Moje cesta Lipskem a Prahou

Takové normální ráno v Lipsku. Probudíš se, oblečeš se, dáš si kafe, sbalíš sváču do práce. Na chodbě domu v polospánku zakopneš o tři kola poskládaná na sobě, pod schodištěm má rodina od vedle odložený a nezamčený chariot. Na dvorku je kol nespočet – dvě zrezavělá, která už tam stojí půl roku na dešti a nikdo o ně ani nezakopne (ani je nemá potřebu krást), pár diamantů, pár kalkhoffů (i ty nemá nikdo potřebu krást, i když mají sedlo Brooks), nějaká ta victoria. Odemkneš to svoje a vyrážíš. Za domem se napojíš na cyklopruh a hned nejsi sám. Míjí tě manažeři v saku, otcové s dětmi (klidně i s třemi naráz – vepředu, vzadu a v chariotu), studenti a další ospalci jako ty. Čerstvý vzduch tě však začíná pomalu probouzet. Můžeš si dát třeba závod s týpkem, co je ti v zádech už nějakých pár minut. Nebo klidně se dvěma.

Po cestě míjíš školní dvorek, každý druhý tu dnes dorazil na kole. Míjíš univerzitní budovu, kde se to koly až hemží. Jezdí tu skoro všichni. Malí, velcí, mladí, starší, lidé v teplácích a dámy na podpatcích. Na přejezdu pro cyklisty je v tuhle hodinu skoro zácpa. Do práce dojedeš vyklidněný a plný těch nejlepších nápadů. Kolo necháš na dvorku, kde je pro ně vyhrazené místo. A rozhodně tam neparkuje samo. Po práci se těšíš, až budeš konečně moct zase na kolo nasednout a po cestě domů si vyčistit hlavu (kdyby se ty nejlepší nápady šéfovi náhodou nezdály). Jezdíš celý rok. Déšť-nedéšť, zima-nezima. Na kolech tašky, košíky, za nimi přívěsy, v nich nákupy, pórek z tržiště, děti.

Když si to sem tam střihneš přes chodník, nikdo na tebe nezařve, že chodník je od slova chodit. Když tu máš návštěvníka, jsi v tom davu turistů jeden z mnoha, co tohle o víkendu dělají. Automaticky máš doma kol více (nebo si půjčíš jedno z těch erárních na dvorku). Když jedeš na party, jedeš tam s kámošema na kole a po ní se alespoň můžeš o co opřít. Když jedeš na kole, nemáváš na každého cyklistu, kterého potkáš, to by sis umával ruku. Když jedeš na kole, prostě na něm jedeš a neřešíš, jestli je to starý diamant se zrezlým řetězem (a ne, na starém diamantu se zrezlým řetězem tu fakt nejezdí jen socky). Prostě kolo a nikoho to netlačí.

Takové normální ráno v Praze. Probudíš se, oblečeš se, dáš si kafe, sbalíš sváču do práce. Na chodbě domu v polospánku zakopneš tak maximálně o vlastní nohy. Dvorek zeje prázdnotou. Před domem je aut nespočet – volvo, škodovka, bavorák, volvo, volvo. Odemkneš to jediné kolo (svoje) a vyrážíš. Před domem se napojíš na cyklopruh, respektive na malůvky cyklistů, které většina aut stejně ignoruje, tudíž se modlíš, aby ti jedno z těch po ránu rozpálených aut neskončilo ve špajchli. Jsi sám. Míjí tě volva, bavoráky, mesendžři na kole (díky za mesendžry!) a ty jsi skoro jediný ospalec-cyklista. Jo, a ještě tě míjí segwaye. Čerstvý vzduch a boj o vlastní kůži tě začíná pomalu probouzet. Můžeš si dát třeba závod s nasraným týpkem v autě, co je ti v zádech už nějakých pár minut (ty ho přece zdržuješ, to už nedožene). Nebo třeba s tramvají.

Po cestě míjíš školy a univerzitní budovy. Sporadicky si všimneš pár zaparkovaných kol. Nejezdí tu skoro nikdo. Spíš velcí než malí, spíš zabalení do superfancy dresů než managerských obleků a podpatků. Na přejezdu pro cyklisty – je někdo na přejezdu pro cyklisty? Do práce dojedeš – někdy vyklidněný, někdy vystreslý (sis vyslechnul pár nadávek do ignorantů a že chodník je od slova chodit), v práci kolo necháš na dvorku, ale místy musíš hledat volný sloup, kde ho důstojně zaparkuješ. Po práci se těšíš, až budeš konečně moct zase na kolo nasednout a po cestě domů si vyčistit hlavu. Jezdíš celý rok. Déšť-nedéšť, zima-nezima. Marně vyhlížíš na kolech tašky, košíky, za nimi přívěsy, v nich nákupy, pórek z tržiště, děti. Jenom ti mesendžři to zachraňují! Segwaye ignoruješ.

Když si to sem tam střihneš přes chodník (protože je to na kočičích hlavách mnohdy na zabití), řve na tebe kdekdo, že chodník je od slova chodit. Když tu máš návštěvníka, který si přeje sjet Prahu na kole, jste v těch davech turistů jediní exoti, co tohle o víkendu dobrovolně podstupují. A extra kolo musíš dopředu zorganizovat (oká, ty jich doma máš pět, ale ano, tady jsi exot) – na dvorku totiž žádné erární nečeká. Když jedeš na party, jedeš na kole a po ní se alespoň můžeš o co opřít (ale co je to za pocit, jet na kole po Karláku ve čtyři ráno a být tam jediný – nejen – cyklista). Když jedeš na kole, s nadšením máváš na každého cyklistu, kterého potkáš, protože máš konečně pocit, že v tom nejedeš sám. Když jedeš na kole, prostě na něm jedeš a neřešíš, jestli je to stará favoritka se zrezlým řetězem (a ne, na staré favoritce se zrezlým řetězem tu fakt nejezdí jen socky). Prostě kolo a všichni to komentují („Taková stará herka? A to se nebojíš, že si rozbiješ hubu?!“ Bla, bla, bla).

Ano, od zahraničí se ještě máme co učit. Ale furt dokola si stěžovat je strašně jednoduché a je to nuda – s prvními letními dny se to tu v Praze začíná hemžit i cykloelegány a holka na silničce už taky není exot z Marsu, co za ní všichni zakroutí hlavou. Plus bod za každý cyklopruh, stojan, růžové Rekolo (nemluvě o tom, když na něm někdo dokonce jede) a kohokoliv, kdo mě třeba i předjede (jo, furt mě někdo předjíždí). Mám svých pár oblíbených mesendžrů (kteří mě pravidelně předjíždí) a pozdravíme se. Předjíždí mě i extra kategorie – profíci v dresech s lýtky k závidění. Ale to nevadí, tak je to v pohodě. Budu jezdit dál, na party a po chodníku a s řetězem, co mi pravidelně někde mezi Václavákem a Revoluční z kola spadne. A ty jezdi taky. Rozšiř mi sbírku starých favoritek, co jezdí po Praze. Rozhodně si tě všimnu, když se budeš nad ránem vracet po chodníku.

A proti Volvům fakt nic nemám.