté a bolestivé. Závodníci nenosili helmy ani jakoukoliv jinou ochranu. Trubky bicyklů bývaly ostré. A tak proudily na okruh kromě hor jídla pro jezdce i obrovské zásoby zdravotního materiálu, náplastí, obvazů, šátků, a z trenérů se postupně stávali zruční ošetřovatelé. Bicykly bývaly po takových karambolech často napadrť, ale mechanici říkávali: ,,Spravíme všechno kromě zlomeného srdce.“ A přímo před zraky diváků svému slovu také většinou dostáli.

Jeden ze závodníků, australan Reggie McNamara vzpomíná v dokumentu Šestidenní závody na jednu takovou kolizi v Garden v prosinci 1927. Během vřavy posledních patnácti minut závodu, s náskokem před všemi ostatními a v plné rychlosti, se při střídání pozic srazil se svým týmovým kolegou Pietrem Lenari a ještě jedním závodníkem. Vypadalo to zle. Všichni tři zůstali ležet pod dráhou v bezvědomí. První se probral McNamara a řekl doktorovi: ,,Jestli jsou vpořádku nohy, vracím se tam.“ A ten závod tehdy se třemi přeraženými obratli skutečně ještě vyhrál.

I proto tehdy noviny závodníky nazývaly ,,hrdiny talíře“. Mezi ty nejslavnější patřili Alf Goullet, Reggie McNamara, Frank Kramer, William “Torchy“ Peden, Gerard Dabeats, Robert Walthour, Gustav
Killian, Heinz Vopel a mnoho dalších.

Největší dramata se většinou odehrávala večer. Potom v noci všichni diváci postupně odešli. Tedy alespoň ti, kteří měli v dobách postupující hospodářské krize, nezaměstnanosti a mizérie kam. V tribunách zbylo jen pár podřimujících, ale jezdci stále kroužili na trati. Platila však mezi nimi dohoda, že v noci se jezdí pomalu a odpočívá se. Rozprostřeli se tak třeba po celé trati, často se na kole uvelebili, jednou nohou šlapali a druhou točili řídítky. Existují fotky, jak si v liduprázdné hale takto za jízdy povídají, jedí, nebo čtou ranní noviny. Kilometry přibývaly pomalu, ale všem stejně, a nikdo nezískával výhodu. Většinou.

V roce 1933 se například jeden z týmů rozhodl využít k řešení své zoufalé situace — ztráceli tehdy 12 kol — lsti. Počkali, až větší část závodníků a trenérů odešla spát do vedlejší haly a pustili se do úprku. Pár lidí z ostatních týmů se rozeběhlo vzbudit ostatní, ale než se všichni vzpamatovali, získal unikající tým již náskok 3 kol. Všichni byli najednou vzhůru a následovala obrovská mela, při které postupně zase svůj náskok ztratili. Prý to byl jeden z nejdivočejších závodů v historii Garden, ale užaslými diváky tehdy bylo jen pár uklízeček, bezdomovců a nočních hlídačů. Při šestidenních závodech se mohlo přihodit skutečně vše.

Mnozí závodníci si tehdy vydělali opravdu velké peníze a mnozí o ně pak zase v době předválečné krize a za války do posledního centu přišli. Ty časy se potom už nikdy nevrátily. Po válce se sice ještě konalo několik velkých závodů, ale atmosféra ve společnosti již byla jiná a zájem už nikdy nebyl takový. Tzv. madison, závod dvojic na oválech krytých stadionů, je dnes olympijsou disciplínou, ale na rozdíl od šestidenních závodů trvá jen asi hodinu. Šestidenní závody se stále ještě v některých velkých městech jako je Kodaň nebo Berlín jezdí, možná z nostalgie, možná více jako cirkusová show. Formát je však jiný — jezdí se pouze několik hodin každý večer, pro publikum, a madison je pouze jednou jejich součástí.

A tak oba velké šestidenní rekordy, 3229 km ujetých v roce 1898 jednotlivcem (Charlie Miller, který se v průběhu téhož závodu stihl zastavit a ve středu oválu oženit s Genievou Hansenovou, jak píše v roce 1927 magazín Time) i 4440 km ujetých v roce 1914 střídající se dvojicí Goulette – Grenda, dnes stále platí.

pozn.: Chcete-li mít představu, jak závody skutečně vypadaly, podívejte se na video z té doby.

Líbil se Vám článek?

Podpořte další rozvoj nezávislého online magazínu o cyklistické dopravě. Pomůžete nám udržet kvalitu obsahu s minimem reklamy.
nebo
Podpořit

Komentáře - uzamčeny

  1. Týjo, to jsem nevěděl. Před pár hodinami ode mě chtěli nějakou reportáž z Rakouska. …ale teď vážně – asi mají obrovské ztráty, ale normálně fungují. Vydávají stále několik časopisů. Majitel a jednatel pan Vávra zatím konkurz sám na sebe nevyhlásil, nebo aspoň to není zapsáno v insolvenčním ani konkursním rejstříku.

  2. No, jak je to přesně, nevím, měl jsem za to, že skončili, ale možná jen zastavili tenhle časopis. Zeptej se Martina Kontry.

Další z rubriky

Státní vlajka na kole 4

U příležitosti blížícího se státního svátku přinášíme doplnění k naší standardní cyklistické etiketě na základě..více

Cykloobousměrkový zázrak v Petrovicích 11

07. 10. - Martin - Inspirace
Na přelomu let 2016 a 2017 došlo v malé čtvrti na jihovýchodě Prahy k něčemu,..více

Deset let s Šeříkovou ulicí 4

Od vzniku stránek Prahou na kole v roce 2008 jsme Šeříkovou ulici komentovali snad třicetkrát...více

Evropský týden mobility v Praze 26

Jako každý rok i letos čeká Prahu v druhé polovině září Evropský týden mobility (ETM)...více

Lucemburk podruhé – Praha budoucnosti? 3

V minulém článku o cyklistické infrastruktuře v Lucemburku jsem představil dvě nejchytlavější infrastrukturní stavby: lávku..více

Co nového v Lucemburku? 10

Lucemburk je město spojené s Prahou nejen historickými kořeny (slepý král Jan Lucemburský bývá také..více

Podpořte nás

Podpořte další rozvoj nezávislého online magazínu o cyklistické dopravě. Pomůžete nám udržet kvalitu obsahu s minimem reklamy.
nebo
Daruj
FacebookInstagramTwitterYouTube

Anketa

Využíváte v Praze sdílení kol (bikesharing)?

Výsledky →

Nahrávání ... Nahrávání ...
Archív anket →

Poslední komentáře

webdesign by 2046
↑ nahoru