Shift Happens IV: San Francisco a Berkeley

V roce 2012 vyšel u příležitosti dvaceti let cyklojízd v San Franciscu sborník Shift Happens! Critical Mass at 20, který nabídl vhled do historie cyklojízd v desítkách světových měst. Zrecenzovali jsme jej a po delší době přinášíme překlad další kapitoly.

V pořadí čtvrtý překlad nabízí příspěvek Johnnyho Appleseeada z Critical Mass a Jasona Meggse o jejich pocitech z cyklojízd v San Franciscu a Berkeley.

„Velký cyklojízdy změnily můj život!“ křičel na mě příjemný kluk s velkým úsměvem, funící a nadskakující na svym cruiseru s dlouhýma řídítkama vedle mě. Pozdní letní večer barvil jeho tváře do růžova a velký dav cyklistů nás unášel na své cestě z velkolepé jízdy, která trvala dvě hodiny a určitě překonala vzdálenost dvaceti mil.

Zamyslel jsem se, jak jsme plynuli s davem. Ticho v pohybu, proměněná ulice. Jemné cvakání přehazovaček, cinkání zvonků, klid pro ulici tolik netypický – zvláštní klid na silnici osvobozené od aut – smích v dálce, mávání, špuntaři zadržující dopravu, abychom mohli projet, tu a tam pes v košíku na nosiči, kolo s aparaturou udávající tempo. Tohle všechno jsem do sebe nasál, než jsem znovu spustil diktafon a vybídl ho: „Tak povídej!“

Fakt! Opravdu, nekecám! Změnily všechno v mojem životě. Míval jsem auto a když jsem se setkal s cyklojízdama, zjistil jsem že ho nepotřebuju. Prodal jsem ho a je to super. Skoro všude jezdim na kole a auto mi vůbec nechybí. Je to jako kdybych objevil úplně novej svět – mám nový kamarády.

Naklonil se blíž a svojí velkou rukou udělal všeobjímající gesto „Vážně, mám kolem sebe úplně novou partu“.

„Velká cyklojízda!“ přitakal jsem. Přátelství v pohybu. Magie na kolech.

Jo, jo, ale změnilo se víc než jenom to. Začal jsem vidět všechno jinak. Začal jsem cejtit celej svět jinak. Zjistil jsem že bylo plno věcí, který jsem myslel že potřebuju. Honil jsem se za tím abych je měl, ale pak mi došlo že je vlastně nepotřebuju, že mi k ničemu nejsou. Tak jsem se jich postupně začal vzdávat, jednu po druhý, ale místo prázdnoty můj život začal bejt plnější. Ty nový věci co jsem objevil byly hodnotnější. Přestal jsem kupovat tolik věcí a začal víc žít teď a tady. Cejtim se skvěle jako nikdy předtim a neohlížím se zpátky. Může to znít jako klišé, ale je to tak!

Podíval se mi do očí, zaklonil hlavu a s hlubokým JUPÍÍÍÍ se ode mě odloupnul a zmizel v davu, který se teď táhnul, kam až oko dohlédlo – cyklisti jako konfety, živý had radosti.

Pár dalších momentů cinkání a hučení davu a znovu nasazuju svůj rozhlasový hlas.
„Tak tady to máte, lidi! Vaše nový já na vás čeká a je VOLNÝ. Takže přidejte se k cyklojízdě“ Cvak. Vypínám nahrávání. Mám další rozhovor a před sebou pravidelnou tříhodinovou relaci na Rádiu svobodných cyklistů.*

Prahou na kole běží s podporou Citybikes:
Elektrokola, skládací kola, městská kola

Critical Mass v San Franciscu - rok 2005. Fotografie pořízena Michaelem W. Parenteauem, šířena pod licencí volného díla.

Tahle krátká zpověď se udála dávno před desátým výročím sanfranciské jízdy. Velké cyklojízdy se mezitím rozšířily po celém světě. Zažily první okamžiky slávy v médiích a přetahování o vliv na ulicích. Byl to jenom jeden z mnoha rozhovorů na jedné ze stovek jízd, ale tu noc během vysílání odstartoval rekapitualaci toho, jak cyklojízdy změnily můj vlastní život a lidi kolem mě. Je to úžasné ohlédnutí na uplynulých dvacet let.

Velké cyklojízdy ze mě udělaly video-aktivistu a filmového tvůrce, poslaly mě do vězení a potom na studia práv a nakonec jsem vystudoval školu pro zdraví měst. Umožnily nám vytvořit pulzující cyklistickou společnost a cítit se svobodně ve městech jinak veskrze nepřátelských a odcizených. Staly se inspirací pro umění a spojovacím článkem pro cyklisty kolem Bay Area. Přivedly další cyklisty do komunity, daly jim možnost jezdit po městě radostně a bez obav a překážek. Stvořily nové cyklisty! To byla asi největší výzva jaké jsme čelili. Během let jsem přivedl mnoho různých lidí, aby okusili zkušenost z jízdy: moji bratři, můj otec a moje matka se zapojovali do velkých jízd, kdykoliv byli ve městě. Nakonec se k nám začali přidávat městští úředníci, volení zastupitelé a lidi mající na starosti veřejnou dopravu. Dokonce můj milostný život se točil okolo cyklojízd, přitom lze říct, že ty byly mojí životní láskou. Nebylo lepší místo, kde mohl člověk být tak otevřeně lidským na veřejnosti, kde lidé společně žili mimo zdi svých domovů a mimo mentalitu vězeňských gangů: jezdit do práce, pracovat pro ježdění.

Jasně, byl jsem mladý naivní týpek, odhodlaný věnovat život ochraně našeho volného prostoru. Ale nebyl jsem zdaleka sám. Doba dozrála: byla éra globalizace, končila jedna velká recese a další ropná krize. Vpravo i vlevo byla cítit ztráta tradičních hodnot; ztráta síly jednotlivce; vše bylo víc a víc mechanické, odlidštěné a potlačené stále rostoucími strukturami sociálního, ekonomického a fyzického uvěznění – přestože ekonomické údaje říkaly, že jsme se všichni stali králi a královnami, každý ve svém vlastním království.

Jízda na kole pro mě v dospělosti skoro vždycky byla osamělou zkušeností, až do Velké cyklojízdy. Byl jsem jediný z dvou tisíc studentů, který jezdil do školy na kole. Na své první Velké cyklojízdě jsem nadšeně a nevěřícně zíral, že můžeme zaplnit silnici a cítit se volně a bezstarostně, nebýt vytlačeni na okraj, odkázáni do příkopu. Nemohl jsem se dočkat dalšího skotačivého veselí na silnici a tak jsem pomáhal zorganizovat naší vlastní jízdu v Berkeley v půlce měsíce, na mezinárodní Den žen 8. března 1993. Za dva měsíce jsem rozjížděl jízdu na Manhattanu a o dva měsíce později jsem byl odsouzen na týden do vězení za vedení skupiny 100 cyklistů, která vyrazila na spornou dálnici v Bayshore během červencové Velké jízdy v Berkeley v roce 1993. Bylo to první z asi dvaceti zatčení a stovky dopravních pokut. To vše vůči mojí osobě, nemluvě o tisících dalších lidí všude na světě.

Další velké jízdy v Bay Area následovaly, vetšinou první nebo třetí pátek v měsíci, ale jenom Velká cyklojízda Berkeley a San Francisco přežívaly rok za rokem, odolávajíc pokusům nás zastavit. V Berkeley se cyklojízdy spojily s cyklo-aktivisty z guerillového divadla, které vzniklo na odpor proti rozšíření již tak dost široké dálnice číslo 80 vedoucí podél pobřeží.

Velká cyklojízda Berkeley začíná

Ty první Velké jízdy byly legendární, plné extatické radosti a pouličního divadla. Kombinace cyklistických aktivistů, odpůrců dálnice a anarchistických bojovníků za životní prostředí na kolech nemohla být poražena. Jak jeden reportér tehdy prohlásil, byli jsme OPILÍ SILOU. Skupinka cyklistů uprostřed křižovatky byla jako spontánní amfiteátr. Každý mohl zpívat, křičet, tančit a skákat, jako by svět byl naše trampolína. Bylo to nakažlivé. Lidi byli naše kostýmy a sochy.

„Co se stane, když se planeta zadusí auty?“ znělo volání.

„Všichni umřemééééééé!“

Lidi padali na silnici jako oběti znečištění, Shattuck Avenue byla plná kolabujících cyklistů, zatímco jiní jim dávali první pomoc, umělé dýchání pomocí cyklopumpiček a resuscitovali je bušením předními koly do hrudníku. Ulice prostě byla naše hřiště.

Po každé jízdě jsem cítil nutkání zdokumentovat tu atmosféru, podělit se o ni. Plnil jsem stránky detaily a v duchu beatnické poezie jsem zaznamenával každou šílenost a zázrak. Tenkrát jsem všechno ukládal na 3,5 palcové diskety na svém starém Macintoshi, které později odnesl čas, stejně jako dot-com bublinu, která teprve měla přijít.

V takovém duchu se ty jízdy tenkrát odehrávaly. Naši první jízdu jsem končil pozdě v noci mezi funícími náklaďáky. Zpíval jsem si „Rawhide“ a dělal jsem že mám v ruce laso a že si některou z těch potvor chytím. Vypadaly tak pomalu a neohrabaně.

V té chvíli už se dalo tušit co přijde. Jeden osamělý policista, nechvalně známý „Jones číslo 5“, který vypadal že nemá daleko k infarktu, sledoval všechno jako v hororu a potají něco hlásil do mikrofonu na svém rameni. Další jízda byla přímo zaplavena policisty. Jako při každé jízdě ve Spojených státech se radost rychle dostala do konfliktu s úřady. První jízda byla plná neškodného veselí, druhá už se setkala se snahou ji potlačit, což vedlo k polarizaci situace a vyústilo v osm let nekonečných konfliktů.

Přítomnost policie vytvářela pocit třídní války. Během druhé jízdy v Berkeley byla jedna dívka v kopcích obtěžována agresivním řidičem sportovního auta. Když na ní nepřestával křičet, natáhla ruku a utrhla anténu ze zadní kapoty jeho naleštěného sporťáku. Při jedné jízdě, když jsem měl oči zvlhlé z toho dojemného představení, kdy se proud kol převalil nejenom kolem McDonald’s a jejich Drive-Thru, ale také dveřmi restaurace a přes celou budovu, vytrhlo mě náhlé strhávání vlajek na zem. Jeden punk kid odjížděl s vlajkou z McDonald’s vítězoslavně sevřenou v ruce nad hlavou. Jednou další punk kid využil dočasnou autonomní zónu, ujel z obchodu s několika lahvemi vína, odpálil ohňostroj a sprejoval po autech, než ho policie konečně dopadla v honičce, po které mu zůstane pár jizev.

Při naší páté jízdě, kde se sešlo asi sto lidí, poručík Lopes z Berkeley vstřícně prohlásil, že nejsme nic víc než parta samozvaných anarchistů a místních aktivistů s novou taktikou. Absurdita toho prohlášení, a studená válka, která stále svírala Berkeley a jeho policejní sbor, vedla k publikaci Teroristi na kolech: zesměšnění současné situace. Následovalo osm let útisku ze strany policie až do událostí 11. září, kdy se policie rozhodla represe odvolat.

Bouřlivá situace se časem trochu uklidnila, ale legendární atmosféra chuligánství zůstala a na našich jízdách se většinou nesešlo víc než 100 lidí. Pořád to ale bylo dost, abychom udělali dojem, zaplnili jeden nebo dva bloky ulice a zůstali kreativní a navzájem blízcí.

I přes neustálou přítomnost uniforem (kromě dní kdy pršelo, to si šli koupit hamburgery a ven je vyhnalo, až když jsme se jim přes okna posmívali) jsme se pořád radostně posouvali vpřed.

Zjistili jsme, že můžeme na podomácku vyrobený vozík naložit celý gauč a ten se stal naším maskotem. Občas jsme někoho z přihlížejících svezli po městě. Pohled na lidi vyvalující se na gauči taženém za kolem vždycky vykouzlil úsměv na tvářích čekajících motoristů. Na jednu jízdu po anti-globalizační demonstraci někdo přivlekl obrovskou nafukovací chobotnici. Začali jsme instalovat reprobedny na přívěsy za auta. Občas jsme pouštěli vysílání pirátského rádia. Křehké součásti jsme umístili dovnitř a opevnili je. Policie se několikrát pokoušela je rozbít nebo aspoň zabavit, ale i po deseti letech je stále možné je potkat v ulicích.

Po 11. září jsme byli konečně volní. Sice jsme se báli že policejní brutalita bude ještě horší než předtím, ale velitel motoristické jednotky mi zavolal a říkal: „Máme toho teď moc na práci. Taky mám rodinu v New Yorku. Tentokrát tam nebudeme. Věříme, že uděláte, co musíte, a že to bude dobrá a bezpečná jízda.“

Takže jsme konečně mohli dokázat to, co jsem celou dobu říkal: problémy působila policie a motoristi. Následujících dvanáct let probíhalo obdivuhodně bez komplikací.

Příčina a následek: obhajoba nepochopené velké jízdy

„Jak to děláte, lidi?“ ptal se mne jeden starý levičácký aktivista. „Vy jdete a zablokujete celou ulici a projde vám to, měsíc za měsícem. Je to super, děje se to a přitom k tomu vůbec nemáte povolení. Je to bomba!“

Hodně lidí kolem cyklojízdy nechtělo nic mít s konvenčními médii. „Prostě je ignorujte!“ Panoval názor že se nemá mluvit s reportérem, který nezažil cyklojízdu na vlastní kůži.

Během prvního roku velkých cyklojízd, jak rostly a nebylo vidět z jednoho konce na druhý, se jedné fotografii podařilo zachytit to kouzlo. Businessman v obleku s kufříkem v ruce stál a zíral. Když si uvědomil rozsah toho míjejícího procesí, spadla mu čelist a zůstal jen úsměv. Bylo hezké vědět, že je možné rozpustit zarputilé výrazy a vykouzlit úsměv.

Proč se na nás policie napříč USA zaměřila, jako bychom byli nějací vzbouřenci, a vrhala se na smějící se lidi s květinami v košících a nápisy „Díky za trpělivost“?

Když budeme sledovat peníze a jejich vliv, můžeme uvažovat takto: kdyby ten businessman s kufříkem pracoval v určité oblasti, přehlédl by přes nekonečné pole lesknoucích se helem a počítal následovně: deset bloků ulice v dohledu. Sto cyklistů na jeden blok minimálně. Každý z nich zjišťuje, že nepotřebuje auto a to všechno, co s ním souvisí. 6 000 $ na osobu připadajících jeho oboru podnikání v ohrožení. Miliony dolarů bude třeba přesunout. Jakmile se tohle stane, je jeho kariéra v troskách! S tímhle výhledem není divu, že se nás pokusili srazit z našich kol a nacpat zpátky do přihrádek.

Jednu dobu jsme čelili kritice, že blokujeme záchranná vozidla. Faktem je, že v případě reálného ohrožení jsme dokázali takové vozidlo s majáčkem nechat projet mnohem efektivněji než v normálním provozu aut. Právě se rozjíždějící video-aktivismus to mohl průkazně dokázat. Během jedné jízdy se pět požárních vozidel jakoby naschvál zařízlo mezi cyklisty a každé z nich se mohlo pohybovat, jako kdyby silnice byla prázdná. Kola jim v mžiku mizela z cesty. Zachránila velká cyklojízda nějaké životy? Je to dost dobře možné! Když jsem studoval v New Yorku, viděl jsem houkající sanitku zaklíněnou v dopravě, jak se nemohla pohnout. Po letech jsem viděl stejnou scénu v Berkeley na dálnici.

Uvažoval jsem jak vyčíslit přínos cyklojízd. Díky studiu Zdravého prostředí jsem se dostal k literatuře o kvalitě ovzduší, škodlivosti hluku a přínosech pohybu a socializace. V tom všem jsou cyklojízdy prospěšné. Protože jsem byl uprostřed mezi děním na ulicích a zatuhlým státním systémem, uvažoval jsem o cyklojízdách jako o věci prospěšné veřejnému zdraví. V humoru jsem přesvědčoval lidi z Životního prostředí, že by měly být cyklojízdy považovány za způsob kontroly znečištění ovzduší. Čím víc lidí bude chodit pěšky a jezdit na kole, tím líp pro nás všechny. To tvrdí výsledky studie Petera Jacobsena nazvaná Safety in Numbers (Bezpečnost v číslech).** Efekt, o kterém Jacobsen mluví, se potvrdil všude na světě, nejen na úrovni města, ale i na úrovni jednotlivých ulic a křižovatek, ve formě adaptace kultury a infrastruktury.

Bylo by jednoduché vidět přínos cyklojízd jen z pohledu cyklistů. Zrod nových cyklistů, nové kultury ježdění na kole, uznání cyklistů v politice. Ale puristi by jistě řekli, že to není jen o kolech. Rozšíření cyklistiky je zásadní pro zdravější a šťastnější svět. Je jako vzduch. Obrazně i doslova vzato. Jako společnost zemřeme bez cyklistiky.

Klíčem k rozvoji cyklistiky je dát lidem možnost to vyzkoušet. Velké jízdy tohle umožňují. Založil jsem Cyklistův kurz přežití pro začátečníky a zval jsem účastníky k účasti na velkých cyklojízdách. Při nich se mohou projet v podporujícím prostředí, v relativním bezpečí bez aut a vidět město bez námahy. Energie davu je pohltí a hodiny plynou bez povšimnutí. Na konci zjistí, že právě viděli celé město a že to také tak mohou dělat.

Každý v první linii tohoto hnutí, speciálně ti, co si mysleli, že žijeme v rovnostářské společnosti, musel zjistit, že naše země násilně dusí cyklistiku a automobily jsou stavěny do popředí. Na každé úrovni se rodili noví hrdinové. Od plánování dopravy, která zabíjí a mrzačí po milionech, po neoblomnou snahu potlačovat velké cyklojízdy v mnoha městech napříč USA a následná traumata, sny zničené při obraně našeho velkého snu. Protože bitva za přežití hnutí velkých cyklojízd se neobešla bez odhodlané snahy a odvahy mnoha lidí, tak jako mnoho jiných bitev za spravedlnost v historii. Oni jsou veterány v pravém slova smyslu. Stát jim samozřejmě ten status neuznává, ale jsou základem naší společné budoucnosti.

Možná pro mě přece jenom nějaká spravedlnost existuje. Povedlo se mi uniknout do Evropy, která je cyklistům nakloněna. Tohle píšu ve vlaku z Drážďan do Rakouska a za oknem pozoruju řeku, která se vlní jako proud lidí na cyklojízdě. Sun Tzu by jistě souhlasil, že cyklisti jsou jako voda, tekoucí přes překážky. Během téhle cesty jsem navštívil Berlín, teď mířím do Grazu, cestou přes Prahu, a nakonec se vrátím na svojí základnu v Bologne v Itálii. Mám štěstí, jsem na pracovním výletě propojujícím dva cyklistické projekty a sraz Evropské cyklistické federace. Když hodnotím příčinu a následek, tak velké cyklojízdy způsobily, že jsem teď tady. Když jsem přijel do Bologne, kde jsem nikoho neznal a bez znalosti italštiny, mými prvními kamarády se stali lidé z velkých cyklojízd, kteří mi pomohli dát dohromady kolo v CiclOfficině, která se tak podobá Cykloknihovnám, které jsem zakládal v Berkeley. Jednou za rok se sjedou tisíce lidí do Říma na třídenní cyklojízdu. Skvělý způsob cestování!

Zvláštní ambivalence provází hnutí hromadných cyklojízd. Na jedné straně odmítá moc, na druhé straně velkou mocí disponuje. Odmítá být vůdcem, ale přebírá iniciativu a vytváří podmínky pro tisíce lidí. Je striktně anti-profesionální, ale mnohé inspiruje. Jaký vztah mají hromadné cyklojízdy k politice? Nastavili jsme prostou formu: žádní vůdci, žádná politika. Výsledkem je scéna svobodného projevu na kolečkách, kde se může cokoliv stát a kde probíhá jakýsi přirozený politický a kulturní výběr. V počátcích našemu heslu „žádní vůdci“ nikdo moc nerozuměl. Média a policie měla neustálý problém s tou kulturní změnou. V policii platí pravidlo zaměřovat se na vůdce. Dokonce teď nedávno v Berlíně policie zablokovala velkou jízdu a jeden účastník z Polska, který byl na cyklojízdě úplně poprvé, byl pořád dokola dotazován: „Kdo tomu tady velí?“

Samozřejmě že někteří organizátoři byli klíčoví a někteří lidé měli velký vliv. Časem jsem si uvědomil, že vůdce máme a já byl rozhodně jedním z nich. Nicméně, následujíc naši možná až anarchistickou filozofii, neměli jsme žádnou hierarchii ani povinnosti. Vůdci byli motivátoři a umělci s jasnými názory, ne velitelé. Takže ve výsledku hnutí bez vůdců nemohlo být zmanipulováno, i když se takové snahy objevily, a zůstalo živé a politicky nezávislé. Taky nás to chránilo před právní odpovědností a uvězněním za konspiraci. Jednou jsem chtěl oficiální cestou zorganizovat speciální cyklojízdu a vznikla z toho povinnost zaplatit 20 000 $ na pojištění.

To, že jsme neměli formu politického uskupení, rozhodně neznamenalo, že jsme byli apolitičtí. Jednou jsme se u soudu dokonce dovolávali Prvního dodatku ústavy (svoboda projevu) a prohlásili každé kolo za politický transparent. Dopravní strategie byla velmi polarizovaná a po vzniku hnutí cyklojízd už nikdo nemohl ignorovat problematiku cyklistů. Chybějící politické dogma umožnilo vznik prostoru, kde se lidi cítili svobodní. Politický podtext byl vždycky přítomný a v liberálním San Francisku hodně lidí tíhlo k levicovému uvažování.

Jak to pomohlo jízdám a ovlivnilo kulturu? Schopnost davu zvednout náladu a změnit situaci je obrovská. Kdykoliv někde probíhal zápas o pracovní podmínky, cyklojízda byla pozvána. Když osamocená skupinka stávkujících vidí armádu sympatizantů zaplavit ulici, tak to okamžitě mění situaci. Podpora! Euforie! Rezonující povzbuzení a vřelé projevy vděčnosti! Pomalu jsme projížděli kolem a dávali si high-five, jako bysme všichni vyhráli. I když třeba většina z nás ani nevěděla o jaký spor se jedná, měli jsme představu o jeho podstatě. A když protestující předtím ani neslyšeli o velkých cyklojízdách, teď nás milovali.

Spojit cyklojízdy s nějakou politickou stranou by byla chyba. Utrpěla by tím čistota hnutí a policie by měla důvod zakročit. Když se podíváme, v jakou noční můru se proměnily jízdy v New Yorku a Portlandu, které byly velice silné a dokázaly skvělé věci, uvidíme určitý vzorec. V obou případech se jízdy setkaly s bolestivou represí ze strany policie, když se dostaly do konfliktu s republikánským prezidentem Bushem mladším. Bylo to jako by nejhorší ze všech federálů řekli: nulovou toleranci, zničte je! A to taky udělali. I když jsme veřejně deklarovali, že nejsme spojení s žádnou politickou silou a vysmáli se mediální hysterii označující nás za anarchisty, únosce dopravy a guerillové bojůvky na kolech, politici se zaplétali do historie cyklojízd, někdy s katastrofickými následky.

Teď jako veterán a zkušený starý muž po dvaceti letech musím konstatovat, že velké cyklojízdy jednou za měsíc byly a jsou málo. Spojily nás dohromady a daly vzniknout spoustě věcí. Dali jsme sami sobě místo, kde můžeme jezdit. Ochutnali jsme svět, který chceme sdílet. A udělali jsme to jednou za měsíc – jako odměnu, jako oddech. Kolik z nás by bez toho pravidelného nadechnutí vydrželo všechny ty horory, otevřené pronásledování a neustálé odrazování ze všech stran?

Moje zkušenost s cyklojízdami mě donutila začít se věnovat právu, naučila mě mnoho o vládě, kterou jsem považoval za příliš zkorumpovanou, než aby někdy podpořila každodenní městskou cyklistiku a především mi dala vášeň pro novou éru cyklistiky. Velké cyklojízdy byly trenažerem pro obhájce cyklistiky, tím že nás prostě naučily jezdit.

Dlouho jsem chtěl profesionálně zhodnotit přínosy cyklojízd. Myslím že průzkum by ukázal, že mnoha lidem změnily život. Neformální průzkumy to vždycky tvrdily. Noví cyklisti, čistší vzduch a klidnější ulice znamenají mnoho prospěšného pro celou společnost. Znamenají menší úmrtnost a zdravější populaci. Silnější a pružnější místní ekonomiky, méně sociální izolace. Přínosů je mnoho.

Každé město, které se odváží podpořit veřejné zdraví a omezit automobilovou dopravu uvítá s otevřenou náručí hnutí cyklojízd, kdekoliv se objeví.

Pro knihu Shift Happens (vydáno pod licencí Creative Commons) napsal Johnny Appleseed z Critical Mass a Jason Meggs.
Přeložil David Procházka.

* Free Radio Berkeley, 104.1 FM. Vysílalo 6 let nepřetržitě jako pirátská stanice, dokumentující hnutí kolem Velkých cyklojízd v Bay Area.
** P. L. Jacobsen, Safety in numbers.

Letošní Velká jarní cyklojízda proběhne v sobotu 26.4.2014.

Líbil se Vám článek?

Podpořte další rozvoj nezávislého online magazínu o cyklistické dopravě. Pomůžete nám udržet kvalitu obsahu s minimem reklamy.
nebo
Podpořit

Další z rubriky

Inspirace z vídeňské periferie 5

Vídeň je městem, které stále inspiruje. V dokončení sbírky postřehů z letošní návštěvy využiji toho,..více

Inspirace z vídeňského centra 3

Vídeň je městem, které stále inspiruje – i při desáté návštěvě tam narazíte na něco,..více

Soutěž Do práce na kole startuje již podeváté 7

Spolek Auto*Mat (PNK je nezávislým projektem spolku, pozn. red.) pořádá v květnu již devátý ročník..více

KOLárna: budoucnost parkování u železničních stanic 8

Pod názvem KOLárna se skrývá nový koncept magistrátu na zřízení bezpečnějších úschoven kol při stanicích vlaku..více

Ochutnávka z For Bikes 17

Přinášíme vám krátkou ochutnávku z veletrhu For Bikes v podobě vybraných fotografií. Veletrh pokračuje v..více

Reportáž z obhlídky městských stojanů 7

18. 03. - Pavel Mašek - Inspirace
Při čtení příspěvku o Mapathonu jsem se proklikal až na historický článek o městských stojanech..více

Podpořte nás

Podpořte další rozvoj nezávislého online magazínu o cyklistické dopravě. Pomůžete nám udržet kvalitu obsahu s minimem reklamy.
nebo
Daruj
FacebookInstagramTwitterYouTube

Anketa

Využíváte v Praze sdílení kol (bikesharing)?

Výsledky →

Nahrávání ... Nahrávání ...
Archív anket →

Poslední komentáře

webdesign by 2046
↑ nahoru