Moje cesta kolem dokola

Vždycky jsem si myslela, že na kole jezdí lidé, kteří jsou rození sportovci a schválně si komplikují život výběrem složitější cesty do práce jen proto, aby mohli trénovat na triatlon či Tour de něco. Nakonec jsem zjistila, že to je jinak – na kole jezdí lidé, kteří jsou líní, ale zároveň si váží vlastního času.
Není nic jednoduššího, než se do cíle pohodlně dovézt, aniž by člověk musel ztratit půl hodiny v zácpě jako sardinka. Kolikrát jsem zvažovala, jestli mám jít do města pěšky, většinou se mi ale nechtělo. I když vím, že je to jen kousek a chůzí bych tam byla za pár minut, vždycky radši sednu na kolo. Pokud ale není déšť, sníh a vítr, to je pak lepší zůstat doma.
Nikdy bych o sobě netvrdila, že jsem cyklista nebo dokonce cyklistka, i když už zřejmě splňuji většinu předpokladů. Dokonce jsem si prošla emotivní zkouškou, když mi ukradli moje oblíbené kolo, které už znala půlka Prahy. Až když jsem si uvědomila, jak jsem na onen předmět citově upnutá, došlo mi, že se jízda na kole asi stala součástí mého života.

Dříve jsem jezdila na kole jen o prázdninách, případně o víkendu na chatě – v teplácích a holinách. Odvážit se vjet do města vyžadovalo psychickou přípravu. Sama jsem Prahou na kole jela poprvé po maturitě, když jsem začala studovat sinologii a dějiny umění a přednášky měla v Celetné ulici. Každý den jsem se musela prodírat přes zalidněný Staromák a bez zvonku kličkovat mezi turisty.

Kola jsme zamykali na dvorku Filozofické fakulty k zábradlí. Vešli se sem sice maximálně čtyři, což ale bohatě stačilo, protože víc lidí na kole do školy stejně nejezdilo. Výjimkou byl pouze profesor Royt přednášející středověké umění, který jako jeden z mála nosil i helmu.
Několik let tak pro mě existovala pouze trasa Smíchov – Celetná, případně nějaké blízké okolí centra. Pamatuji si, jak jsem byla nervózní, když jsem se jednou rozhodla, že pojedu na kole někam úplně jinam; na území nikoho – hic sunt leones. Odvážila jsem se jet do Karlína. Místo toho, abych sedla na trasu metra B, objevila jsem krásu jízdy na kole podél řeky, s racky a vůní vody. Stejným způsobem jsem pak začala jezdit po náplavce plavat do Podolí, kde to je brzy ráno jako na Větrné hůrce.

Kromě jízdy na kole Prahou se moje vědomosti rozšířily i o asijskou zkušenost. Rok jsem žila v Číně kousek od Šanghaje v Hang-čou, kde jsem jezdila na sdílených kolech (podobný systém jako v Paříži, Londýně a nyní i v mnoha dalších metropolích). Největším problémem zde bylo vlhké klima, takže všechny řetězy byly na kost zrezivělé a sedla proklatě nízko, protože průměrný Číňan má nohy o několik centimetrů kratší než průměrný Evropan. Sedla neměla rychloupínák, takže jsem si koupila francouzák, který jsem měla na cesty permanentně v batohu, abych si u každého kola sama zvedla sedlo na maximum.

Jakmile měl člověk kolo, na kterém jakž takž nevypadal jako medvěd z cirkusu Berousek, neměl ještě zdaleka vyhráno. Dopravní situace v Číně byla totálním Babylonem. Naštěstí většina lidí jezdila na tak starých a rozpadlých herkách, že tempo jejich jízdy nebylo nijak děsivé a nikomu by se tudíž v případě karambolu nic hrozného nestalo.

Nyní mi přibylo zcela nové srovnání jak s Prahou, tak Čínou, neboť jsem loni začala studovat v Londýně, kde jezdím na kole každý den ráno do školy a večer domů. Kolo jsem si koupila z druhé ruky přes internet a jeho cena se rovná měsíční tramvajence, tedy sto librám. Můj muž, který v Londýně žil několik let a na kole tu jezdil v jednom kuse, mi vybral bílé Raleigh z 80. let z kolekce Milk Race. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neměla berany a oldschool převody jako u Favorita dole na rámu kola, byla to od něj docela odvaha. Ale zvykla jsem si.

Teprve po zkušenosti z jízdy po Londýně se cítím, že bych mohla zapadnout do peletonu celosvětových městských cyklistů a obstát u závěrečné zkoušky o cyklistický řidičák. Jednoznačně je to ta nejtvrdší škola života co se cyklistiky týče.
Problémem není ani tak jízda na opačné straně silnice, na tu si člověk zvykne během tří dnů. Jakmile pluje s proudem, dělá všechno přirozeně zrcadlově obráceně. Ze začátku jsem se napojila na nějakého cyklistu a kopírovala každý jeho pohyb, abych neudělala chybu. Horší je zde však tempo, jakým se všechno děje. Je potřeba být neustále v pozoru.

Na druhou stranu komuna cyklistů vytváří určitou iluzi sounáležitosti. V Londýně se člověk mnohem víc cítí být součástí smečky a ne pouze individualistou. Když projíždí hrozen cyklistů městem, je to jako když vlci táhnou lesem. Nikdy není na ulici sám, není ufonem, který jede městem na kole. Řekla bych, že tahle týmovost každému dodává víc odvahy.

První tři měsíce jsem v Londýně jezdila bez helmy, což byl totální úlet. V Praze by to asi tolik nevadilo, ovšem zde je takové gesto projevem lidí se sebevražednými sklony. Vysekala jsem se sice už dvakrát, ale zvládla to s odřenou rukou a modřinami. Pomníčky s umělými květinami však připomínají spousty dalších, kteří takové štěstí při cestě do práce neměli. Hned první den, když jsem sem loni přijela, byla v novinách zpráva o mrtvé kurátorce Victoria and Albert Museum, kterou z kola srazil tirák. Doubledeckery a náklaďáky jsou nejnebezpečnější. Mají slepý bod, kdy nevidí cyklisty vedle sebe, proto je nejlepší se jim vyhýbat velkým obloukem a rozhodně je nepředjíždět po tenkých okrajích silnice těsně podél chodníků.

Město se ale snaží cyklistům co nejvíc vyjít vstříc. Systém cyklostezek je perfektní. Od rychlosilnic podél Temže až po malé klikaté cestičky zadními ulicemi podél hlavních tepen, kde si kolaři v klidu projíždí paralelně a přitom odděleně od aut. Velká část lidí tu využívá systém Borisových sdílených kol. Jejich parkovací stanice se dají najít téměř na každém rohu, nevýhodou je pouze to, že jsou kola velmi masivní a tudíž se s nimi těžko manipuluje. Velmi přínosné jsou také místní přátelské zátahy na cyklisty. Čas od času se na frekventovaných křižovatkách či školních kampusech objeví skupina techniků nebo policajtů, kteří zdarma kola kontrolují, částečně něco i opraví, dofouknou a utáhnou, případně doporučí nějaký větší chirurgický zásah. To všechno pro bezpečí cyklisty.

Jízda na kole Prahou mi v porovnání s Londýnem přijde jako jízda po vesnici. Nepříjemná je pouze samota, člověk se často cítí jako blázen, že jede na bicyklu. V Londýně se naopak na každém semaforu zastaví minimálně tři cyklisté a klidně se dají do řeči, cyklistika je společenská aktivita.

Velkým tématem zůstává i cyklistická móda. Není nutné jezdit v lykře, pokud před sebou člověk nemá 50 kilometrů závodu. Když jsem občas jezdívala v Praze v letních šatech nebo v sukni, myslím, že to kolemjdoucí dost bavilo. A v Londýně to holky dávají i v podpatcích. Tak se ještě mám co učit.