Neprasím! – podrobný výklad

Pravidla cyklistické etikety máme na našich stránkách už téměř dva roky. Každé jaro je správné si připomenout jejich základní jedenáctero:

1. Znám předpisy a zásady bezpečné jízdy
2. Nevyjíždím bez fungujících světel, zvonku a brzd
3. Chodce míjím ohleduplně, ať jsou kdekoliv
4. Nejezdím na červenou
5. Snažím se nejezdit po chodníku
6. Chovám se předvídatelně a ukazuji směr
7. Předvídám chyby ostatních
8. Neohrožuji sebe ani ostatní
9. Naschvály neoplácím
10. Usnadňuji cestu ostatním, pouštím chodce nebo auta
11. Jsem slušný a dávám dobrý příklad

I vy se můžete přihlásit k jejím zásadám a deklarovat, že jezdíte slušně (stačí se tady podepsat).

Podrobný výklad jednotlivých pravidel

A jako u všech systémů zásad, i zde vám některá z vyjmenovaných pravidel nemusejí zrovna vonět. Podle průzkumu mezi účastníky loňské soutěže Do práce na kole, nemá s dodržením každého jednotlivého pravidla problém zhruba 3/4 lidí. Máte-li pocit, že vám dělá problém jedno nebo dvě z pravidel, zkuste se na ně podívat níže. Podrobné zdůvodnění některých pravidel zveřejňujeme dnes poprvé. Snad vám tento výklad umožní porozumět tomu, proč jsou některá pravidla formulována tak, jak jsou.

Každé z jedenácti pravidel je definováno na třech úrovních podrobnosti:
– Slogan – říká „CO“.
– Znění pravidla – říká „JAK“
– Výklad pravidla – říká „PROČ“.

1. Znám předpisy a zásady bezpečné jízdy

Znám pravidla silničního provozu a jiné předpisy, které se mě při jízdě na kole týkají. Znám a přiměřeně ovládám zásady bezpečné jízdy v městském provozu (vyhýbání se dveřní zóně apod.)

Pravidlo definuje základní předpoklady znalosti a dovednosti cyklisty v městském prostředí.

Znalost pravidel silničního provozu v míře potřebné pro jízdní kolo, je pro používání kola v městském prostředí nezbytná, a to z řady důvodů. Neznalost někdy dost komplikovaných pravidel přednosti jej může zbytečně ohrozit, nebo vést k ohrožení jiných účastníků provozu. Ztěžuje také volbu cesty v komplikovaných lokalitách.

Konečně, cyklista neznalý dostatečně předpisů v daném okamžiku neví, zda se jeho jízda právě vymyká dopravním předpisům, nebo ne. Nemůže tedy přizpůsobit svůj styl jízdy a například kompenzovat nedovolený průjezd zvýšenou opatrností a ohleduplností. Vlivem toho pak nemá kontrolu nad tím, jak je na něj jako na cyklistu v takové situaci nahlíženo, čímž zprostředkovaně kazí pověst všem cyklistům jezdícím po městě. Můžeme to odmítnout jako dopravní rasismus, nicméně tento způsob uvažování je v populaci běžný a je proto třeba ho brát v potaz.

Cyklista pohybující se v provozu by měl ovládat přinejmenším následující okruhy znalostí:

• povinnou výbavu kola za světla a zhoršené viditelnosti
• dopravní značky vztahující se k cyklistům (základní značky, zákazy vjezdu, označení stezek)
• pravidla pro jízdu po cyklostezce, i pro chodce a bruslaře
• přednost zprava na nerozlišených křižovatkách,
• dopravní značky řídící přednost,
• pravidla při odbočování (přednost protijedoucích a souběžně jedoucích vozidel a chodců),
• přednost na přejezdech pro cyklisty (v míře zjednodušení „nemá“),
• pravidlo pro vztah chodců a vozidel na přechodu pro chodce (při překonávání přechodu je kolo v režimu chodce),
• světelnou signalizaci,
• pravidla pro jízdu ve vyhrazeném pruhu (cyklopruhu) a rozdíl oproti piktokoridoru,
• pravidla pro jednosměrky (v ČR cyklista nesmí projíždět neoznačenou jednosměrkou v protisměru).

Druhým okruhem znalostí, které je velmi vhodné ovládat ještě před puštěním se do městského prostředí jsou zásady bezpečné jízdy. Jejich znalost je podmínkou pro to, aby se cyklista při jízdě reálně neohrožoval a mohl dostatečně posoudit rizika vycházející z jeho chování, ať je v souladu s předpisy nebo v rozporu s nimi.

Ze zásad bezpečné jízdy by cyklista měl ovládat zejména:

• bezpečný odstup od parkujících aut (jízda mimo „dveřní zónu“), tak, aby se zbytečně neohrožoval,
• schopnost přímo a nepřímo odbočovat vlevo,
• jízdu před vjezdem na kruhový objezd a v něm (u menších objezdů řazení do středu pruhu),
• jízdu v cykloobousměrkách (středem společného pruhu),
• jízdu podél řady stojících vozidel nebo zařazení do ní.

Zásady bezpečné jízdy v provozu a pravidla silničního provozu vztahující se k cyklistům, jsou dostatečně podrobně popsány v naší sérii návodů.

2. Nevyjíždím bez fungujících světel, zvonku a brzd

Světla nebo blikačky si beru, i když se chci vrátit za světla: člověk nikdy neví. V sezóně, kdy světla používám, mám zálohu na dojetí. Zvonek je pro informování chodců o mé přítomnosti nejvhodnější. Na kole mám dvě fungující brzdy.

Pravidlo věnující se výbavě kola zdůrazňuje zejména potřebu být za snížené viditelnosti dostatečně osvětlen. Výskyt cyklistů, kteří v létě nemají blikačky, a dojíždějí za tmy, je jedním z hlavních nešvarů, vůči kterým se cyklistická etiketa vymezuje. Stručný text pravidla se soustřeďuje i na zkušenostmi mnohokrát ověřenou potřebnost záložního řešení v případě, že běžné osvětlení selže. Přitom se neřeší široké spektrum možných alternativ, jako jsou pevná světla na dynamo, indukční blikačky a podobná řešení, která zajišťují dostatečnou spolehlivost svícení jiným způsobem.

Stručnost pravidla dále neumožňuje zmínit povinnou výbavu kola odrazkami, či zásady bezpečné jízdy za snížené viditelnosti (například, že aktivní světlo vpředu je nezbytné). Pravidlo se také nevymezuje vůči jízdě s čelovkou či jinak oslňujícími světly, jakkoliv by to bylo patrně vhodné. Podrobnosti k jízdě za zhoršených světelných podmínek uvádí například tento návod Prahou na kole.

Mějte obě světla. Světlo vpředu je důležitější!

Zvonek není komunitou všeobecně považován za nezbytný a objevují se hlasy o nevhodnosti jeho používání. Přesto je třeba zdůraznit, že neexistuje lepší způsob, jak zajistit, že na vás ostatní budou reagovat jako na cyklistu. Není neslušné dát o sobě vědět na dostatečnou vzdálenost k tomu, aby se o vás míjení chodci dozvěděli, případně na vás mohli zareagovat. I používání zvonku má své limity. Na auta většinou nezabírá a na přelidněné cyklostezce je jeho efektivita omezená. Při míjení jednotlivých chodců na méně zalidněných stezkách je ale neocenitelný.

Dvě účinné brzdy byly nakonec v pravidle uvedeny na základě požadavku z debaty, připomenout vybavení kola odpovídající městskému terénu. Konkrétně v Praze je vybavení kola spolehlivými brzdami víceméně nezbytné. Není ovšem cílem tohoto pravidla kritizovat festky, tedy kola s pevným převodem. Přikláníme se k názoru, že pevný převod je možné považovat za brzdu, považujeme však za žádoucí mít festku dovybavenou i brzdou přední.

Pravidlo by teoreticky mohlo řešit také stav jezdce, případně specifikovat další doporučenou výbavu. S ohledem na nemožnost dosažení konsensu v těchto otázkách to ovšem pravidlo úmyslně nečiní.

3. Chodce míjím ohleduplně, ať jsou kdekoliv

Chodce nesmím vylekat. Před míjením zvolním. Nevidí-li mne, zazvoním včas, aby o mě věděli a mohli jsme na sebe vzájemně beze spěchu zareagovat. Zvláštní pozornost věnuji bruslařům, pejskařům, rodičům s kočárky a malým dětem.

Zde se úmyslně nedělá rozdíl mezi stezkou pro cyklisty, smíšenou stezkou a chodníkem. Jakkoliv jsou formální pravidla nastavená v každém případě jinak, vhodný způsob chování se téměř neliší (výjimkou jsou zalidněné chodníky, k nim se ale zvlášť vztahuje jiné pravidlo). Z hlediska slušnosti není dopravní režim při míjení rozhodující.

Stručnost pravidla neumožnila popsat detailně vhodný postup při míjení chodce, který cyklistovi zajistí maximální efektivitu (tedy jízdu s minimálním zpomalením) a současně nevede k negativnímu vnímání cyklisty ze strany chodce (tedy chodce nevyděsí).

Je třeba zdůraznit, že na chodce, kteří o vás zjevně nevědí, a neponechávají dost místa k bezpečnému vyhnutí, se zvoní z dostatečné vzdálenosti na to, aby na vás mohli zareagovat – tedy už na nějakých 30-50 metrů, podle toho, jak rychle jedete. Takový předstih je nezbytný také na to, že když chodci nezareagují, můžete začít zpomalovat a zvonit znovu. To se opakuje do doby, než a) chodci zareagují a uhnou, b) neuhnou, ovšem vy už za nimi v tuto chvíli jedete krokem, díky čemuž je můžete požádat o uvolnění průjezdu i slovně, případně, nemohou-li průjezd uvolnit, můžete zastavit, aniž byste je ohrozili.

Můžete-li zachovat bezpečný boční odstup (což je nejméně metrová, nebo raději 1,5 metru široká mezera), tak příliš zpomalovat nemusíte – pokud ale nejsou ve skupině například malé děti. Zůstává-li místa méně než na metrový odstup, je rozhodnutí o tom, zda spíš zvonit, nebo spíš zpomalit, na vás. Míjet natěsno chodce, který o vás neví vůbec, je ale prasárna, i když pojedete desítkou.

Zvláštní situací (ovšem stále častější) jsou zalidněná prostranství, náměstí, náplavky nebo víkendové cyklostezky. Měli byste vědět, že na pěších zónách s provozem jízdních kol je rychlost cyklisty omezena na 20 km/h a platí, že vozidlo (tedy i kolo) musí být připraveno zastavit. Vynucovat si jízdu davem bez zpomalení, je hulvátství, které silně přispívá k negativnímu pohledu na cyklisty.

Bruslaři zabírají na stezce více místa, při míjení se určitě vejdete, obtížné je ale předjetí. Předjíždět bruslaře na třímetrové či užší stezce je téměř nemožné, pokud vám předjetí přímo neumožní.

Při míjení skupiny zahrnující volně pobíhající menší děti, je pak nutná maximální ohleduplnost. Zde zapomeňte na boční odstup a prostě zpomalte na zhruba desetikilometrovou rychlost, ze které můžete zastavit prakticky na místě. Podobné je to u psů, zvlášť, nejsou-li na vodítku a drženi nakrátko.

Prostě zvolněte a víc se kochejte.

4. Nejezdím na červenou

Ani když se domnívám, že je to bezpečné, a už vůbec ne z pohodlnosti. Ze všech dopravních přestupků je tento nejzávažnější a nejkritičtěji vnímaný. Dostanu-li se do pasti způsobené nereagující detekční smyčkou, dostanu se z ní s maximální opatrností.

Projíždění červené je chování, které je nejvíce „na tapetě.“ V debatě o tomto pravidle nicméně zaznělo mnoho hlasů proti striktní formulaci: design křižovatek často nepočítá s převažujícím směrem jízdy cyklistů (podrobně viz nedávný komplexní článek o cyklokiksech na světelných křižovatkách), čekací doby na výzvu jsou pro pěší a cyklisty dlouhé (přitom větší rychlost cyklisty jej činí na čekání na křižovatce mnohem citlivějším), a řada průjezdů v „hluchých“ prostorech je relativně bezpečná.

Přesto v definitivním znění zachováme striktní znění, a to z jednoho důvodu: Jízda na červenou má (na rozdíl od většiny jiného nežádoucího chování) tak silný negativní vliv na okolí, že prostě ji nelze nelze tolerovat. Na rozdíl od řady jiných „usnadnění“ se přitom bez jízdy na červenou dá v Praze jezdit i tak velmi efektivně. Jízda na červenou pomůže jednotlivci zpravidla příliš málo na to, aby to vyvážila negativní reakce, které vyvolává u svých svědků.

Jedinou výjimkou z definovaného pravidla je situace, kdy cyklistu nezaregistruje detekční smyčka. To bylo nutné řešit, protože do takové pasti se cyklista opravdu leckdy dostane. I pak ale existují pomocné strategie:

• Před semaforem, kde předpokládáte indukční smyčku, se asi patnáct metrů předem řaďte doprostřed pruhu (často jsou vidět rýhy v asfaltu).
• Je-li za vámi auto, počkejte si na něj, ať vám cestu otevře.
• Je-li k dispozici přechod, použijte ten.
• Můžete zkusit položit kolo do místa, kde smyčku vidíte nebo předpokládáte.
• Nejste-li schopni smyčku aktivovat ani obejít, jedná se v zásadě o selhání signalizace. V takovém případě je ale velmi žádoucí potom, co se z takového místa dostanete, v Praze kontaktovat firmu Eltodo (jinde místního správce signalizace) a vysvětlit jim problém.

Ač to není vždy jednoduché.

5. Snažím se nejezdit po chodníku

Jezdím-li někde po chodníku, hledám způsoby, jak se tomu příště vyhnout. Učím se jezdit v provozu, postupně opouštím chodníky v klidnějších ulicích a jezdím stále víc normálně po vozovce. Kde by má jízda byla pro chodce obtěžující, kolo vedu.

Stejně jako u předchozí zásady, i zde zazněly od praktikujících cyklistů rozdílné názory. Několik hlasů žádalo zařadit do etikety závazek nejezdit po chodníku vůbec – a to z rozličných důvodů: Prvním byla problémovost ze strany veřejných institucí. Dokonce i nevyřčený předpoklad, že „etický“ cyklista přesto některá pravidla porušuje, činí takovou sadu pravidel problémovou – městské organizace prostě nemohou propagovat doporučení, která třeba i jen implicitně předpokládají jakékoliv porušování dopravních předpisů. Druhý důvod byl blízký prvnímu: byla vyřčena obava, že nebudou-li pravidla obsahovat striktní vyjádření „po chodníku nejezdím,“ nebudou přijatelná pro necyklistickou veřejnost. Třetím důvodem byl názor, že jízdě po chodníku je možné se v Praze vyhnout – tento názor zazníval buďto od jezdců technicky schopných jízdy v extrémním provozu, nebo od cyklistů, kteří kolo používají k rekreačním účelům a prakticky na něm nejezdí mimo vyznačené cyklotrasy.

Zastánci názoru tolerovat jistou míru jízdy po chodníku poukazovali na stav infrastruktury neumožňující leckde jiné bezpečné řešení a skutečnost, že většina cyklistů si zpočátku bez jízdy po chodníku do města vůbec netroufne. Poukázali také na to, že i zkušených cyklistů, kteří by po chodníku nejezdili za žádných okolností, existuje zanedbatelný počet.

Skutečnost, že zde definované pravidlo jízdu po chodníku v únosné míře toleruje, je kompenzováno tím, že už ve znění pravidla je předpokládáno, že to není žádoucí, a apelem na jednotlivce, aby zlepšoval své dovednosti do té míry, aby jízdu po chodníku minimalizoval.

Významným příspěvkem k tomu, aby bylo pravidlo definováno takto, je také situace na sídlištích, kde je jízda na kole po chodníku naprosto standardním chováním. Konečně, již několik radních pro dopravu z rozličných městských částí mi v osobním rozhovoru sdělilo, že pro ně je z řady důvodů přijatelnější tolerovat na určitých místech jízdu po chodníku, než jízdu na daném místě legalizovat. Jakkoliv je to z řady důvodů nežádoucí (viz tento článek o tzv. toleranci nelegální jízdy), je to současně status quo, jehož ignorování v rámci etikety by bylo akorát k smíchu.

Konečně, jízda po chodníku není v rámci etikety tolerována, jakmile může být obtěžující pro chodce.

Klidná ulice: jízda po chodníku znamená drncání přes obrubníky a nepřehledné situace.

6. Chovám se předvídatelně a ukazuji směr

Jezdím čitelně, tak, aby ostatní poznali, co chci udělat. Nemyškuji, neskáču do pruhu. Ukazuji odbočování, řazení v pruzích, a pokud možno i změnu pozice pruhu.

Jedno z obecnějších pravidel, v tomto případě první z dvojice „jsem předvídatelný“ a „předvídám.“

Formulace poukazuje na maximální předívatelnost jízdy cyklisty. Jsou vyjmenovány manévry, které jsou ostatními účastníky provozu chápány jako překvapivé a jsou vnímány negativně.

V těchto manévrech není záměrně uvedeno předjíždění kolon (a to dokonce ani v řadících pruzích). Manévr prováděný mezi stojícími vozidly není příliš riskantní, při zachování dostatečné míry opatrnosti je i legální, a kromě vysoké efektivity (možnost předjet stojící kolony vozidel je jednou z mála přímých konkurenčních výhod jízdního kola na ulici sdílené s auty) slouží také ke zvýšení bezpečnosti cyklisty při průjezdu světelnou křižovatkou z pozice prvního.

Součástí pravidla je i snaha ukazovat změnu směru kdykoliv je to možné. Kromě odbočení vlevo nebo vpravo je za určitých okolností žádoucí signalizovat i zabrání pruhu, nebo držení se v něm, například na velkých kruhových objezdech, kde hrozí „zavření“ od odbočujícího auta. Signalizace směru zde může být „polovičatá,“ tedy ukázáním šikmo vlevo dolů.

Při signalizaci směru či jakémkoliv manévru je také nezbytné dát ostatním dostatek času na porozumění a přizpůsobení se situaci. Ukazovat včas, zahajovat manévry ve správný okamžik – tedy tak, abychom například zbytečně dlouho nezabírali pruh (a nevystavili se třeba ohrožení „podjetím“), ale současně, abychom nikomu nevjížděli do jízdní dráhy – nebo třeba i jen do pruhu.

Nepřímý důsledek pravidla je odmítnutí agresivní jízdy. Konkrétně jde o ty manévry, které předpokládají, že vás ostatní účastníci provozu do poslední chvíle nezaregistrují a nestihnou tedy jakkoliv zmatečně zareagovat. Zvlášť se to týká míjení chodců, kde je tomu ale věnováno konkrétní pravidlo.

7. Předvídám chyby ostatních

Vždy předpokládám, že mě ostatní nezaregistrovali, nebo neodhadli mou rychlost. Jedu jen tak rychle, abych mohl zastavit tam, kam dohlédnu. Je lepší stokrát zbytečně brzdit, než se jednou s někým srazit.

Toto pravidlo není ani tolik věcí etikety, jako spíš předběžné opatrnosti a předcházení nehodám. Jakkoliv se podle předchozího pravidla chováme tak, aby o našich úmyslech ostatní dostatečně zřetelně věděli, musíme současně předpokládat, že nás včas nezaregistrují. Cyklista je přeci jen ohroženější účastník provozu než auto, a vyhodnocování dopravní situace tomu v reálu bohužel leckdy odpovídá.

Je proto potřeba předpokládat, že vám někdo v zaparkovaném autě otevře dveře, strčí vám do cesty zpoza rohu čumák, nebo že vám před kolo přímo vstoupí. Je třeba předpokládat, že si ne každý všimne, že jste ukazovali, nebo že odhadne vaši rychlost natolik špatně, že bude chtít odbočit vpravo přesně ve chvíli, kdy vás předjel.

Do etikety zasahuje druhá část pravidla, varující před častou jízdou naslepo. Udržet setrvačnost je sice důležitým prvkem efektivní jízdy, nelze to ale činit na úkor velkého rizika. Jakkoliv je dobrým zvykem upozornit na sebe před vjezdem do nepřehledného místa zazvoněním, nemůžeme od zvonku čekat, že kdokoliv ho za zatáčkou či rohem uslyší, preventivně vyklidí prostor.

8. Neohrožuji sebe ani ostatní

Jezdím tak, abych neohrozil sebe nebo jiné účastníky provozu a pokud možno u toho neporušil dopravní předpisy. Dopustím-li se přestupku, udělám něco pro to, aby se příště neopakoval: najdu si legální trasu, změním způsob jízdy, nebo navrhnu úřadům, aby problémové místo upravily.

Toto pravidlo je asi nejkomplikovanější. Důvod je zřejmý: pravidlo ošetřuje tak citlivou a složitou problematiku, jakou je jízda v rozporu s dopravními předpisy.

Pravidla silničního provozu, normy a další legislativa, jakož i z nich vyplývající místní úpravy nereflektují dostatečně současnou míru poznání, pokud jde o bezpečná, kapacitní, srozumitelná a neodrazující řešení uličního prostoru. Obecná pravidla provozu v ČR obsahují řadu sporných bodů, jako je jízda cyklisty při pravém okraji vozovky bez ohledu na bezpečný způsob jízdy, odlišné řešení přednosti na souběžných přejezdech pro cyklisty a přechodech pro chodce, a další. Místní úpravy vycházejí z těchto předpisů a norem, jsou projednávány určitým způsobem za konkrétních ekonomických a právních podmínek, a také konkrétními lidmi. Výsledkem je mnohdy nekvalitní místní úprava, která nevede cyklisty souvisle prostorem, klade jim k řešení obtížně srozumitelné dopravní situace a někdy přímo navádí k chování v rozporu s danými pravidly (řadu návrhů na změny legislativy předkládá už několik let tým národní cyklostrategie).

Problém nekvalitní infrastruktury navíc obtížně chápou lidé, kteří se po městě na kole pravidelně nepohybují. Je jediné, co vidí, je důsledek: cyklisté porušující předpisy. Porušování předpisů, ať vůči nim existují jakékoliv výhrady, tudíž není žádoucí a etiketa se s ním musí vypořádat co nejjednodušším a současně nejpřijatelnějším způsobem.

Osmé pravidlo tak činí tím, že nejprve definuje obecnou zásadu neohrožování jiných, stojící nad konkrétnímu předpisy (v zákoně o provozu na pozemních komunikacích mimochodem existuje §4, jehož část má přesně stejný význam, je ale omezen řadou problémových konkrétních pravidel). Dostatečná znalost předpisů ze již předpokládá (pravidlo 1) – cyklista si tedy je vědom, zda předpisy porušil. Třetím nezbytným krokem je přiznání, že porušování pravidel obecně není žádoucí, a je proto nezbytné hledat postup, jak zabránit opakování.

Výsledek je takový, že jakkoliv cyklistická etiketa nevylučuje, že by i slušný a ohleduplný cyklista pravidla silničního provozu někdy porušil, dotyčný tak rozhodně neučiní způsobem, který by kohokoliv jakkoliv ohrožoval, a navíc následně učiní kroky k nápravě.

Závěr pravidla nelze opomenout. Zde uvedená závěrečná věta to řeší tím, že požaduje ze strany toho, kdo tak učinil, nějakou akci, vedoucí ke snížení četnosti porušování pravidel v budoucnu.

V řadě případů je možné zvolit pro budoucnost skoro stejně rychlý legální způsob průjezdu, nebo alternativní trasu. Prahou na kole má vyhledávač tras, kde můžete přetáhnutím najít trasu vedoucí mimo problémový úsek.

Aktivita směřovaná k úřadům nemusí každému přijít vhod. Je ale třeba si uvědomit, že nejlepším řešením problémového místa je jeho úprava. Žádné místo se přitom nezlepší samo od sebe. A i když jeden dopis k úpravě rozhodně nepovede, stokrát nic umořilo osla. Nechcete-li psát na úřad přímo, využijte iniciativu Cyklisté sobě, která se na řešení problémových míst specializuje.

Považuje-li někdo komunikaci s úřady za nevhodný aktivismus, může najít jinou formu kompenzace: důležité ale je, aby směřovala k omezení nepředpisového chování – napomoci vám může například starší článek Karmické ježdění.

9. Naschvály neoplácím

Po naschválu se nemstím jeho původci ani nikomu jinému. Ohrozil-li mne někdo z nevědomosti, mohu ho mírně a slušně poučit.

Je obtížné reagovat odpovídajícím způsobem v problémové situaci. Jistá zkušenost je potřeba už k tomu, aby člověk rozlišil nešikovnost nebo špatný odhad od úmyslné agresivity (k tomu existuje například článek Deset věcí, které nejsou bezohledné).

Z hlediska slušného chování, se ten, kdo se dopustil silniční agresivity, už tím samotným ponížil hluboko pod naši úroveň. Slušný cyklista neeskaluje konflikt, nesnaží se oplatit, ukázat, zač je toho loket. Vzpomeňte na pravidlo „karmického ježdění“: jedno setkání s útočníkem vám vyrovná karmu za několik měsíců vašich drobných ulehčení – berte to jako dar. Nejhorší, co můžete udělat, je, že budete útok oplácet jiným účastníkům provozu.

Došlo-li k problémové situaci z nedbalosti, proto, že někdo podcenil vaši rychlost či neodhadl směr jízdy, a je příležitost k vysvětlení (například, sejdete-li se o pár stovek metrů dál na světlech), můžete se pokusit o vysvětlení problému, který vám dotyčný způsobil. Budete-li důslední, ale slušní, může to mít i pozitivní efekt. Počítejte ale s tím, že můžete odstartovat impulsivní reakci a o podobné věci se pokoušejte jen, máte-li dostatečnou důvěru v to, že případnou eskalaci zvládnete.

Konflikty, o kterých se příliš nemluví, jsou verbální útoky na cyklistky. Je smutnou skutečností, že agresoři, kterým cyklisté na ulici obecně vadí, se zmohou nejspíš na sexistické inzultace ženských účastníků provozu. Dopravní xenofobie zde jde se sexismem ruku v ruce. Adekvátní reakce, kterou by bylo možné doporučit z hlediska slušného chování, prakticky neexistuje. I když na hrubý pytel hrubá záplata zpravidla patří, nemůžeme takový přístup s klidným svědomím doporučit, protože eskaluje konflikt a může vést až k fyzickému napadení.

10. Usnadňuji cestu ostatním, pouštím chodce nebo auta

Učím se pouštět chodce na přechodu nebo odbočující auto. Nepřekážím nad míru, když to jde, nechám se předjet. Slušnost k ostatním mi získá uznání u chodců i řidičů.

Toto pravidlo znovu aplikuje tvrzení z počátku: ulice jsou veřejným prostorem a proto je při chování v nich uvažovat nad rámec psaných pravidel také s běžnou slušností.

Je zjevné, že tato rada není pro začátečníky. Pro pouštění chodce musíte sledovat situaci v pruhu za sebou a vyhodnotit, kdy má puštění vůbec smysl. I cyklista je povinen umožnit nerušeně přejít chodcům, v situaci, kdy ale máte za sebou auta (ať už vás předjíždějí, nebo jedete v řadě za sebou), je ale to zda zastavíte, nebo ne, velice dobře zvážit. Závisí i na odstupu aut za vámi, zda se vás právě chystají předjet, nebo jsou naopak ještě dost daleko.

Pro samotné pouštění můžete zastavit při kraji, nebo (nemáte-li za sebou auta), najet na střed pruhu a naznačit chodci či řidiči, že jej pouštíte. Postup je na vás a konkrétní situaci, gesto směrem k chodci je ale prakticky nezbytné, protože chodci puštění od cyklisty víceméně nepředpokládají.

Podobně je na tom uvolnění prostoru pro odbočující auta. Často stačí jen naznačit, že jste pomalí, uhýbáte a nebudete se někam cpát.

Pouštění je dovedností, která se musí nacvičit přímo v provozu, dá práci získat v tom sebejistotu a když to člověk neumí, nelze ho k tomu nutit. Ovšem, když se to naučíte, dokážete dvě téměř neuvěřitelné věci: Jednak svou přítomností budete zvyšovat kapacitu komunikací, jednak prokážete, že se považujete za integrální součást provozu a ne někoho, kdo jej „využívá“. Že chápete provoz jako prostor, kde se všichni snaží dostat k cíli bez problémů, nejen vy.

Nepřekážet nad míru je opět dovedností, která se musí natrénovat. V situacích, kdy vás auta nepředjíždějí, ale zjevně čekají na příležitost, je opět vhodné signalizovat mávnutím levačky kupředu („jeď“) že pouštíte a půjdete ke kraji nebo do díry mezi zaparkovanými auty – zajistíte tím komfort i sobě, řidič může začít s předjížděním dříve, než pozná, že jste mu uhnuli, a také vás předjíždí na místě, kde to vás neohrožuje.

Zvlášť zdvořilí bychom měli být k autobusům a jiným vozidlům veřejné dopravy. Autobus veze desítky lidí, je ovšem složitější jej pouštět, nebo předvídat další kontakty v situaci, kdy dotyčný spoj zastavuje na každém rohu. Zda se budete snažit být za autobusem nebo před ním, záleží často na tom, zda budete v následujícím úseku rychlejší vy nebo on. Pouštění autobusů lze tak doporučit jen zkušeným cyklistům na jejich obvyklé trase, kde mohou předvídat další vývoj situace.

I zde je ale třeba dodržovat míru. „Nepřekážení“ v ulicích s velmi úzkými pruhy nebo s tramvajovými kolejemi není snadné. Zda někoho za sebou nechat předjet vyžaduje často velmi dobrý odhad a někdy se tím skutečně můžete přímo ohrozit. Míru toho, kdy cyklista dá přednost jízdě v bezpečné vzdálenosti od kraje vozovky nebo parkujících vozidel, aby se do něj nemusel z krajnice obtížně vracet, či kdy se naopak schová do delší mezery mezi parkujícími vozidly, aby pustil třeba tramvaj, si musí každý určit podle svých schopností a dovedností.

Rozhodně ale platí, že obyčejnou slušností a usnadněním jízdy ostatním za malou cenu pro vás, získáte to nejcennější, co lze v provozu získat: uznání ostatních řidičů či jiných účastníků provozu.

11. Jsem slušný a dávám dobrý příklad

Když mi někdo pomůže, poděkuji, zamávám mu, nebo se aspoň usměji. Šířím pozitivní náladu a dobré jméno jízdy na kole v městských ulicích.

Závěrečný apel na pozitivní náhled na jízdu na kole a zlepšování pohledu na cyklisty ve městě se může zdát formálním či zbytečně naivním, obsahuje ale dva zásadní faktory, které ke slušnosti na kole neodmyslitelně patří. Osobní přístup k jízdě na kole se podvědomě propisuje do stylu jízdy a chování cyklisty a pozitivní vnímání situace přispívá k bezpečnějšímu provozu.

Cyklista se na ulici osobně prezentuje daleko více než řidiči a je daleko více na očích než chodci. Chování každého jednotlivého cyklisty tak v očích ostatních spoluvytváří obraz všech lidí jezdících na kole a výrazně ovlivňuje, bude-li se posouvat negativním nebo pozitivním směrem.