Volnost, rovnost, rychlost!

„Nechte mě říct, co si myslím o bicyklu. Myslím si, že udělal pro emancipaci žen víc než cokoliv na světě. Dává ženám pocit svobody a nezávislosti. Zastavím se a raduji pokaždé, když vidím ženu ujíždět na kole… obraz svobodného, nespoutaného ženství.“ (Susan B. Anthony)

Ženská na kole je nebezpečný živel. To vám potvrdí ve všech tradičních patriarchálních společenstvích a dodají, že žena má sedět doma u dětí a sporáku, nikoliv lítat kdesi po čertech. Naštěstí jsou ženy, které si to nemyslí. Hustý provoz ugandského hlavního města Kampala křižuje na kole Amanda Ngabirano, které místní přezdívají Madam Bicycle. Cyklistice propadla během studií v Holandsku. Díky jejímu aktivismu má Kampala od června 2015 první kilometry cyklostezky. Amanda bojuje proti předsudkům, podle nichž je kolo „koníček pro muže“, a poukazuje na výhody cyklistiky pro ženy při plnění každodenních povinností, jako jsou nákupy, návštěva školy nebo příbuzných.

Podobný názor má i Američanka Shannon Galpin, která se pokouší vybojovat pro afghánské dívky právo nasednout na bicykl. Situace v Afghánistánu je obdobná jako v Íránu – zákon, který ženám zakazoval jezdit na kole, sice už neplatí, místní však nejsou na podobné výstřelky zvědaví a cyklistky slovně i fyzicky napadají. Shannon Galpin, zakladatelka prvního ženského cyklistického týmu v Afghánistánu, vidí v kole klíč k ženské emancipaci a není sama. Italští poslanci její tým nominovali na Nobelovu cenu míru 2016. Shannon Galpin připomíná, že se evropské a americké ženy na konci 19. století setkávaly s podobnými předsudky, jaké dnes slýchá v Afghánistánu. Jízda na kole byla prezentována jako něco nemorálního, odpudivého a obscénního, jako aktivita, které by se neměla věnovat žádná dívka doufající v dobrou partii pro sňatek.

FEAT-La_bicycliste_et_caricature_1897

„La bicycliste et caricature, 1897“ – Georges Montorgueil a Henry Somm

Žena na bicyklu byla na konci devatenáctého století v tisku vysmívána jako rozcuchaná, upocená divoženka, pochybných morálních kvalit a daleka jakékoliv přitažlivosti – prostě bytost, o kterou by si slušný muž kolo neopřel. Někteří dokonce varovali před řadou zdravotních problémů, které ženám může způsobit jízda na kole. Patřily mezi ně deprese, srdeční arytmie nebo tzv. „cyklistická tvář“ (bicycle face). Ženám postiženým „cyklistickou tváří“ údajně navždy zůstal vyčerpaný výraz, splavená tvář, vytřeštěné oči, vrásky a sevřené rty. Jenomže ženy ani přes výsměch a výhrůžky ze sedla nesesedly a s pomocí kola se nejdříve zbavily svazující viktoriánské módy (zkuste si jenom představit jízdu na kole v korzetu), a následně si vydobyly právo na kalhoty. V roce 1892 vstoupil ve Francii v platnost předpis, který umožňoval ženám chodit na veřejnosti v kalhotách, pokud vedly kolo nebo koně.

Zajímavý pohled na cyklistiku nabízí film „Kola pro Zambii“ („Des vélos pour la Zambie“) francouzského novináře Vladimira Vasaka. Dokument popisuje život zdravotní sestry, které kolo urychlilo přístup k nemocným, a dívky, pro niž znamená možnost navštěvovat školu.

Na druhé straně planety, v brazilském Sao Paulu, se řídítek chopila Maira Moreno Machado, která propaguje kolo jako bezpečný dopravní prostředek pro ženy v Jižní Americe, především pak v megalopolích s vysokou kriminalitou. Útočníkovi se mnohem lépe uniká na bicyklu než pěšky, navíc se ženy vyhnou městské hromadné, která v Sao Paulu není zrovna baštou klidu a bezpečí. Ve spolupráci s brazilskou bankou Itaú Unibanco koordinuje projekt, jehož cílem je pomocí kola zvýšit mobilitu a bezpečí žen v sedmi velkých brazilských městech.

Je to rebel!

Obicyklený jedinec je volnější, flexibilnější, mobilnější a kontroluje se hůře než chodec. A nejde jenom o ženy. Vynález kola napomohl mladým vymanit se z kontroly rodičů a prarodičů a neméně důležitou roli sehrál v odboji. Historici Hans-Erhard Lessing a Pryor Dodge připomínají, kolik toho kolo napáchalo v otázce modernizace. Tak například přesunulo hodinky z kapsy na zápěstí, snížilo spotřebu cigaret a doutníků, pošramotilo tradici nedělního chození do kostela, podpořilo vítězné tažení Coca Coly jako nápoje na cesty, zničilo povolání gardedámy a v odlehlých horských oblastech napomohlo vyřešit problém s příbuzenskými sňatky.

Bored Face

autor: Bikeyface

Právě emancipační potenciál bicyklu je potřeba vnímat jako hlavní důvod, proč v tolika zemích házejí ženské cyklistice klacky do výpletu. V Saudské Arábii povolili ženám jízdu na kole teprve v roce 2013, a to pouze v parku, v plném zahalení a v doprovodu mužského příbuzného. Ze stejného roku pochází film Wadjda, natočený první saudskoarabskou režisérkou. Příběh jedenáctileté dívky, která touží po vlastním kole, získal několik prestižních ocenění.

Allowed

„Allowed 2013“ (autor: Mohammad Sharaf)

Že se kolo může stát nástrojem politického vyjádření, prokázaly v roce 2009 cyklistky zapojené do akce „Follow the Women“, které projely Libanon, Sýrii, Jordánsko a Palestinu jako manifest proti násilí a na podporu míru. O rok později přišla s podobnou iniciativou palestinská aktivistka Asma Al Ghoul, která jízdou v pásmu Gazy protestovala proti nařízením Hamásu diskriminujícím ženy.

Jak je na tom Evropa?

Z průzkumů v evropských městech vyplývá, že s výjimkou Kodaně jezdí na kole více muži než ženy, i když rozdíly jsou minimální. Např. ve Francii tvoří 46 % cyklistů ženy. Něžné pohlaví vykazuje větší inklinaci k bike-sharingu. Pařížský Vélib dlouhodobě potvrzuje, že má více ženských než mužských uživatelů. Důvody mohou být různé. Véliby jsou unisex a dá se na nich jezdit v sukních. Sdílením navíc odpadá nutnost oprav a servisování. S nechutí žen ke stahovákům, napínákům a imbusovým klíčům se rozhodla bojovat majitelka pařížského obchodu a servisu Gepetto & Vélos Annemarie Fakhet, která nabízí kurzy péče o kolo. Podle ní netkví problém v tom, že by ženy servis nezvládly nebo na něj neměly sílu, pouze se bojí do kola „šťourat“.

V roce 2007 údajně vyhlásili radikální islámští duchovní v Nizozemí fatvu, která zakazuje ženám jízdu na bicyklu, neboť „tření stehen o sedátko vyvolává v ženách sexuální vzrušení“. Vyhodit ženy se sedla se jim nepodařilo. Naopak. V zemích s vysokým podílem přistěhovalců se kolo stalo nástrojem na podporu integrace. Ve Francii fungují cykloškoly (vélo-école), které se zaměřují na dospělé. Nejčastějšími klienty jsou ženy ve věku 25 – 60 let z Magrebu nebo Sahelu. Podobný projekt vznikl nedávno i v Drážďanech s cílem zlepšit integraci uprchlíků. Kolo ženám usnadňuje cestu za prací a na nákupy, zvyšuje autonomii, přispívá zdraví a nezatěžuje rodinou kasu tolik jako auto, navíc má pozitivní účinky na sebevědomí, jak dokládá rozhovor s jednou z účastnic drážďanského kurzu, původem ze Somálska: „Chtěla bych se naučit řídit auto. (…) Jezdit na kole jsem dřív taky neuměla.“

Pro Susan B. Anthony bylo kolo „strojem svobody“. Zdá se, že se toho od konce 19. století tolik nezměnilo. Dodnes pomáhá ženám po celém světě (a nejen jim) doslova i obrazně šlápnout do pedálů.

Zdroje:

  Vydání článku podpořilo Hlavní město Praha v rámci projektu “Cyklisté Praze.”

Líbil se Vám článek?

Podpořte další rozvoj nezávislého online magazínu o cyklistické dopravě. Pomůžete nám udržet kvalitu obsahu s minimem reklamy.
nebo
Podpořit

Komentáře - uzamčeny

  1. Zajímavá věc.

    Kdysi tady jiskřily náznaky debaty o tom, zda je kolo levicové, či pravicové – pokud je samozřejmě vůbec nějaké. Ale zdá se, že jak kdysi tak nyní je spojeno obecně s emancipací, a pokud se levice spojuje s emancipací a pravice s konzervativismem, pak je kolo zjevně levicové. Anebo prostě jen patří do otevřené společnosti zleva i zprava.

    To potvrzuje další (neblahá) věc – neokonzervativní režimy v postkomunistické Evropě se na kolo dívají jako na něco nežádoucího, nepřátelského. Jistě ledackdo zachytil vyjádření polského ministra o tom míšení ras a kultur nepřátelských Polsku – „cyklisti a vegetáriáni + zastánci obnovitelných zdrojů“. Je to ovšem jen vyvrcholení společenských trendů a proudů, v nichž plavou „cyklofašisti“ apod.

    Je to zvláštní, že lidi vytáčí to, že někdo nemá televizi, jezdí na kole nebo nejí maso, což jim může být úplně putna, než že je odíráni, okrádáni – a, bohužel, místo aby svůj vztek zacílili na ty správné (vesměs ty nahoře), vybíjejí si ho zcela iracionálně na nejbližší možné menšině – kam cyklisti samozřejmě patří.

    Je fakt, že náckové na kole asi moc nejezdí…

  2. Děkuji za zajímavý názor.

    Souhlasím s Vámi, že kolo patří do otevřené společnosti, ať už levicové nebo pravicové. Sama znám několik pravičáků, kteří jezdí po Praze na kole, a netváří se, že by to dělali se sebezapřením a zrazovali tím své politické ideály.

    Dělení sportů (jídel apod.) na „pravicové“ a „levicové“, které v minulosti zaznívalo z úst jednoho nejmenovaného vysokého politického představitele, považuji za urputnou snahu o vymezení a glorifikaci vlastní identity na úkor identit jiných.

    Na festivalu jeden svět, který začne za pár dní, se objeví tento dokument. Myslím, že to bude dobrý příspěvek do debaty o roli kola a jeho „image“ a postavení v dnešní společnosti. http://www.jedensvet.cz/2016/filmy-a-z/29456-kola-versus-auta

  3. > Je to zvláštní, že lidi vytáčí to, že někdo jezdí na kole, což jim může být úplně putna.

    IMHO jim vadí lidé snažící se o omezování individuální dopravy, případně to, že je někteří lidé jezdící na kole na silnicích svým ignorantstvím ohrožují, případně že je cyklisté zdržují. A mylně si ty první dvě kategorie rozšířili na ty, co jezdí na kole.

  4. Jenda: Po různých zkušenostech si myslím, že ne. Že to je prostě směřování tekutého hněvu na „sluníčkáře“ a všechny, co nějak vybočují z řady, byť jen volbou dopravního prostředku.

    Ostatně, mám zkušenosti i s tím, že průměrného ovčana vyloženě dráždí a pohoršuje i taková kravina, že člověk nemá televizi.

    Jasně, mezi pražskou střední střídou se to tak nepozná, tam si člověk mí sklon všechno racionalizovat, ale jak říkám, postupně jsem to přehodnotil, i když jsem si vždycky myslel, že něco takového není možné – protože je to iracionální až absurdní. Bohužel, průměrný člověk prostě tak iracionálně funguje. To je vidět u nás i na uprchlických „debatách“, na postojích většiny, které se posouvají někam do Maďarska atd. atp.

    Konec konců, historicky je jsou tyhle davové psychologické procesy bohužel až moc dobře popsány…

  5. Když si nastavím měřítko pravice vs. levice podle míry individualismu/ kolektivismu, míry externalit přenášených na společnost nebo nároků na veřejné finance, tak mi jako nejpravicovější dopravní prostředek vychází nohy použité k chůzi, kola a ruční vozíky jsou hned v závěsu.
    Osobní auta mají v masovém měřítku ze všech dopravních prostředků ve městě největší dopady na kvalitu života, zejména na zdraví a životy ostatních abyvatel, infrastruktura pro ně budovaná je náročná na veřejné rozpočty, mají největší prostorové nároky… čili jsou nejvíce přímo a nepřímo veřejně dotované, tudíž radikálně levicové :p (že to jsou individuální dopravní prostředky na tom už moc nezmění). MHD je kolektivistická, ale externality a veřejné náklady má oproti autům příznivější, takže u mě je o něco více vpravo.

  6. Pánové, doufám, že umíte dobře plavat, protože s pravicí a levicí se pohybujete po tenkém ledě.
    Několik provokativní dotazů:

    Co definuje pravici? – Snaha o maximalizaci individuální svobody a minimalizaci moci státu? – A jsou potom konzervativci vůbec pravicoví, když konzervativní hodnoty (např. role náboženství nebo rodiny) můžou být v rozporu s individuální svobodou?

    Definuje pravici určitý set konzervativních hodnot a snaha o ochranu národa a zachování/navrácení lety prověřeného statu-quo? – A jsou tedy v ČR podle této definice komunisti „konzervativní pravice“, když se snaží o ochranu národa a navrácení „starých pořádků“?

    A co tak tzv. extrémní pravice? – Co vůbec dělají „národní socialisti“ a různé „Dělnické strany“ na pravé straně spektra, když jim nejde ani o omezení moci státu, ani o individuální svobody a jejich program je až na zvýšený národností apel „levicový“?

    A kde se nám v tom všem ztratili liberálové?
    A kam zařadit „pravicové anarchisty“ a libertariány, kteří by chtěli stát úplně zrušit nebo naprosto minimalizovat a všechny služby privatizovat? Nejsou náhodou oni „extrémní pravice“? A co s tím, když pojem „krajní/extrémní pravice“ už máme pro nácky.

    A co udělat s roajalisty?

    Nebo je to tak, že pozici pravice vs. levici definují mezinárodní vazby strany, tj. jestli se v Evropě hlásí ke Straně evropských socialistů nebo k Evropské liberální, demokratické a reformní straně? A co potom definuje tyto evropské „nadstrany“?

    A poslední otázka, má dělení na pravici a levici v dnešní době ještě smysl, nebo v ní už převládají jiné štěpící linie, např. materialismus/post-materialismus (tj. feminismus, environmentalismus), nacionalistická konfliktní linie (např. spor o uprchlíky) atd….

  7. MEV: Podle mě to dělení smysl má a bude mít, protože mocenské uspořádání a ekonomický systém bude mít vždycky velký vliv na společnost. Politické spektrum se dá přehledně, i když pořád zjednodušeně, zobrazit ve dvou rozměrech: jeden rozměr levice-pravice podle ekonomického uspořádání a druhý rozměr liberalismus-autoritářství podle míry role centrální moci. Viz https://en.wikipedia.org/wiki/Political_compass
    U nás je v těch pojmech ale trošku zmatek.
    České komunisty bych řadil do autoritativní levice, dělnickou stranu možná na autoritativní střed, české anarchisty na liberální levici, libertariáni patří na liberální pravici (čeští Svobodní ale zase tak liberální a často ani pravicoví nejsou, viz jejich vztah k levicovému osobnímu autu ;) ), roajalisté jsou extrémní autoritáři atd.
    A ty nové ismy na tom moc nezmění, svět se sice mění a vyvstávají nové problémy, ale vztah k centrální moci a ekonomickému systému zůstává. Do toho dvouosého diagramu se pochopitelně nevejdou názory na všechno.

  8. Doufám, ze alespoň volba dopravního prostředku zůstane ještě nějakou dobu svobodná .. ☺ (deleni na pravici levici povazuji svým způsobem za umely nástroj moci — mimochodem bude brzo 77 let co jich tez hodně prijelo na kole..) Necht si kazdy sam urci meritko sveho pohledu..

  9. Volba dopravního prostředku ale bohužel svobodná není a závisí na mnoha podmínkách. Jednotlivé dopravní prostředky ve městě mají každý úplně jiné dopady na okolí, tedy i různé dopady do svobod ostatních. Mají taky silou státní moci přidělený jiný podíl veřejného prostoru. Znám mnoho lidí, kteří na kole po Praze nejezdí (ani na krátké logické trasy), protože auta. Nějaká svoboda výběru dopravního prostředku v pražské realitě je iluzorní.

  10. Rozumím, argumentaci chápu, namitam, ze vsak kazdy sam nejvice sveho stesti a omezovani strujcem. 8-))

  11. Volbu dopravního prostředku pro danou cestu ovlivňují tyhle věci:
    – Podmínky, a to jak negativně, tak pozitivně (jde blbě parkovat, jezdím VHD; s auty se bojím, nejezdím na kole—)
    – Dříve investované prostředky ovlivňující marginální náklady na konkrétní cestu (mám lítačku – pojedu spíš VHD; mám auto – pojedu spíš autem; přestěhoval jsem se za Prahu – pojedu spíš autem—)
    – Další individuální faktory, (manžel mě naučil nebát se na kole aut; ze zdravotních důvodů nemůžu mít řidičák; jsem invalidní…)
    – Společenský tlak (jestli seš manažer, budou se na tebe dívat skrz prsty, když nebudeš jezdit do firmy autem; pracuješ-li v Auto*Matu, časem to kolo zkusíš…)

    To jsou faktory víceméně racionální. Značný vliv má ale také osobní preference dopravního prostředku (prý 1/4 populace nevysedne z auta, pokud budou mít jen malou možnost jej pro danou cestu použít. U kola tuto preferenci odhaduji pod 1% populace). Což je faktor iracionální, nicméně právě značná početní převaha těchto milovníků aut formuje dopravní a územní politiku a tím i podmínky pro jednotlivé dopravní prostředky. Čímž se kruh uzavírá.

  12. Když před časem prof. Bělohradský uvažoval, jak nově a velice obecně uchopit rozdíl mezi levicí a pravicí, usoudil, že za základní hledisko by se snad dal považovat vztah k bezohlednosti: L = snaha o co nejmenší míru bezohlednosti, P = opak. Dodneška si myslím, že to nebylo úplně špatné, v hrubých rysech.

  13. Lei: To od něj vůči pravičákům ale nebylo zrovna dvakrát ohleduplné…

    Nemyslím si, že by platila rovnice pravičák = bezohledná osoba; levičák = ohleduplnost sama (a neplatí to ani obráceně). Pravičák může být klidně člověk, jenž staví svou ohleduplnost na osobní zodpovědnosti, které dává přednost před kolektivním apelem, protože mu přijde kolektivní přinucení jako bezohledný zásah do osobním práv individua.

    Politická psychologie zná fenomén, kdy mají „pravicoví intelektuálové“ tendenci považovat levicové voliče za méně inteligentní a méně morální a silné osobnosti než pravicové voliče, a stejně tak „levicoví intelektuálové“ podobně negativně hodnotí pravicové voliče. Myslím, že znalost rizika tohoto zkreslení a schopnost sebereflexe by mnohdy usnadnila diskuzi, pomohla najít společné body a východiska a zamezila trendu „nasazování psí hlavy“ tomu, kdo zrovna není v naší tlupě.

Další z rubriky

Inspirace z vídeňské periferie 5

Vídeň je městem, které stále inspiruje. V dokončení sbírky postřehů z letošní návštěvy využiji toho,..více

Inspirace z vídeňského centra 3

Vídeň je městem, které stále inspiruje – i při desáté návštěvě tam narazíte na něco,..více

Soutěž Do práce na kole startuje již podeváté 7

Spolek Auto*Mat (PNK je nezávislým projektem spolku, pozn. red.) pořádá v květnu již devátý ročník..více

KOLárna: budoucnost parkování u železničních stanic 8

Pod názvem KOLárna se skrývá nový koncept magistrátu na zřízení bezpečnějších úschoven kol při stanicích vlaku..více

Ochutnávka z For Bikes 17

Přinášíme vám krátkou ochutnávku z veletrhu For Bikes v podobě vybraných fotografií. Veletrh pokračuje v..více

Reportáž z obhlídky městských stojanů 7

18. 03. - Pavel Mašek - Inspirace
Při čtení příspěvku o Mapathonu jsem se proklikal až na historický článek o městských stojanech..více

Podpořte nás

Podpořte další rozvoj nezávislého online magazínu o cyklistické dopravě. Pomůžete nám udržet kvalitu obsahu s minimem reklamy.
nebo
Daruj
FacebookInstagramTwitterYouTube

Anketa

Využíváte v Praze sdílení kol (bikesharing)?

Výsledky →

Nahrávání ... Nahrávání ...
Archív anket →

Poslední komentáře

webdesign by 2046
↑ nahoru