Amsterdam: poprvé na kole

Amsterdam vám nemusíme blíže představovat, podrobných článků o Nizozemsku jsme vydali již vícero. Dnes vám přinášíme zážitky Evy Rejmanové, která se k jízdě na kole dostala právě až během svého tříměsíčního pracovního pobytu v nizozemském Amsterdamu. Následující článek tak snad přinese inspiraci na netradiční dovolenkovou aktivitu těm z vás, kteří si v Praze zatím na kolo netroufáte.

Holanďané sice rádi říkají, že Amsterdam je nejméně holandské město v Nizozemsku, ovšem i tak považuji své cyklo-zkušenosti za poměrně autentické a pravděpodobně lehce dosaditelné do každého většího holandského města.

Většina čtenářů Prahounakole je jistě obeznámena s tím, že Nizozemsko je jakousi světovou Mekkou cyklistiky. Cyklisté a kola čekající na své majitele (kteří podle vzhledu některých kol nejspíš už nikdy nepřijdou) jsou opravdu všude. Celý Amsterdam, nebo spíše celé Nizozemsko, je protkán cyklostezkami, které jsou často úplně odděleny od silnice, což je velmi příjemné.

Co již tak příjemné není, je fakt, že cyklostezky většinou nejsou určené pouze cyklistům, ale i skútrům a jakýmsi miniautíčkům pro dva pasažéry, která sice vypadají celkem roztomile, ale také bohužel zabírají v podstatě celou cyklostezku. Všichni pak samozřejmě jezdí bez helmy. Moje starostlivá maminka mě před odjezdem donutila koupit si helmu a sbalit si ji s sebou do kufru – to je jedno, že tam nikdo nejezdí s helmou, ty budeš jezdit bezpečně, říkala. A já poslechla. A na prvních pár jízd jsem si tu helmu doopravdy i nasadila.

Od začátku bylo poměrně jasné, že mým hlavním (nebo spíše jediným) dopravním prostředkem bude právě kolo. Ačkoliv v Česku na kole jezdím opravdu velmi výjimečně (vůbec), v Amsterdamu se využití kola pro veškeré mé cesty přímo nabízelo. Nejen, že jízda po ničím nenarušené rovině je opravdu nenáročná (pokud tedy zrovna nefouká), významným faktorem bylo pro mě nepřekvapivě také to, že jízda na kole je zdarma. Nechci si ani představovat, kolik desítek eur bych utratila, kdybych místo jízdy na kole využívala místní hromadnou dopravu. Jednorázová jízdenka platná jednu hodinu totiž stojí 2,90 euro. Levnější variantou je pořídit si místní šalinkartu, která se jmenuje OV-Chipkaart a na kterou platí výrazné slevy, ovšem roční poplatek za její vedení je poměrně vysoký.

Před započetím první jízdy je velmi důležité se psychicky připravit nejen na Holanďany, kteří při jízdě na kole zvládají činnosti všeho druhu od telefonování po převlékání, ale také na holandské počasí. To je podle mých zkušeností velmi nevyzpytatelné, zejména co se týká větru a deště. Vítr je silný a déšť častý a prudký. Holanďané jsou však tvrďáci a na kole jezdí za každého počasí. Podle hesla „když jsi v Římě, chovej se jako Říman“ jsem se rozhodla, že budu taky tvrďák a budu jezdit za každého počasí.

Častokrát jsem pak litovala, že jsem zase byla příliš naivní (rozuměj myslela si, že třeba nebude pršet) a do batohu si nenachystala náhradní oblečení. Je však důležité na všem hledat pozitiva, a proto jsem se aspoň radovala, že jsem po jízdě mokrá pouze na přední polovině těla. Co se týče větru, nevím, jak je to možné, ale ve zhruba devadesáti pěti procentech času foukal proti mně a často byl tak silný, že jsem měla pocit, že ačkoliv šlapu do pedálů, stejně jako bych se vůbec nepohybovala z místa.

Na kole jsem jezdila zejména po západní části Amsterdamu, což znamenalo menší provoz, více místa a méně nervozity z netrpělivých spolucyklistů. Do centra jsem naštěstí jezdila méně, protože, ač již znalá holandských zvyků a návyků, mě jízda na kole v centru poměrně stresovala. Spousta cyklistů před, za vámi i vedle vás, troubící skútry, předjíždění, neustálý pocit, že někoho brzdím, strach odbočit nebo, nedejbože, zastavit, abych se podívala, jestli jedu správně. Setkala jsem se však i s lidmi, kteří si jízdu na kole v centru užívají.

Ráda bych budoucím generacím důrazně doporučila se před příjezdem do Nizozemska naučit, jak se opravuje píchlá duše. Já jsem za tři měsíce píchla celkem třikrát, a to vše v rozmezí asi jednoho týdne. První dvě nehody mě zavedly do cykloservisů. Při první nehodě jsem si nechala milou prodavačkou vnutit výměnu celé pneumatiky, což mě pravděpodobně stálo víc peněz, než bych zaplatila za nové kolo. Při druhé nehodě už jsem byla trochu soudnější a nechala si píchlou duši pouze zalepit, ovšem i za takovou maličkost si v cykloservisu účtovali 10 euro. Proto jsem se rozhodla, že takto to dál nejde, a když jsem píchla potřetí, s vypětím všech sil jsem kolo dopravila domů a posléze s asistencí mé holandské spolubydlící duši zalepila sama. Ve svém nadšení z toho, že už vím, jak se to dělá, jsem se téměř těšila na další píchlou duši. K mému zklamání však již žádná další nehoda až do konce mého pobytu nepřišla, což dokazuje, že zákon schválnosti je opravdu všudypřítomný.

Na svůj bicykl si v Amsterdamu dávejte pozor, protože se tam kola ve velkém kradou. Kradená kola pak překupníci prodávají za malý peníz (20 euro) například na známém amsterdamském náměstí Leidseplein. Většina cyklistů je tedy opatrných a používá ne pouze jeden, ale dva zámky. Někdy lidé zajdou ještě dál, jako například moje spolubydlící, která si svoje hezké a kvalitní kolo tak trochu „vylepšila“ pár stříkanci bílé barvy – aby se náhodou někomu moc nelíbilo.

Z předchozího je zřejmé, že cyklisté jsou v Amsterdamu poměrně privilegovanou skupinou lidí. Kdo to tam však nemá moc jednoduché, jsou chodci. Pokud máte štěstí, máte k dispozici chodníky, které jsou úzké, jsou na nich zaparkovaná kola, trčí z nich sloupy lamp nebo do nich alespoň zasahují keře či křoví, kterým se musíte skoro prodírat, abyste se pohnuli dál. Pokud štěstí nemáte, pak chodník vůbec není k dispozici. Zato cyklostezky jsou všude. A také cyklisté, kteří jsou náležitě naštvaní, pokud se pohybujete v jejich revíru. Dají vám to najevo hlasitým cinkáním zvonku nebo, pokud žádný nemají, si vystačí alespoň s tím, že na vás zařvou „trink trink!“.

Během mého pobytu se mi kolo stalo věrným společníkem, bez kterého bych si cestování po Amsterdamu dokázala představit jen stěží. Jízda na kole po místních rovinkách mi jako nepříliš zdatnému sportovci velmi vyhovovala, stejně jako možnost být pánem svého času. Na cyklostezkách jsem se většinou cítila bezpečně (pocit bezpečí narušovaly v podstatě pouze již zmíněné skútry a miniauta, které podle mého názoru na cyklostezky nepatří) a kolo jsem většinou měla kde zaparkovat.

Celkově by se dalo říci, že moje obliba kola jako dopravního prostředku prudce stoupla – v Brně, kde žiji, jsem se však přesto vrátila k využívání MHD, protože kvůli absenci cyklostezek bych se při jízdě na kole na silnicích necítila bezpečně. Věřím však, že se situace bude postupem času zlepšovat a nastane chvíle, kdy budu jezdit na kole i po Brně.

Na závěr: chystáte se do Holandska a chcete se při jízdě na kole chovat autenticky, jako pravý Holanďan? Pak se vám jistě bude hodit následující malý manuál. Je to jednoduché, stačí pouze dodržovat pár pravidel. Musíte:

• Mít na uších sluchátka a poslouchat hudbu.
• Mít na kole košík (ideálně vepředu, vzadu je to prý moc hipsterské a ještě pak nemůžete převážet kamarády na nosiči).
• Být pořádně drzá/drzý, tzn. jezdit na červenou, hodně zvonit na chodce, předjíždět ostatní cyklisty, vjíždět do silnice autům dříve, než je jasné, že zastaví apod.
• Za jízdy psát textové zprávy nebo alespoň telefonovat.
• Jezdit za jakéhokoliv počasí a při jakékoliv příležitosti (do práce pak samozřejmě v kostýmku či obleku, ženy bezpodmínečně na vysokých podpatcích).
• Ze srdce nenávidět všechny turisty jezdící v centru na kolech z půjčovny, vratce, pomalu a neznajíc nepsaná pravidla místního cykloprovozu.
• Nikdy se za nic neomlouvat.

Hodně štěstí!