Poznámky z Delftu (3)

V posledním pokračování zápisků z Delftu se věnuji chování zdejších cyklistů a rovněž několika paradoxům, protože i když jsou sousedovic jablka vždycky sladší, není všechno zlato, co se třpytí.

Cyklisté

Na kole zde jezdí skoro každý – snad mimo většiny turistů. Styl je civilní, kola z 95 % městská, přilbu jsem viděl u některých dětí a několika atypických jedinců.

Jezdí se překvapivě rychle. Vyjíždět krátká stoupání na mostky přes grachty dává zdejším cyklistům někdy pěkně zabrat, zvlášť když je most vydatnější a stoupá o více než pět metrů; avšak za mostem krátkého klesání naopak okamžitě využijí k až nebezpečnému rozjezdu.

Cyklistika je v Nizozemsku sociální záležitost. Když jedete s kamarádem, tak jste během cesty vedle sebe. A když kamarád či kamarádka kolo nemá…, posadíte ho na nosič toho svého. Zvlášť holky jezdí ve dvojicích či trojicích vedle sebe a povídají si a viděl jsem i grupu, kde jely bok po boku dokonce čtyři studentky. V případě míjení jiné podobné skupiny, úzkého místa či zabočení se formace na okamžik rozpadne, třicet metrů za problematickým místem jsou už ale zase všechna řidítka vedle řidítek.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Čtyři vedle sebe :-)


Kola jsou ve stavu odpovídajícímu dennímu užívání. Studenti zjevně recyklují letité bicykly metodou „levný kup“, a tak vyvolávají obdiv v tom smyslu, že jsou i přes svůj vzhled ještě pojízdné. Každé druhé kolo vydává hlasité skřípání či cvakání, což má ale v zásadě výhodu pro chodce, kteří snadno poznají, že se za nimi nějaké kolo blíží.

Navzdory očekávání jsem tu ovšem nezahlédl mnoho nákladních kol. Děti jezdí v režimu přední sedačka → zadní sedačka → vlastní kolo, což naznačuje, že bezpečnost infrastruktury je tu značná, když mezifázi v podobě nákladního kola mohou vynechat. Navíc nákladní kola jsou na centrum Delftu dost neobratné krámy, které lze stěží zaparkovat na ulici a v historickém domě bez dvorku už vůbec. Zde jsem začal chápat výhodu „nákladních“ kol umožnujících přepravit velkou krabici před řidítky: jsou stejně krátká a manévrovatelná jako normální kola, a to se tady rozhodně počítá. Předpokládám, že v jiných nizozemských městech, kde není tak rozsáhlé historické centrum, jsou na tom s nákladními koly trochu jinak.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V rodině se jezdí takto.


Co se zde ale vyskytuje v množství větším než žádoucím, jsou skútry. Nizozemci mají zvláštní kategorii „chcíplých babet“ s modrými SPZ, které mohou jezdit po cyklostezkách a údajně nemají být schopné překročit rychlost 25 km/h. No a pak jsou také „mopedo-cyklostezky“, na které můžou i skútry do 45 km/h. Třebaže tahle vozítka tvoří asi jen procento účastníků cykloprovozu, evidentně do něj nezapadají (a ty benzínové také rámusí a smrdí víc než auta). Bude-li se tedy v ČR někdy uvažovat o umožnění jízdy malých motocyklů po cyklostezkách, tak se tomu budu zuby nehty bránit.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jsou všude (sem mohou, ale stejně to působí nepatřičně).


Elektrokolo jsem za celý den identifikoval jedno – podle toho, že jeho majitelka vyjela na strmý mostek přes gracht bez změny rychlosti. Tady to artikl rozhodně není. Zato mají v cykloobchodě nové amstrodamery za 210 € . Mít ho kam ve vlaku dát… No nic, koupil jsem zadní blikačku typu, který v ČR už pár let marně sháním a umělé kytky na ozdobení košíku. To do zavazadel nacpu.

Mimochodem, cykloobchod, kde jsem nakoupil, mi atmosférou přišel spíš jako obchod s mopedy nebo malými auty. Nějak tam nebyl ten duch rebélie, výlučnosti či sportovní zažranosti, známý z našich cykloobchodů. Tady se prostě prodávají věci, které potřebuje každý obyvatel města, tak co kolem toho dělat nějaké exkluzivní cavyky.

Nizozemské paradoxy

Jak jsem už psal, i v Nizozemsku nejsou některé věci ve veřejném prostoru tak skvělé, a zejména domácí cyklistickou kulturu musíte nějaký čas vydýchávat. Jsou dokonce i věci, které máme u nás vyřešené lépe.

1. Chodníky jsou v ČR jednoznačně lepší. 
A to jak v základní šířce, tak přehlednosti jejich křížení s komunikacemi. Neznám přesně zdejší pravidla, ale na přechody („zebry“) zde narazíme jen výjimečně a místo nich jsou všude pouze místa pro přecházení. Podél silnice na hranici města povede sice vždycky cyklostezka, o chodnících to ale stejně důsledně rozhodně neplatí. Oproti Česku, kde chodník také často chybí, jsou iritující právě všudypřítomné cyklostezky. Cykloopatření se neváhají do chodníků zakusovat podobně, jako to v ČR činí opatření pro IAD. A chodec je zde na řadě míst ještě větší chudák, než kdyby to udělali pěkně autíčkářsky, po česku. Na rozdíl od naší země zde ale má velmi nízký práh na to, aby mohl sednout na bicykl. Ostatně, centrum a jeho okolí je pěšky dostupné v pohodě, problémy nastávají na hranici souvislé zástavby. Jo a zelená na tlačítku na přechodu padá chodcům skoro hned (o čemž si můžete přečíst velmi zajímavý článek zde).

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

S těmi chodníky to není vždycky snadné…


2. Cyklisté neukazují.
Jestliže si na tohle stěžujete v Česku, pak do Holandska raději vůbec nejezděte. Lidí, kteří tady na kole před odbočením ukáží, je stejně mizivé procento jako těch, co nosí na kole přilbu. Přilba ovšem, na rozdíl od deklarace směru odbočení, zdejším účastníkům provozu zvyšovat bezpečnost nijak zvlášť nepomáhá. Jasně, proč ukazovat, když jste v koloně za dvaceti lidmi. Ale jedete-li první, nebylo by to od věci…

3. Překážející kola.
Jsou všude. Ve stojanech, opřená o zdi domů, na chodnících, přivázaná k sobě, k zábradlí, všude. Dovolím si prohlásit, že zatímco parkování aut bylo v Nizozemsku uvedeno do odpovídajících mezí, u kol tomu tak rozhodně není a někdy je to vyloženě otravné. Na druhou stranu, dovedete si představit, že by třeba jen třetinu takhle zaparkovaných kol nahradila podobně bezohledně odložená auta? To by v těch jejich úzkých uličkách potom snad museli přistavět visuté lávky, aby se dalo projít…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Na ulici o ně doslova zakopáváte.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A to jsou jich plné i ty podzemní garáže, které by ve zrekonstruovaném nádraží u nás patřily buď supermarketu nebo parkování pro auta.


4. Schody.
Nepatří to sice přímo do ulice, ale… Nizozemská norma na schody evidentně vychází z domů postavených na pilotách, kde je každý metr čtvereční dobrý a nábytek se do patra stěhuje okny. A z lodních schůdků, kde jsou potřeby podobné a dává to smysl. Norma ovšem evidentně platí i pro nově postavené budovy, ve kterých tak nezřídka narazíte na schodiště šířkou a strmostí připomínající spíše žebřík. Jestli Holanďané někdy začnou tlačit povinnost nosit přilby, nemělo by to být na kole, ale na těchto strmých schodištích. :-)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Schody v hotelu. Mírnější najdete jen na nádraží.


5. Kouření.
Zatímco v restauracích už se v Nizozemsku nejspíš také nekouří, ulice jsou kuřáků docela plné. A kdyby jen ulice, kuřáci mají vyhrazené prostory na nástupištích, které jsou oddělené od ostatních jen žlutou čarou. Zásada „do téhle půlky bazénu se nečůrá“ zde tedy byla zhmotněna přímo drážním nařízením.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A prostor pro venčení psů je také vyhrazený, místo aby (jako u nás) měly ohrádku vymezenou děti.

Líbil se Vám článek?

Podpořte další rozvoj nezávislého online magazínu o cyklistické dopravě. Pomůžete nám udržet kvalitu obsahu s minimem reklamy.
nebo
Podpořit

Komentáře - uzamčeny

  1. Možná pár zpřesnění z mé letošní cesty od pramene Rýna až do Hoek van Holland a dále přes Den Haag do Amsterdamu.

    Přilby a druhy kol
    Sportovní kola jsou v drtivé většině silničky a tady je rozšířenost přileb docela vysoká. U městských kol je jezdec s přilbou raritou stejně jako jezdec v bezpečnostní vestě (ale vyskytne se to).

    Elektrokola se vyskytují, ale na kratších vzdálenostech nejsou až tak smysluplná. Subjektivně bych jich čekal více, ale vyslovenou raritou nejsou.´

    Nákladní kola se vyskytují, ale poměr je malý.

    Skladiště kol nebo taky smetiště kol
    Pokud se na to člověk zaměří, zjistí, že zaparkované exempláře mají velmi často blíže k vraku než k funkčnímu kolu. A když člověk pozoruje chování místních lidí, zjistí, že lepší kousky samozřejmě existují a jezdí, ale jejich majitelé si je berou dovnitř do domu (nebo na pozemek do kůlny). Ve stojanu před domem je tedy nenajdete. Pro majitele kol je evidentně výhodnější zanechat vysloužilé kolo ve veřejném prostoru než ho spořádaně odevzdat ve sběrném dvoře. Občas pak na takto odstavených kolech najdete papírovou visačku od města (třeba Utrechtu) s tím, že pokud majitel své kolo neodklidí, udělá to město.

    V této souvislosti jsem byl překvapen velmi malým zastoupením skládacích kol, protože pokud se někdo o své kolo bojí, skládací kolo je dobrým řešením.

    Cyklovrakoviště v ulicích určitě není nic pěkného a určitě to nemusíme kopírovat. Na druhou stranu to ukazuje, že naše „sportovní“ pojetí cyklistiky není úplně mimo a s městským využitím jízdních kol to rozhodně nekoliduje. Jinak řečeno není třeba lamentovat nad naším cykloparkem, ale je třeba jezdit a nebát se kolo používat.

    Rychlost jízdy a chování cyklisty
    Jezdí-li se odněkud někam, pak to pochopitelně není zevlovací projížďka. V této souvislosti musím pochválit šířku cyklostezek, která ve většině případů umožňuje rozumné předjíždění pomalu jedoucích jedinců.

    Nizozemští cyklisté dělají za jízdy řadu úkonů, se kterými z pohledu bezpečnosti rozhodně nemohu souhlasit. Na druhou stranu nezapřou značnou praxi, takže přes tento svůj přístup jezdí bezpečně a s rezervou (jízda se sedícím člověkem na nosiči, jízda jednou rukou a v druhé ruce taška znemožňující použití ruky pro řízení, jízda se sluchátky, telefonování za jízdy, těsné míjení…). Musím přiznat, že s kolem obalenými brašnami jsem se za své umění styděl, když jsem viděl, jak jezdí místní – dítě vpředu, dítě vzadu + 2 brašny plné vzadu. Mají to v ruce.

    Osvětlení
    Nábojová dynama jsem viděl, ale světlomety zpravidla směřují nikam (do nebe, do blatníku…). Večer se samozřejmě jezdí, ale svícení se moc neprožívá. Relativně běžné denní svícení cyklistů v Německu je tu řídkým jevem.

    Ukazování směru jízdy
    Relativně řídký jev, ale pokud někdo vybočuje z proudu, často ukáže nebo jsem měl na to štěstí.

    Mopedy
    Je to součást, dá se na to zvyknout, ale ten smrad… Taky jsem si říkal, že tohle snad nebudeme přejímat.

    Schody v hotelu
    Nemělo to daleko k žebříku, ale podařilo se mi po tom dostat kolo nahoru i dolů. Byla to ale posilovna a gymnastika v jednom.

    Celkový dojem
    Jedním slovem svoboda a rovnoprávnost, když tedy neberu chodce, kteří ale neváhají využít cyklostezku. Rozhodně ne pocit cyklofanatizmu nebo aktivizmu, jak je to někdy u nás prezentováno.

  2. Ještě musím ocenit cyklostezky mezi městy a to jak podél dálnic nebo v jiných hlavních směrech, tak mezi vesnicemi. Také je tu disciplína. Je-li někde cyklostezka, cyklisté tudy jedou a nejedou po silnici. Teď nemám na mysli cyklostezky ve městech, ale mezi vesnicemi, přičemž ne vždy vede cyklostezka souběžně se silnicí.

    Nepřišel jsem na chuť místnímu značení. Prý je v tom systém, ale příliš často jsem na křižovatce nevěděl, kam mám jet. Nemít navigaci, nedal bych to. Jak vedou cyklostezky všemi směry, moc mi chybí na značkách čísla tras. K čemu je mi ukazatel, který říká, že pojedu po cyklostezce číslo 78, když na křižovatce jedou cyklostezky všemi směry a šipka je bez čísla? Ale možná je to jenom moje nešikovnost a nechápavost.

  3. Možná ještě jeden rozdíl, který mne dnes praštil do očí. V Nizozemí jsem se na kole necítil ohrožen a není to jen o infrastruktuře. Nizozemci dělají za jízdy kdeco, ale ve výsledku jedou tak, že to není nebezpečné. Naopak na cyklostezce v ČR je běžné potkat v zatáčce cyklistu v protisměru, který Vás svou jízdou ohrožuje. Nebo jede vlevo po silnici v protisměru a pak to najednou bez varování a bez ohlédnutí prostě zalomí vpravo a dělej, co umíš. Češi mají dojem, že je cyklostezka jen jejich a na potřeby a bezpečnost druhých berou minimální zřetel. Při pohybu v ČR to možná štve, ale ve srovnáním se zahraničím to bije do očí.

  4. Milane, díky za super postřehy!

    (teď jsem ve Wuhanu v Číně, a vidím tak na vlastní oči zase něco docela jiného ;-) )

  5. Já mám krásnou zkušenost ze čtyřměsíční stáže v Kodani. Od konce zimy, kdy teploty nepřekračovaly sedm stupňů v kombinaci se studeným větrem z Malmö až do poloviny června, kdy bylo nechutně teplé letní počasí jsem se, stejně jako většina Dánů pohyboval po městě výhradně na kole. Nějaký ten cyklopruh je vedle každé silnice a to nejen ve městě, ale i na silnicích první a druhé třídy mezi vesnicemi na západ od Kodaně. Cyklopruhy jsou široké, však cyklistů jsou zde taky stovky.

    https://www.youtube.com/watch?v=fmxINC7f7PU

    Stav ve videu docela sedí, až na to, že to není úplně „rush hour“, spíš lehce nadprůměrný stav. Rush hour vypadá jinak.

    Sám jsem jezdil na starém treku Superior Albatros, parkoval jsem ho zásadně venku, takže po žebříkoschodech jsem ho nenesl ani jednou. Velká většina lidí jezdí na městských kolech, když už jsem viděl něco lepšího tak ve většině případů silnička, tu ale venku zaparkovanou neuvidíte. Nákladní kola jsou zde dost běžná, řekl bych tak 5 % všech kol. Vozí se v nich nákupy, věci z IKEA, děti, manželky i psi. Když jsem se jednou vracel v jednu ráno z Kristiánie, tak mi kolemjedoucí troska nabízela kradeného MTB Cannondala za 300 DKK (zhruba 1000 Kč). Škoda že kradená kola nekupuju. Co se týče kradení, jenom v Kodani se ukradne zhruba 80 000 kol ročně. Součástí pojištění nemovitosti je však u většiny dánských pojišťoven i pojištění kola.

    Co se týče manýrů – světla mají přes noc skoro všichni, přes den nikdo. Světlo neslouží k tomu, aby cyklista viděl, ale byl viděn, takže se nejedná o nějaké extra reflektory, ale spíš blikačky. Na křižovatkách mají Dánové specifický rituál s ukazováním a zastavováním u strany na druhé straně křižovatky při odbočování vlevo, ale dá se to snadno naučit. Pokud nerespektujete místní pravidla cykloprovozu, pravděpodobně to skončí karambolem, míjení je vždycky dost natěsno a všichni tak nějak počítají s tím, že nebudete moc blbnout. Na světlech má cyklista na zelenou absolutní přednost před vším ostatním. Chodci se do cyklopruhu neodvažují, turisté se to naučí během pěti minut. Sami Dánové o sobě říkají, že jsou nejmilejší a nejpřátelštější lidé a světě, pokud jim pěšky nelezete do cyklopruhu.

    Pár zkušeností z terénu: lepší kopce než-li vítr; neočekávat déšť je po měsíci v Dánsku naivita; kolu stačí zamknout zadní kolo; 14 000 cyklistů denně na průjezdu jedním místem není nic zvláštního

  6. Ještě doplňuji info o přilbách a skútrech:

    Skútry jsou, ale nikdo je nemá rád. V rush hour většinou spíš nejsou.

    Přilby jsou tak 50/50, hodně lidí používá místo přileb speciální vyztužené čepice (jak moc to funguje netuším). Já sám jsem jezdil spíše bez přilby, ačkoliv v Praze jezdím bez přilby akorát na pivo za dva rohy.

Další z rubriky

Rekonstrukce lávky na Roztylské usnadní léto cyklistům na Jižním Městě 9

10. 07. - Pavel Mašek - Inspirace
Od podzimu 2018 do jara 2019 probíhala kompletní rekonstrukce lávky na trase A217 podél ulice..více

Inspirace z vídeňské periferie 5

Vídeň je městem, které stále inspiruje. V dokončení sbírky postřehů z letošní návštěvy využiji toho,..více

Inspirace z vídeňského centra 3

Vídeň je městem, které stále inspiruje – i při desáté návštěvě tam narazíte na něco,..více

Soutěž Do práce na kole startuje již podeváté 7

Spolek Auto*Mat (PNK je nezávislým projektem spolku, pozn. red.) pořádá v květnu již devátý ročník..více

KOLárna: budoucnost parkování u železničních stanic 8

Pod názvem KOLárna se skrývá nový koncept magistrátu na zřízení bezpečnějších úschoven kol při stanicích vlaku..více

Ochutnávka z For Bikes 17

Přinášíme vám krátkou ochutnávku z veletrhu For Bikes v podobě vybraných fotografií. Veletrh pokračuje v..více

Podpořte nás

Podpořte další rozvoj nezávislého online magazínu o cyklistické dopravě. Pomůžete nám udržet kvalitu obsahu s minimem reklamy.
nebo
Daruj
FacebookInstagramTwitterYouTube

Anketa

Využíváte v Praze sdílení kol (bikesharing)?

Výsledky →

Nahrávání ... Nahrávání ...
Archív anket →

Poslední komentáře

webdesign by 2046
↑ nahoru