San Francisco Critical Mass: Přemítání náhodného vyslance

Vloni na podzim vyšel u příležitosti dvaceti let cyklojízd v San Franciscu sborník Shift Happens! Critical Mass at 20, který nabídl vhled do historie cyklojízd v desítkách světových měst. Zrecenzovali jsme jej a začali přinášet překlady vybraných kapitol.

V pořadí druhém překladu se podíváme na rozjímání Chrise Carlssona, který sborník pomáhal přpravit, a především u toho v San Franciscu od začátku byl.

Přemítání náhodného vyslance

Chris Carlsson

Poté, co jsme si uvědomili, že dvacáté výročí hnutí Critical Mass bude za méně než rok, jsme po celém světě rozeslali prosbu o zevrubné analýzy. Chtěli jsme jít dál a do větší hloubky, než v knize k desátému výročí. Výsledkem je sborník s názvem Shift happens! a jsme opravdu nadšeni kvalitou a záběrem textů, které k nám doputovaly. Několik desítek přispěvatelů a široké spektrum zkušeností z celého světa Critical Mass naplnilo tyto stránky, přičemž původní koncept je v nich sice stále rozeznatelný, ovšem spolu s uplynulým časem a se vzdáleností v prostoru se postupně fascinujícím způsobem proměňoval.

Měl jsem veliké štěstí. Během posledních dvaceti let jsem se zúčastnil více než stovky jízd Critical Mass v San Franciscu a byl jsem také přijat na podobných jízdách ve více než tuctu dalších měst po celém světě. V prvních pár letech jsem napsal mnoho textů, které jsem v San Franciscu rozdával v rámci „xerokracie“ vždy před začátkem samotné cyklojízdy. Mnohé z těchto krátkých článků začaly žít vlastním životem a byly v průběhu času překládány a vydávány na různých místech. Nejspíš proto, že jsem byl častým a viditelným přispěvatelem během formování etiky, etikety a kultury hnutí Critical Mass, mi bylo také připsáno příliš mnoho zásluh coby „zakladateli“ a člověku, který s tím vším začal. Moje veřejné propojení s hnutím ještě zbytnělo, když jsem se stal editorem globální antologie s názvem Critical Mass: Bicyclings Defiant Celebration, která před deseti lety vyšla u příležitosti desátého výročí. Kniha byla důležitým opěrným bodem horizontálně organizovaného, anarchistického, novátorského a mezinárodně se replikujícího hnutí často nazývaného „Critical Mass“.

Přijímal jsem s velkou radostí a hrdostí možnost cestovat po světě a být vítán coby globální vyslanec hnutí Critical Mass a radikálně transformativního pojetí cyklistiky obecně. Chci ovšem jasně odmítnout falešný mýtus, připisující mi množství různých zásluh. Critical Mass je úžasným příkladem kolektivní akce, která se vymyká klasickému historickému rámci, který jako zdroje pohybů ve společnosti vyzdvihuje „velké osobnosti“ a „geniální jedince.“ Critical Mass vzniklo před dvaceti lety v kolektivu desítek lidí v San Franciscu a díky neúnavné práci se mohlo rozvinout také ve více než 350 dalších městech po celé planetě. Na začátku spolu často jezdí jen několik jednotlivců přitahujících další a další a postupně tak získávají získávají sílu, aby nakonec vtrhli do krajiny tvořené městskou politikou a společností. Koncept společných jízd je navíc velice otevřený, takže ho lidé v průběhu minulých desetiletí upravili mnoha rozličnými způsoby, adaptací původního společného rekreačního ježdění ve stylu Critical Mass za účelem přitažení pozornosti počínaje a širokou škálou politických kampaní a projektů konče.

Jak se také dozvíme z některých příspěvků v této nové knize, hromadné jízdy na kole nebyly vynalezeny v roce 1992. Na různých místech na světě, za zmínku stojí Bilbao ve Španělsku a Helsinky ve Finsku, existovaly už předtím, než jsme s nimi začali v San Franciscu. Někteří z přispěvatelů se věnují popisu těchto starších jízd. Čínská města byla desítky let plná kol, která se používala jako primární způsob dopravy. Newyorčan George Bliss v roce 1991 pozoroval dopravu z okna hotelového pokoje v Šanghaji a popsal, jak se kola hromadila stranou proudící dopravy, než dosáhla „kritického množství“ a vytvořila svůj vlastní proud. Odtud také pochází naše jméno. V Severním Oaklandu (nedaleko místa, kde jsem žil jako chlapec) pořádali raní ekologičtí aktivisté mezi lety 1969 a 1971 „Den pohybu bez smogu“ – každoroční hromadnou jízdu na kolech po Berkley’s Avenues. V dávné minulosti společenských hnutí v San Franciscu samotném ucpávaly hromadné jízdy o pěti až osmi tisících cyklistech bahnité ulice plné výmolů už o století dříve, v roce 1896. Požadovali „dobré cesty“ a asfalt (neuvědoměle připravujíc prostor pro další dopravní dopravní prostředek vyznačující se rychlostí a pohodlím a přinášející osobní svobodu: automobil). Moje matka se narodila a vyrostla v Kodani, kterou jsem navštívil jako malý chlapec a poté opět v roce 1977 jako mladý muž – smysluplná organizace veřejných ulic s prostorem vyhrazeným pro cyklodopravu byla jednoznačně lepší než rychlostní silnice a rigidní uliční sítě opanované auty, které patřily k mému kalifornskému dětství.

Critical Mass bylo novým začátkem, který ovšem docela přirozeně vyrůstal z úrodné půdy, v níž klíčilo mnoho různých semínek. Když se toto hnutí před dvaceti lety konečně objevilo na scéně, byl to hybrid pozdně kapitalistického urbanismu, dlouho se skrývajících anarchistických politických idejí, rostoucího odmítání podřizovat se vnucované nezbytnosti vestavěných technologií a nového naléhavého vyjádření nároku na města jako ztracené společné vlastnictví veřejnosti. Lehkost, s níž se replikoval po celé planetě byla výmluvným svědectvím o plíživé monokultuře, která všude určuje tvář měst (a také tvořivou formou jejího vyvrácení).

Coby samozvaný a náhodný vyslanec Critical Mass jsem měl jedinečnou pozici, z níž jsem mohl pozorovat celý fenomén během jeho ustavování, rozšiřování a někdy také odumírání. V únoru 2012 jsem si v Porto Alegre a v Sao Paulu v Brazílii uvědomil, že jsem byl svědkem něčeho jako „životního cyklu“ cyklojízd v různých městech.

V létě 2003 jsem navštívil newyorský Bikesummer a zúčastnil jsem se závěrečné akce s názvem July Critical Mass. Byla to krásná jízda, jíž se zde poprvé zúčastnilo více než tisíc jezdců a která se propletla Manhattanem, aby poté přejela přes Queensboroughský most do sochařského parku u East River. Počasí bylo perfektní, byli jsme naprosto přemoženi radostí a euforií. O pár let dříve jsem si povídal o zjevném úpadku newyorské odnože Critical Mass s Billem DiPaola z TimesUp! v organizační centrále v Seattlu během protestů proti WTO v roce 1999. Inspirován strhujícími událostmi kolem těchto protestů a částečně snad naším rozhovorem se Bill vrátil domů plný energie a kolem něj a desítek dalších Newyorčanů začalo newyorské Critical Mass růst. Okolo roku 2003 se stále utěšeně rozrůstalo a ona červencová jízda byla opravdu vrcholným momentem, povzbuzujícím a šířícím pocit nadějného optimismu a růstu. O rok později do města přišli republikáni a od té doby newyorská policie vedla šílenou, násilnou a protizákonnou vendettu proti Critical Mass, čímž ji na Manhattanu prakticky zlikvidovala (přečtěte si článek Matthewa Rotha, v němž vše detailně popisuje).

V roce 2002 jsem navštívil italské Miláno s výtisky první knihy o Critical Mass, která právě vyšla. V červnu jsem s Monou Caron jel milánskou cyklojízdu a byli jsme ohromeni krásou úplného ponoření se do italské kultury, jež masové obsazení ulic koly sama vřele přijala. Italové samozřejmě perfektně chápali problematiku veřejného prostoru, rozhovorů a jejich politického významu. I když zde levice trpěla dlouhodobým úpadkem, cyklojízdy pomohly zástupům přemýšlivých a radikálních lidí nacházet nové cesty k setkávání mezi sebou navzájem s stejně tak i se svým městem. Bylo to magické. Do ulic vyjelo přinejmenším několik tisíc lidí a projeli dlouhou spletitou trasou skrz bující milánskou aglomeraci. O rok později jsme se doslechli o cyklojízdě, která jela od fontány k fontáně a lidé se v nich živelně koupali. V roce 2009 jsem byl zpět v Miláně na čtení Newtopie v místním knihkupectví. Když čtení skončilo, zavolali mě ke dveřím, protože se po mně kdosi ptal a prosil, abych se šel setkat s milánskou cyklojízdou, která dorazila, aby mě pozdravila. Venku opravdu stálo na sto padesát rozjařených cyklistů, kteří zvonili zvonky a nadšeně mě vítali. Posadili mě na lavici na přídi trojkolky a svezli mě kolem bloku, čímž ze mě na chvíli udělali svého Krysaře, ačkoli jsem se mohl jen křenit a mávat a snažit se zakrýt své rozpaky. Přátelé mě informovali o tom, že milánská cyklojízda se během let znatelně zmenšila a že většina lidí už není tak nadšená, jako byla o pět let dříve.

V průběhu toho samého desetiletí se zatím v Itálii rozvinuly cyklojízdy inspirované velkou milánskou jízdou, která se uskutečnila brzy po přelomu tisíciletí, také v Římě. V roce 2008 jsem se zúčastnil jejich třídenní slavnosti nazvané Ciemmona (Velká cyklojízda) a zase jednou jsem zažil tu divokou euforii mnoha skupin o stovkách krásných lidí spojujících se dohromady, aby společně obsadili ulice se svými koly. Římská scéna doslova explodovala a pokračuje v utěšeném rozvoji až do dnešních dní (několik článků v této knize to detailně popisuje, stejně jako to, jak cyklojízdy poháněly a ovlivňovaly činnosti mimo samotnou jízdu).

Můj dobrý přítel Thiago Benicchio (v této knize má skvělý článek) si stěžoval, že cyklojízdy během posledních pár let ztratily svoje kouzlo. Jako malinké akce začaly v roce 2002, ovšem skutečně se nerozvinuly dříve než kolem roku 2006. Poté žily z obvyklé euforie a rychlého vzniku nových komunit a skupin přátel, které charakterizují cyklojízdy na mnoha místech. Ovšem od roku 2011 se přestalo mnoho původních energických účastníků angažovat a cosi se ztratilo. (Poté, co se tak stalo, to vypadá, že v roce 2012 kvůli několika tragickým úmrtím cyklistů při nehodách začala nová vlna aktivismu). Roku 2009 začaly mezitím cyklojízdy (neboli Bicicletady, jak jsou v Brazílii známé) o několika účastnících v Porto Alegre v jižní Brazílii a setrvale narůstaly až do února 2011, kdy jakýsi bankéř profrčel svým autem skrz Bicicletadu se dvěma sty účastníky, přičemž jich desítky zranil, ovšem zázračně nikoho nezabil. Velikost jízdy se poté bleskově zvětšila a když jsem v únoru 2012 přijel na jejich World Bike Forum, jel jsem spolu s dvěma tisíci cyklisty v jejich největší Bicicletadě. Jsou stále v rané euforické fázi, ve které se mnoho lidí s různými příběhy a z různých prostředí dává dohromady, nachází se, vytváří nové komunity a cítí možnost změny pro své město skrze kolektivní akci.

U nás v San Franciscu také došlo mezi lety 1992 a 1997 k zásadnímu posunu. Po policejním útoku, který se uskutečnil v roce 1997 pod taktovkou tehdejšího starosty Willieho Browna, se nám dařilo v jízdy Critical Mass udržet dál a dokonce se nám podařilo zatlačit představitele města do defenzivy, když jsme v následujícím měsíci uskutečnili cyklojízdu „podle pravidel“ (všichni dodržovali VŠECHNA pravidla silničního provozu – jízda za sebou, zastavování na semaforech a na značkách atd.), což mělo samozřejmě na dopravu ve městě nepoměrně HORŠÍ vliv, než kdybychom jeli naším obvyklým sevřeným stylem s důrazem na bezpečnost. Do této doby můžeme datovat také přelom v kultuře organizace cyklojízd, protože xerokracie se poté rozložila a žádní jednotlivci ani skupiny na sebe nevzali zodpovědnost za udržování jízd a jejich kultury, které prostě existovaly pořád dál dalších dvanáct let jako „opuštěná zahrada“, jak to pojmenovává Hugh Dandrade ve svém článku.

Možná existuje pozorovatelný, různě dlouhý, ovšem stejnou cestou se ubírající životní cyklus cyklojízd. Alespoň to vypadá, že je zde společná trajektorie, na níž cyklojízdy, pomalu a malé, vznikají, během měsíců a let získávají příznivce a konečně v tom kterém městě kulminují s tisíci jezdci, převážně negativními ohlasy a potlačováním ze strany vedení města. Po nějaké době je obtížné udržovat euforii ze společného a radostného znovuosidlování městského prostoru. Novinka se okouká a lidé, kteří se na začátku chopili nabízejícího se nového programu a nových možností to přestane bavit nebo přestanou mít čas, posunou se dál a povaha celé záležitost se promění. Vše může pokračovat, tak jako tomu je po dvacet let v San Franciscu, ale už to není stejné jako v prvních zářivých letech. Lidé, kteří vše objeví až později, mohou na chvíli spustit stejnou euforii, ovšem celkové naladění jízdy, pokud nějaké existuje, je udáváno lidmi, kteří ji tlačí na tu či onu stranu a činí ji více nebo méně konfrontační. Pomalu se ztrácí pocit čehosi unikátního, nepopsatelného a rozvíjejícího se. Místo toho je to napůl institucionalizovaná každoměsíční událost, přijímaná coby součást pletiva života města s entuziasmem nebo nenávistí, každopádně ale s mnohem menší zvědavostí než v raných nejistých začátcích.

To z celé věci nedělá nic špatného a ani to neubírá na síle a důležitosti cyklojízd coby transformativní události v životě města. Je jen třeba si uvědomit, že něco, čím jsme všichni strávili spoustu času a o čem jsme mnohokrát usilovně přemýšleli, se prostě časem proměňuje. Je to v pořádku. Vše co děláme, obzvláště je-li to nějaká společenská, kolektivní aktivita, se během času vyvíjí. Udělat si obrázek o tom, jak se proměňují naše vlastní zkušenosti, je součástí uvědomění si, jak naše aktivity proměnily kontext širšího světa, ve kterém žijeme.

Proměna možností, proměna návyků, proměna politické taktiky

Lidé jsou z Critical Mass zmateni, protože se nejedná o organizaci a navíc to celé nemá žádný „účel“ v běžném politickém způsobu uvažování. Ano, jedeme na kolech. Na začátku i později je pro většinu jezdců motivací snaha o naše zviditelnění a pocit, že jsme legitimními uživateli městských ulic. Naše nepovolená „organizovaná náhoda“ se stala standardním stavem od San Francisca po Londýn, což znamená, že jsme byli zahrnuti do obvyklé a očekávatelné dynamiky městského života – tedy alespoň na některých místech. Jiná města, jako například New York nebo Portland, využily svých policejních sil k znesnadnění a případně naprostému potlačení cyklojízd. (Obě města – podle mě ne náhodně – zavedly rozsáhlé a zásadní úpravy uličního prostoru, aby uspokojily ohromný nárůst denní cyklistické dopravy, který následoval po rychlém růstu a konečném potlačení cyklojízd).

Sanfranciská cyklojízda je v roce 2012 dobře zavedená událost konající se každý měsíc. Nikdo ji nepropaguje, nikdo ji neorganizuje, jen málokdy se objeví letáky nebo xerokracie a mnoho z jezdců netuší, jak vypadala ve svých raných letech, kdy se utvářela. Když se někdo z nás ukáže s papírem s návrhem trasy, mnoho z lidí na náměstí se nám vysmívá a obviňují nás z toho, že nevíme, že cyklojízda nikdy neměla trasy, cíle ani vůdce. Kooperativní a kreativní kultura, která utvářela zkušenost prvních pár let a roznesla se v rozličných formách po světě, byla jen částečně úspěšná v přenosu mezi jezdci v San Franciscu. Někdy mi připadá, že San Francisco je prázdná díra uprostřed donutu současného celosvětového hnutí, které je všude jinde mnohem vizionářštější a dobrodružnější, než v místě svého původu.

Během těch dvaceti let Critical Mass se objem denní cyklodopravy v San Franciscu ohromně zvětšil. Narostl desetinásobně, možná dvacetinásobně. Mnohaleté pilné lobbování ze strany San Francisco Bicycle Coalition za vyznačené pruhy a šipky pro kola a značené cyklostezky přineslo v posledních pár letech konečně určité výsledky. Mají lví podíl na zásluhách za nesmírný nárůst počtu denních cest na kole v San Franciscu, ovšem přiznejme si, že bez několikahodinového hromadného obsazení ulic samostatně se organizujícími cyklisty odehrávajícího se na konci každého měsíce v posledních dvaceti letech by se místní cyklokultura nikdy nestala tím, čím je dnes. (Bike Coalition sama by také nebyla tím, čím je dnes – když cyklojízdy začínaly, byla na cestě k naprostému rozkladu a dnes má přes 12000 členů platících příspěvky.) A ona širší cyklokultura – zahrnující do-it-yourself cykloobchody, rekreační jízdy, historické a kulturní projížďky, cyklorodeo, choppery, vysoká kola, velodromy, spontánní noční jízdy, nedávnou Bike Party a další – je skutečným základem městské transformace, která ve skutečnosti zrovna sotva začala.

Critical Mass je ve svém nejhlubším základu obnovením vznášení nároku na veřejný prostor v kultuře, která touží vše zprivatizovat a redukovat lidský život na sérii obchodních transakcí. Critical Mass vždy existovala mimo tuto logiku jako zóna svobodného sdružování nedefinovaná pomocí aktivit nákupu a prodeje. Na novém základě opět zabydlujeme a alespoň dočasně znovuobjevujeme městské ulice. Jedeme spolu, nikdy nezastavujeme, je to v podstatě pohyblivé veřejné prostranství, proměňující se spolu s okolím a s odlivem a prouděním účastníků. Neposíláme petice vládě, nekřičíme po reformách, nepředkládáme požadavky a jen pokračujeme ve vytváření a osidlování světa, o kterém pak můžeme snít po zbytek měsíce.

V jiných částech světa, obzvláště v Itálii, Maďarsku, Brazílii, Mexiku a Španělsku – všechny tyto země jsou v této knize zastoupeny – se cyklojízdy staly důležitým inkubátorem pro setkávání nových politických energií a objevily se nové iniciativy, které se zabývají dalšími tématy v kontextu městského života – využívání vody, změna klimatu, městské zemědělství a mnoho dalšího. Hnutí Critical Mass je fenomén, které má dopad daleko mimo oblast samotné cyklistiky. Přispěvatelé Reboredo a Vázques z A Coruñy ve Španělsku ho nazývají „globálním prototypem“ a spojují podobu jízd se vzestupem horizontalistických politických hnutí zasahujícím celou planetu. Kolektivy autorů z Budapešti a Říma popisují, jak byla díky přesně cílené a vynalézavé taktice cyklistů, kteří užívali hromadné jízdy k dosažení zásadnějších změn, proměněna městská doprava, plánování a politika.

Je nejspíš nemožné změřit celkový dopad amorfního sociálního fenoménu, jakým je Critical Mass. V nemalé míře je to dáno neexistencí organizační struktury a tedy i neexistenci jakýchkoli deklarovaných cílů. Zážitek neorganizovaného hromadného ježdění pro desítky tisíc lidí ale jednoduše nezmizel. Brazilka Tatiana Achcar popisuje, jak její zapojení do globální zkušenosti Critical Mass změnilo její život a přivedlo jí k tomu, že se z ní stala autonomina (portugalský neologismus pro „autonomní dívku“). V Porto Alegre jsem se zeptal ženy, vedle níž jsem zrovna jel, jak dlouho už se účastní cyklojízd. Řekla mi, že začala měsíc poté, co onen bankéř projel skrz jízdu v únoru 2011 (detailní zpráva v dojemném článku Marcela Kalila). Řekla mi, že v ježdění pokračuje, protože: “Od té doby, co jsem začala jezdit na kole, jsem jednoduše pořád šťastná!“

Logika Critical Mass dnes tkví v hlubokém propojení místní politiky a aktivismu v okolí sanfranciského zálivu a na mnoha dalších místech po světě. Ellie Blue nám ve svém článku ukazuje, že nedávno vzniklé hnutí Occupy po celých Spojených státech má ve svém srdci mnoho veteránů Critical Mass. Její článek také vysvětluje objevení „rojení kol“ coby doplňující a podporující taktiky během akcí Occupy na západním pobřeží na podzim 2011. Když se podíváme do vzdálenějších částí světa, zjistíme, že indignados a lidé okupující společenská centra ve Španělsku a Itálii jsou zčásti současně cyklisté z Critical Mass nebo se s nimi navzájem obohacují v nových a vzrušujících podobách. Články o jízdě PEDAL do Palestiny a o probíhajících jízdách Ecotopia v rámci Evropy popisují, jak se dálkoví cyklisté cestou napojují na komunity Critical Mass a jak užívají jízd ve stylu Critical Mass, aby přilákali nové účastníky a také získali více pozornosti pro svoje cíle. Mainstreamové rekreační víkendové cykloprojížďky v Římě se dokonce proměnily poté, co přijaly způsob sebeorganizace po vzoru Critical Mass, jak to popisuje ve svém článku Marco Pierfranceschi.

Jak přinášet do politiky radost

Když Critical Mass v roce 1992, asi rok a půl poté, co George Bush st. vyhlásil „nový světový pořádek“ (a přiměl svého přítele Saddáma Husajna k invazi do Kuvajtu, aby to mohl potvrdit také vojensky), začínalo, bylo teprve pár let po pádu Železné opony a pouze rok od formálního rozpadu Sovětského svazu. V pozdních sedmdesátých a raných osmdesátých letech pracovala mírová a antinukleární hnutí dlouho a úporně na vynalézání nových postupů tvorby politiky založených na strukturách vzájemně blízkých skupin, které byly pionýrsky objevovány anarchistickými skupinami už od devatenáctého století a možná dříve. Politické tlaky zacílené proti Studené válce byly také aktivovány při snahách o ukončení Reaganových nelegálních válek ve Střední Americe, které probíhaly v osmdesátých letech. Stará i nová levice se svým ústředním bodem zájmu v boji proti americkému imperialismu a pomoci osvobozeneckým hnutím Třetího světa se v těchto snahách zásadně angažovaly, a to často společně s mírovými aktivisty z náboženských skupin a mladými anarchisty preferujícími přímou akci.

Poté, co se v Sovětském svazu dostal k moci Gorbačov a začal s glasností a perestrojkou, Reaganův režim se složil pod tlakem vlastní zkorumpovanosti a důsledků nelegálních obchodů se zbraněmi a levicová politická hnutí pořádku osmdesátých let také začala ztrácet energii. Levice měla problémy už před rozpadem Sovětského svazu. S jeho kolapsem se velká část organizované levice ocitla bez ukazatele směru. Náhlé rychlé pohyby ve světě byly doprovázeno rozkladem organizací a politických stran. Jen levicově-libertariánské a anarchismu nakloněné proudy poté zůstaly uchráněny demoralizace a také porážky, kterou americký a světový kapitalistismus triumfálně oznamoval.

Critical Mass pomohla s novým nastavením cílů v tomto období. Nejenže zdůrazňováním radosti a oslavou společného ježdění na kole skoncovalo se zarputilým levičáctvým vyzývajícím k obětem, které dominovalo během dvacátého století, ale opustilo také zaměření na problémy ostatních lidí tím, že opět oživilo politiku běžného života založenou na vlastních problémech. Místo stereotypního sepětí s „dělnickou třídou“ skládající se ze zaměstnanců průmyslu, případně „nových“ zaměstnanců služeb, se Critical Mass vyhnulo této nástraze tím, že přijímalo každého, a to ne na základě jejich povolání, nýbrž na základě jejich výběru způsobu dopravy. Tím zaktivizovalo lidi, jejichž vlastní politická témata byla v paradigmatech levice odsunuta stranou, protože se jednalo o takzvaně „privilegované“ a o „střední třídu“.
Většina lidí, kteří se všude možně připojili k cyklojízdám, nejsou obvykle pravidelní uživatelé kol, kteří kvůli své chudobě tradičně neměli jinou možnost. (Článek Adriany Camarena přináší jasný pohled na tuto často přehlíženou třídní dynamiku, která se opakuje na cyklojízdách v mnoha městech.) V San Franciscu tvoží většinu těchto jezdců čínsky nebo španělsky mluvící imigranti. Existují ale samozřejmě vyjímky – lidé, kteří se někdy po cestě do práce najednou ocitnou obklopeni cyklojízdou, která zaplní ulici kolem nich. Avšak obvyklé kulturní zázemí lidí jedoucích v cyklojízdě (a někdy uzavřená povaha těchto propojených skupin vůči ostatním) – spolu s nedostatkem formální organizace a úmyslnými snahami o výjimečnost – má sklon přitahovat ten samý typ lidí na úkor vytváření prostoru pro další, kteří už nejsou součástí podobné společenské vrstvy.

Přestože moderní obyvatelé měst obvykle selhávají v jejich plném využití, jsou naše ulice posledními zbývajícími společnými statky. Ulice a silnice také slouží jako životně důležité tepny globalizované kapitalistické ekonomiky, čímž vzniká tlak na jejich jejich zachování v co nejotevřenější formě s možností rychlého proudění. I když to bývá často přehlíženo, hromadné každoměsíční obsazení veřejných cest cyklisty je jednou z taktik využívaných skupinami navzájem tak odlišnými, jako jsou domorodí obyvatelé bolívijského El Alta a městskou chudinu v Argentině, u nichž bylo v posledních deseti letech blokování silnic účinnou cestou k politické akci. Když spolu jedou ohrožení dělníci, inženýři, servírky, cykloposlíčsci, administrativní pracovníci z neziskovek a další, zapojují se do mnohem hlouběji dosahujícího a také širšího politického pohybu raného jedenadvacátého století, v němž jsou logistická „krevní řečiště“ kapitalistického obchodu nejzranitelnějšími místy, kde mohou působit opoziční hnutí. Když se navíc celkem bohatí pracující rozhodnou používat kola, která jsou dopravním prostředkem tradičně spojovaným s chudobou, možná to otevírá příležitosti pro nové formy mezitřídní solidarity.
Zatímco levice chápala jako hlavní prostor společenského soutěžení továrny (které jsou stále životně důležité pro utváření podoby běžného života, ať už coby kapitalistického statu quo nebo nějaké varianty samostatně se řídící utopické budoucnosti), s fragmentací práce a kariéry se v roli společného prostředí každodennosti vynořují veřejné ulice. Je to místo, kde se všichni setkáváme, kde musíme být každý den a kde skutečně můžeme hromadnou akcí ukončit existenci tohoto sytému. Dokonce i lidé, kteří na cyklojízdu dorazili jen jednou nebo dvakrát, jsou už vybaveni touto znalostí. Jejich společenská a politická představivost se účastí na zážitku cyklojízdy navždy změnila spolu s jejich chápáním možností politického a historického působení.

Dynamismus a novátorské politické aktivity dokonale detailně zmapované v tomto neobyčejném sborníku ukazují, že duch Critical Mass je stále velice aktuální. Neustále inspiruje lidi v mnoha městech mnoha různých zemí, aby se sešli a společně na kolech vstoupili do konfrontace s Pochodem (pitomého) Pokroku. Sny o městském životě určeném lidem, v nichž jsou auta odsunuta do podřadné role nevhodného typu dopravy jsou posilovány a obnovovány díky následujícím – Critical Mass, Masa critica, Critichella, KritikONA, El Paseo Nocturno, Cyklojízda, Bicicletada, Ciemmona, Velorutión, Criticona, Bicicrítica a také díky všem projevům těch občanů, kteří jezdí na kole a po celém světě berou věci do svých rukou. Na planetě, která čelí bezprecedentním krizím – ekonomické, ekologické, sociální a technologické – je pokračující veřejná experimentální zóna vytvořená díky Critical Mass klíčovou laboratoří pro opětovné promýšlení způsobu, jakým společně obýváme Zemi.

Pro knihu Shift Happens (vydáno pod licencí Creative Commons) napsal Chris Carlsson, za SF Critical Mass.
Přeložil David Pfann.

Líbil se Vám článek?

Podpořte další rozvoj nezávislého online magazínu o cyklistické dopravě. Pomůžete nám udržet kvalitu obsahu s minimem reklamy.
nebo
Podpořit

Komentáře - uzamčeny

  1. Výborná, prostě výborná věc. Konečně něco – když to tak řeknum, a snad neurazím – co se netýká jen v zásadě technikálnií městské cyklistiky, ale ukazuje na hluboké sociopolitické souvislosti.

    Co bych někdy chtěl rozpracovat, je zamyšlení nad onou třídní dynamikou, která je velice nápadná, a která je důležitá i např. z hlediska případného regresu – jak to vidíme na příkladu třeba Řecka – , ale i z hlediska uvažování o energetické krizi. A koneckonců, je babka na vesnici na kole totéž jako příslušní střední třídy zaměstnaný ve službách v Praze? Je to tentýž fenomén, sociologicky vzato?

    A vůbec, prostě zajímavé :o)

  2. Pozn. Jenom co se týká těch bohatých na kole, na symbolu chudoby (??). Podle definic a principů pravice (důraz spíš na individualismus) a levice (spíš kolektivismus) považuju jízdu na kole za prakticky nejindividuálnější dopravu ze všech doprav možných ve městě – čili cyklista a kolo je z mého pohledu hodně hodně vpravo a nikoli symbol chudoby, ale naopak symbol svobody pohybu ( a to s peněženkou vůbec nesouvisí). Hromadná cyklojízda je ovšem zase něco jiného, kolektivního a omezeného. ;-)

  3. josuk: Tak to je klasická česká hospodská politologie – kolo je individuální způsob dopravy, ergo kolo a cyklista jsou pravicové o:))

    Přimlouvám se za to, abychom s pojmy zacházeli přece jen uvážlivěji.

    Jinak – to je na tom právě to zajímavé – pro koho je kolo jakým symbolem, a přesně to vystihuje i ten chlapík. Je vlastně docela smutné, že je průrva mezi oním „šetrně-chudinským“ užíváním kola (babka, nezaměstnaný, popř. prostě předmotoristický věk s řádově menším spotřebou energie) a novým „zeleně-životokvalitně“ laděným kolařením střední třídy. Ta ovšem je zřejmá hlavně ve velkých městech, kde nejdřív dojde k úpadku prvního, pak se pár desítek let holduje plechovkám, aby se pak ti, co jsou přece jen líp zajištěni či mají dostatečný rozhled na to, aby porušili zavedné pořádky, začali ke kolu vracet, ale už v dost jiném sociálním kontextu. V malých městech si myslím, že ta průrva vzniknout nemusí, protože tam je koneckonců kolo přirozeným dopravním prostředkem z povahy věci a tradičně.

  4. 2, 3) Myslim, ze americka „levice“ je nekde uplne jinde nez vychodoevropska. Ta prvni trpi blahovou naivitou. Tu druhou zname z kazdodenni praxe a dle meho, s kolem az tak nesouvisi…

  5. cyklodoprava vzrozstla 10x nebo možná dokoNCE 20X :)
    To perfektně shrnuje vyznění celé té slátaniny.
    Člověk který se zcela zřetelně zasloužil o cykloprodavu mi nevadí, ale mohl si ušetřit celou tu sociopolitologii naroubovanou na fakt, že se část lidí dopravuje jinak :D

    To jsou perly proč to nenapsal rovnou takhle, to by mu otiskly i Haló Noviny :

    Když jsem navštívil Miláno :) asi tři pětiletky po té, co se za Gorbačovovy Perestrojky Reaganův režim zhroutil pod tíhou vlastní zkorumpovanosti :)
    Cca dvě pětiletky po té co Bush poslal Husajna do Kuvajtu se autor projížděl Milánem i když zde levice trpěla úpadkem, aby né když pár let předtím vyhazovala do povětří vlaky.

    No děkuji místním cyklistům, že se to v Praze jmenuje Cyklojízda, protože jestli je Critical Mass tím, čím se zdá být v peru autora ( překladem to asi nebude že ?) tak nevím proč bych s tím měl být spojován už jen tím, že jezdím po Praze na kole do práce….

    Ps : i s takovými američany jsem měl tu čest se potkat již v roce 1989-91, valná většina z nich byla nadšená toho, že máme v Evropě ulice a nasraná na to, že to my, zpozdilí evropané myslíme, že komunismus není prima věc.
    Naštěstí jsem pak v USA poznal těch 99,7 procenta úplně normálních lidí :D

  6. Prostě mi to nedalo , myslím, že pan Carlsson může být rád, že většinu svého života žil a pracoval v režimech pánů Reaganů a Bushů :)

    Vždycky když čtu takový řeči, tak si vzpomenu jak jsme na mezinárodní dětské vesničce v Grenoblu ( jsme znamená český vedoucí české výpravy, maďarská vedoucí maďarské výpravy, bulharský stážista ) byli vyobcování z večerní párty vedoucích a následně z kolektivu ostatních vedoucích této mezinárodní vesničky , po té co po týdením pobytu francouzi zjistili, že nejenže nelitujeme pádu socialismu, nevěrohodně lžeme o životě v něm a navíc nejsme propalestinští a procheguevarovští.
    Od té chvíli se s námi bavil jen jeden němec z Hamburgu, měl příbuzné v DDR a to spíš tajně.

    Další dva týdny byly doslova veselé, pohrdavé úsměšky 18-25 letých agilních západoevroských levičáků nad tím, že třeba pro české dítě dát 50 franků za lanovku je hodně, pak zábavná scénka z hotelu, který pro vesničku udělal raut a místní komunista tam hovořil o potřebě revoluce a odezdání kapitalistických kapes a když jsem si s ním chtěl pohovořit, tak mě vedoucí tábora vytlačila se slovy on není na lži zvědavý :)

  7. Poznámka pro Újezďáka k zamyšlení: Víš, co máš společného ty a ten tvůj vysmívaný salónní levičák? To, že oběma vám je všechno jasné. Už jste se jednou zamysleli, už jste jednou vymysleli, jak svět funguje, a už nad tím znovu přemýšlet nemusíte a nové informace nepotřebujete a nové informace zpracujete skrz šablonu neměnného přesvědčení. Sice se každý na svět díváte s jiným znaménkem, ale onen proces vnímání přes rigidní šablonu, ten máte společný.

  8. To, co se tady ozývá, je prostě těžký postkomunistický syndrom. Tímto způsobem, jak je napsána kniha, psát a uvažovat je do značné míry normou, aspoň pro lidi, co se angažují v nějaké alternativě vůči zavedeným pořádkům, stejně jako je to přirozené například pro většinu lidí ze západní akademie. Žádná „pravicová“ alternativa totiž v civilizovaných zemích neexistuje, nechceme-li tak označovat hnědé spektrum názorových proudů. A politické vazby cyklistických hnutí, často provázaných s různými jinými hnutími (soběstačnost, městské zemědělství, družstevnictví, lokální měna) jsou na Západě reálné, pochopitelné a zjevné.

    Opravdu miluju ten osvědčený přístup, co mají Češi ke všemu, co jim nevoní – ono na Západě jsou nenapravitelní naivní debílkové a my všemu rozumíme nejlíp – od změn klimatu přes solární panely po kapitalismus. My jsme úplně normální, to ti kreténi v EU jsou nenapravitelní socialisti, sociální inženýři, ekoteroristi, klimaalarmisti – co si vzpomeneme.

    To, že jsme prostě jen malá zaprděná země s mindrákem a 40 lety mentálního zpoždění, s kolosální politickou negramotností či dezorientací, ve které při pohledu zvenčí najdeme skanzen k popukání, to by bylo příliš sebereflexe.

  9. Lei, 9: Za nazorem ze levice, zapadni levice a americka levice jsou blahove naivni si stojim (razeno podle stoupajici naivity). Na zbytek reagovat nebudu protoze je to, byt heslovite uderny tak jenom socio-politicky rosol. Stejnyho typu na jaky nadavas.

  10. 8./9 tůhle nůdle :), nemáme společného nic, nic se neozývá.

    To si jen část české společnosti maluje růžové obláčky, že neexistuje pravicová alternativa aby tu svojí neuprděnost akcentovali, tak jdou hned do hnědé. To proto, že tam již argumenty končí to přeci vědí i český primitofové …. to jsme jim to nandali, lidem s nerozhledem jaký máme my. A skanzenem do nás, to je potřeba prezentovat, že jsme zapšklý a negramotný. S takovým matrjálem pánové jděte kamsi…

    No a o rigidních šablonách vím taky svoje, ještě že tu nepadl moderní Megaurgument o zapšklém anitkomunismu a antilevičáctví.

    Prostě pán má nasazenou šablonku, že režimy jsou ty ve kterých svobodně diskutoval, jezdil na kole a po světě a nikdo ho k ničemu nenutil a každý kdo upozorní, že oán autor měl kliku, že vyrostl, žil a pracoval v takových hnusných režimech, dostane nasazenou šablonku, že je stejný.

    Slovy klasika, na takovou argumentaci vám 8 a 9ko přistoupí jen český zašablonkovaný nenávistný primitif který nevidí, že levice nemá alternativu. A to má ještě drzost jezdit na kole, nezdoba jeden…

  11. Pánové, trochu nadhledu. Na všecky svítí stejný slunce a na každém režimu si něco najdete, když chcete. Když nebudeme s vaničkami vylévat i děti, a vytýkat smítka v očích svých bližních, majíce ve vlastním břevno, bude to rozumnější. Jestli si chcete trhat občanky, založte si na to vlastní ring. Uvědomte si, že to, co je pro někoho naivistický blábol, je pro někoho jiného srozumitelný a inspirativní text, a zkuste se na tom netočit.

  12. Nemělo by smysl, aby se to zvrhlo v politickou debatu. Jen, i když naštvaně, upozorňuji na fakt, že ve světě, který do značné míry považujeme za referenční pro náš civlizační okruh (kdysi jsme se tam nadšeně „vraceli“), se takhle v kruzích spjatých s otázkami, které nás tady zajímají, uvažuje vcelku normálně – a to tenhle text je přitom úplně nevinná polívčička.

    Je to o to horší, že úplně stejně to vypadá při debatách o všem, co se děje mimo nás: zákaz kouření v hospodách, rozvoj obnovitelných zdrojů energie, urbanismus, na co jen člověk narazí – a světe div, i městská cyklistika. Vždycky je to stejné – většina prvního a druhého světa se posunula určitým směrem, a tady se mudruje, že to jsou všechno blbosti, který tady dělat nebudeme, protože víme své. Mně z toho vychází jedna věc: buď jsou Češi naprosto geniální národ, který jediný (občas ještě s Ruskem, Rumunskem nebo tak) poznal, jak se všude jinde vše řítí do záhuby, kdežto on jediný se drží osvědčených pravd, anebo jsou to, co jsem říkal, ehm…

    Je přeci nápadné například, že to, co je na Západě (ale často dokonce i v takové ČLR!) jakýmsi civilizačním základem a všeobecným pravolevým konsensem, to je u Čechů děsivý socialismus – popř. cyklofašismus, ekonacismus (to jsem četl včera v nějaké diskuzi), doplň si řadu dál.

    Další věc je, že tu nepadly žádné věcné poznámky k textu, ale jen samé pohoršení nad tím, že pán nemá rád kapitalismus (přičemž a) to zajisté neznamená, že by měl rád reálný socialismus b) zajisté má dobré důvody, pro to, co tvrdí a jak se staví v systému, ve kterém žije on a koneckonců i my, což jsou zas věci, které asi lidi proživší svůj produktivní věk v reálsocialismu a zárověň jsou nyní za vodou ani nikdy nepochopí [ale myslím, že to docela chápou ti Češi, co zas tak za vodou nejsou, ale ti většinou nežijou v Praze]).

    Pro tuto debatu i pro debaty mnohé jiné na tomto webu je přitom například otázka třídní dynamiky fenoménu městské cyklistiky velice zajímavá a často určující (tedy s tím, že kříží s vlivem specifické politickokulturní situace postkomunistické společnosti), a konkrétně i poukaz Carlssona na skutečnost, že zde dochází k zajímavé formě mezitřídní solidarity.


  13. Svoboda auta v Praze narazila na limity, IAD se stala individuální jen v možnosti volby jízdního pruhu a kolony, už třeba ne rychlosti. Beru to technicky, že počet lidí, kteří jezdí na kole je výsledkem řady působících faktorů a zejména a hlavně infrastruktury. Nějaké třídní rozdělování a paušalizování tady bylo a, jak víme, k ničemu užitečnýmu to nebylo.

  14. Add věcné poznámky , kdo chce ten je vidí.
    Například jsem napsal, že se ten pán zjevně zasloužil o cyklodopravu, jenže to celé co za ta léta udělal pak laskavě zabalil do řádně ošoupané a použité levičácké pleny, která vlaje světem od doby výbuchů anarchistických pum a nikdy nikde nic dobrýho, natož lepšího než kapitalismus, našemu „zaostalýmu“ světu nedala.

    A o tom to celé je.
    Takovýhle lidi když se někde dostali k moci, tak vyvedli celá města na venkov, tam je dílem nechali zredukovat hladem a zbytek dokončili ručně a já nechci poslouchat, kydy, že jediná alternativa na pravici je hnědá. Ultralevice žádnou hnědou nepotřebuje,.stačí si sama , víme o tom již od doby, kdy vodila v zástupech nahé matky s dětma do ukrajinských roklí nebo dělala úhledné dírky do kamboždských lebek…

    Třídní dynamiku aktivního jezdění na kole krásně reprezentuje soutěž do Práce na kole, kde je značná část týmů z velkokorporátní a bankovní sféry a

  15. újezďák a další, na které se vztahuje [8]: nechte si prosím to nálepkování na idnes, mezi výkřiky o modrých strakách a oranžových bolševicích to zapadne lépe než sem.

    Soutěž DPNK představuje znače nereprezentativní skupinu lidí, řekl bych zejména městkou a pořád-online (proto ty korporace). Aktivní ježdění je ale mnohem širší skupina, dělníci jezdící do fabrik, babičky na poštu nebo strejcové na pivo tam podchycení nejsou a z principu nikdy nebudou.

  16. Ahá tak ono se nenálepkuje přímo zde ?
    Ježdění ano ten pojem chápu , aktivní ježdění ? Tak to je přesně to kam sklouzně normální každodenní, všední, obyčejné ježdění na kole z potřeby v okamžiku, kdy se stane názorem.

    Strejcové, tetky či dělníci co jezdí nejenom do fabrik vám nikdy nepřijedou na cyklojízdu, valnou většinou ani nevědí, že existuje něco jako prahou na kole, automat nebo organizace pražských chodníčkářů*, protože oni se bezproblémově na kolech pohybují a nepotřebují k tomu být na webu, být aktivní nebo dokonce tím vyjadřovat či podporovat nějaký názor.
    Jediný vliv co mají strejcové na pívo na kole na cyklistiku je ten na černou kroniku, většina obětí cyklodopravy je právě z řad pivních nindždů.
    Je to ovšem zároveň výborný cyklostrašák směrem k cyklokomunitě že ?Statisticky každý rok ukázat, kolik lidí povraždí auta ( na vlaky decetně zapomeneme) a přitom opomenout, že normální cyklodopravní neožralí nepivní nestrýcové tvoří ve statistice míň než minoritu.

    Mě vždycky baví, jak se i zde díky interpretaci průzkumu dovíme, že střední třída a zbohatlíci nám na kolech řádně nekolují a pak přijde nějaká normální cykloakce a táhne ji kdo ?
    Střední třída.
    Možná se část z ní zuřivě brání tomuto názvu, ať z faktu, že do ní podle nich nepatří nebo oni nejsou ještě ti bohatí, nebo z důvodů ideologických neboť ta střední třída, jak známo, je slepá ke zlu kapitalismu :)

    *dvojsmysl

  17. Újezďáku, ty jsi dneska vstával nějakou špatnou nohou, ne? Zde prezentované výsledky průzkumu GFK jednoznačně ukázaly, že v Praze nejvíc jezdí právě střední třída.

  18. Spojení „aktivní ježdění“ jsem použil z tvého příspěvku, nic víc jsem tím nesledoval. Chápu, že máš silnou potřebu odhalovat levičácká spiknutí a vypsat se ze své grafománie, ale tady jsi s tím vedle. Nemám nic proti pojmu střední třída (sám bych se tam zařadil), ani analýzám nebezpečnosti vlaků, pokud nějak zapadnou do tématu tohoto webu (jinak by patřily spíš na ŽelPage).

  19. Tak teď fakt nevím – vždyť o tom píše jasně jak Carlsson, tak to rozmazávám já, že dneska ve velkých městech jezdí především střední třída. Tudíž vůbec nechápu tu námitku. Asi tu někdo špatně čte, z nějakých důvodů.

  20. Potřebu nemám, jen mě (ne)baví, že když se na web zavěsí zpolitizovaný článek plný politické nenávisti, protože jeho autor v životě udělal něco pro cyklistiku.
    Pak nad tím někdo v diskusu s radostí politicky bublá a někdo se proti tomu ozve a a pak se najednou žádá aby se s politickou debatou šlo na bulvár.
    Ohromný výsledek zpolitizovaného blábolu cyklisty zavěšeného na web..

    Ohledně grafománie, myslete si co chcete ale jako argument do diskuse je to spíš taková malá česká podpásovka.
    Ostatně nic vám nebrání nepohodlné hlasy čistit, to je taková obvyklá věc, která odhaluje dost o kultuře webmástera…

  21. Každopádně nikdy není na škodu přečíst si názor někoho jiného a udělat si o něm svůj. Souhlasit s ním nemusíme.

    S dovolením trošku stočím téma zpátky k cyklojízdám. Co takhle se inspirovat San Franciskem a příští jízdu udělat po švejkovsku přesně a doslova podle všech pravidel silničního provozu? Docela by mě zajímalo, co by na to říkal náš milý policejní doprovod ;-).

  22. [23] Nevím, jak to v San Francisku přesně udělali, ale v Praze by řadu cyklistů roztrhly semafory na menší skupinky, takže ve výsledku by to asi nemělo takový efekt, jak byste očekávali. Jinak bych byl pro, konečně by se i cyklisti naučili něco z pravidel silničního provozu.

  23. No, to je otázka, jak by to vypadalo. Při striktním dodržování zákonné povinnosti držet se ve dveřní zóně a nechat se hoblovat předjížděči by to nemuselo skončit vůbec dobře.

  24. Vratislav: Pokud ano tak by to byl zatim nejlepsi dukaz toho, ze nektera pravidla cykloprovozu jsou primo nebezpecna.
    Ludek: Slo by to zaridit pokud by trasa byla jednoducha a znama dopredu. Treba nekolik hodin tam a zpatky po magistrale. Do toho bych sel.

  25. [25] Tak já ti nevím, kde je v zákoně psáno, že se řidič (auta, kola) musí držet v dveřní zóně? Vždyť je psáno:
    §11 (1) Na pozemní komunikaci se jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak.
    Takže stejně, jako tě zákon nenutí projíždět propadlým kanálem či rozbitou flaškou u krajnice, tak nejezdíš (ani autem) ve dveřní zóně.

  26. 24.. no dneska mého kamaráda na kole sestřelil cyklista jedoucí úplně v protisměru, má roztrhlé obočí, přední kolo jen tak tak šmajdá a sedřený prsty na rukou… stalo se dle popisu v lokalitě Elsnicova nám.
    Pry to někdo mazal místem úplně v protisměru přilepený na živém plotě.
    Ptal jsem se jestli ho hodil do Rokytky, prý ne, jen na něj pak byl sprostej a hlavně se staral o to jak zastavit svoje krvácení…

  27. Luděk [27]: Zákon je přinejmenším sporný, neb §57 (2): Na vozovce se na jízdním kole jezdí při pravém okraji vozovky; (…následují sentence s tím nesouvisející)

  28. [26] Na magistrále je těch semaforů několik, to zase rozsekáš peloton na kousky. A stále nevím, jaký efekt bys tam několahodinovým ježděním chtěl dosáhnout, uvědom si, že dokud cyklista nebude chtít odbočit vlevo, tak se podle zákona musí držet v pravém pruhu, levé pruhy blokovat nemůžete.

  29. [29] Aha, tak to je už úkol pro právníky, když se dva paragrafy bijou, rozhodnout, který vlastně přebíjí ten druhý.

  30. Ludek: Proc by meli vadit semafory? Tady prece nejde o to nekoho blokovat nebo se vuci nekomu vymezovat (od toho jsou standardni cyklojizdy, ktere ja osobne moc nemusim). Spis by mne zajimalo jak by se ridici tvarili kdyby vedle nich byl temer souvisly proud *slusnych* cyklistu od pankrace az do holesovic. Jde prece o to ukazat ze „i my jsme doprava“ a ze zakladem sdileni dopravniho koridoru je vzajemny respekt. Takova akce dle meho ma obrovsky potencial. Ale neverim, ze se v Praze najde tolik dopravne znalych cyklistu co by si troufli na magistralu :)

  31. újezďák: Sice je to OT, ale ještě jedna reakce. Náhodou jsem teď zrovna narazil v aktuálním Respektu na zprávu, že za posledních 10 let klesl počet obětí na žel. přejezdech na loňských 26. Nemyslím, že by to v těch celkových 680 obětech nehod bylo natolik velké významné číslo, aby to mělo význam zmiňovat extra. A tak je to většinou s tím údajným zamlčováním.

  32. wanted: Já bych na takovou cyklojízdu klidně jel (i na tu magistrálu). Obávám se ale, že většina lidí jezdí na cyklojízdu si to užít a ne si opakovat nepříjemné situace, které zažívají v běžném denním provozu.

  33. 33. no nevím asi máme na mysli každý nějakou jinou statistiku.

    Jen za první kvartál roku 2013 vlaky zabily 41 lidí a 20 zranily.
    Za celý rok 2012 zabily vlaky 196 osob a 69 vážně zranily.

  34. Nijak jsem to nehledal, vzal jsem z Respektu číslo pro „počet obětí na žel. přejezdech“. Pokud tvoje čísla zahrnují všechny oběti (patrně hlavně sebevrahy, drážní dělníky,…) pak už je souvislost s městkou cyklistikou zcela nulová.

  35. 36) takže mimoměstké tetky a strejdové + dělníci (viz 16) jsou v najednou zase v zapomění :D

  36. 36) 26 na očíslovaných přejezdech, píšou v respektu ;-)
    statistiky imho vůbec nepatří mezi seriózní argumentaci – co je to dopravní nehoda? zavinil jí řidič auta? Někdo jiný? Vražda? Sebevražda? Nezjištěno? Špatný stav vozidla? Komunikace? Kdo je teta? A kdo strýc? Jakmile se data jednoduše (o)(u)češou, jsou použitelná jen na matení slušných lidi. ;-) Shrnutí dat ano, ale vždycky s rezervou a s vysvětlením souvislostí.

Další z rubriky

Soutěž Do práce na kole startuje již podeváté 5

Spolek Auto*Mat (PNK je nezávislým projektem spolku, pozn. red.) pořádá v květnu již devátý ročník..více

KOLárna: budoucnost parkování u železničních stanic 8

Pod názvem KOLárna se skrývá nový koncept magistrátu na zřízení bezpečnějších úschoven kol při stanicích vlaku..více

Ochutnávka z For Bikes 17

Přinášíme vám krátkou ochutnávku z veletrhu For Bikes v podobě vybraných fotografií. Veletrh pokračuje v..více

Reportáž z obhlídky městských stojanů 7

18. 03. - Pavel Mašek - Inspirace
Při čtení příspěvku o Mapathonu jsem se proklikal až na historický článek o městských stojanech..více

reTyre: Recenze zipových plášťů na zimu 9

21. 02. - Peter Halaj - Inspirace
Původním cílem bylo přinést již třetí článek na téma plášťů od čtenáře Vlákno, který se..více

Na kole s kamerou 24

Pokud jezdíte v provozu, určitě jste se setkali se situacemi, které zažívat prostě nechcete. Těsná..více

Podpořte nás

Podpořte další rozvoj nezávislého online magazínu o cyklistické dopravě. Pomůžete nám udržet kvalitu obsahu s minimem reklamy.
nebo
Daruj
FacebookInstagramTwitterYouTube

Anketa

Využíváte v Praze sdílení kol (bikesharing)?

Výsledky →

Nahrávání ... Nahrávání ...
Archív anket →

Poslední komentáře

webdesign by 2046
↑ nahoru