Elektrokoloběžky mají v Německu zelenou

• Povinné pojištění. Lehké elektrické vozidlo musí mít zaplacené povinné ručení identifikované patřičnou známkou na vozidle.
• Lehké elektrické vozidlo musí mít dvě na sobě nezávislé brzdy, osvětlení a zvonek.
• Maximální rychlost vozidla je od 6 km/h do 20 km/h.
• Motor o výkonu maximálně 500 W, v případě samovyvažovacích vozidel ne více než 1400 W (pokud bude na vyvažování spotřebováno alespoň 60 % výkonu motoru).
• Váha vozidla nepřesáhne 55 kg, délka max. 2 metry, výška max. 1,4 metru a šířka max. 0,7 metru.
• Splnění patřičných technických parametrů.

Povinné ručení označené známkou, dvě brzdy, osvětlení, bílé a červené odrazky vepředu a vzadu, jiné odpružení. To jsou koloběžky Lime v Berlíně. Foto: Manager-Magazin.de

Nařízení také určuje způsob testování, jakými zkouškami musí lehká elektrická vozidla projít, aby se mohla na německé silnice vydat. Samozřejmě musí být otestovány parametry jako nejvyšší dosažitelná rychlost, funkčnost brzd, musí ale absolvovat i zkušební jízdu přes překážky:

Jedna z překážek, se kterou se musí lehká elektrická vozidla v Německu umět vypořádat. Jinak nesmí na silnice.

Na lehkém elektrickém vozidle by měl být štítek označující jasně pro případ kontroly, že se jedná o lehké elektrické vozidlo a uvádějící jeho technické parametry.

Jaká pravidla pro lehká elektrická vozidla platí?

Úplně jednoduše řečeno, lehká elektrická vozidla obsadila jakýsi meziprostor mezi mopedy/motokoly a jízdními koly. Nesmí se s nimi na chodník (ani při vypnutém motoru), naopak ale mohou (a musí) využívat cyklostezky, cyklopruhy a společné prostory pro pěší a cyklisty. Na cyklisty a pěší musí jezdci brát zvýšený ohled. Pokud žádná cyklostezka ani cyklopruh nejsou, pak mohou jet lehká elektrická vozidla ve vozovce při pravém okraji. Nesmí se s nimi tam, kam nesmí jízdní kola, zároveň pro ně ale platí i značky zákazu vjezdu pro motorová vozidla a motorky. Pokud by někam z obecně zakázaných míst měl být vjezd lehkých elektrických vozidel povolen, pak se užije tato dodatková tabulka:

Jezdec musí mít nejméně 14 let, nemusí ale nosit helmu a ani nemusí mít žádné řidičské oprávnění. Musí včas ukazovat změnu směru jízdy. Pokud nemá lehké elektrické vozidlo blinkry, pak to musí zvládnout podobně jako cyklista rukou. Je otázka, zda by elektrokoloběžky nějakou formu blinkrů neměly dostat, protože ukazovat na nich cokoliv bezpečně rukou mi přijde pro většinu populace nereálné.

Kontroverze

Nový předpis vyvolal v Německu poměrně velký ohlas. Jednak povolil provoz elektrokoloběžek a umožnil vstup velkých hráčů na poli jejich sdílení na německý trh, zároveň byl ale kritizován ze strany stávajících jezdců na lehkých elektrických vozidlech za svou velkou byrokratičnost a složitost. Je pravda, že v průběhu schvalování některé kontroverzní pasáže z návrhu zmizely, zároveň ale stále zaznívá kritika na adresu jeho konzervativnosti. Například samovyvažovací jednokolky typu solowheel/airwheel nemají šanci nároky předpisu splnit a jsou tak vyloučeny z provozu na pozemních komunikacích v Německu. Stejně tak jsou vyloučeny veškerá lehká elektrická vozidla rychlejší než 20 km/h.

Shrnutí

Nové německé vládní nařízení vytvořilo zcela novou kategorii vozidel a zavedlo pravidla, která musí tato vozidla splňovat. Tímto krokem byly oficiálně povoleny elektrokoloběžky a byla sjednocena pravidla pro všechna lehká elektrická vozidla, do této kategorie spadly i segwaye, které se doposud řídily vlastními pravidly. Zároveň ale nedošlo k celkové liberalizaci a řada lehkých elektrických vozidel, která nesplňují na ně kladené bezpečnostní a technické požadavky nadále nesmí být v německém silničním provozu používána.

Tabulka: Přehled kategorií malých (elektro)vozidel v Německu

Nebo také jako grafika:

Zdroj: Spolkové ministerstvo dopravy.

Srovnání se situací v Česku, Rakousku a Evropě

Přístup k lehkým elektrickým vozidlům se vyvíjí všude v Evropě i ve světě. Nepřehlednou situaci v Česku jsem již dříve shrnuli v několika článcích. Ať již se to týkalo větších turistických „elektrokoloběžek,“ kterým by spíše slušelo označení motokolo nebo moped (Elektrokoloběžka: je to kolo nebo není?), či celé kategorie lehkých elektrických vozidel obecně – včetně těch menších elektrokoloběžek, které jsou nyní v české praxi řazeny mezi jízdní kola (Chaos poprvé: Lehká elektrická vozidla). Od publikace těchto dvou článků se toho pramálo změnilo. Je jen stále zřejmější, že v praxi úřady k elektrokoloběžkám přistupují čím dál víc jako k jízdním kolům.

To s nulovou vynaloženou námahou řeší dva základní problémy, se kterými se museli vypořádat naši sousedé – poskytuje to právní rámec, v rámci kterého se mohou tyto stroje po ulici pohybovat, a který v Německu chyběl. A nebo oproti Rakousku to vykazuje elektrokoloběžky rovnou z chodníků. V Rakousku byl totiž dříve – poměrně logicky – povolen provoz malých koloběžek na chodníku. Což ale začalo dělat neplechu, jakmile se jim přidal motor. Proto Rakousko muselo své paragrafy zpřesnit a elektrokoloběžky z chodníků vykázat. Zpřesňování paragrafů ale probíhá i jinde v Evropě, například ve Francii.

S trochou ironie by se tak dalo mluvit o situaci v Česku jako o šťastné shodě okolností ve znění paragrafů, která nám zajistila to, co jiní museli pracně psát a schvalovat. Nicméně celé toto štěstí vychází spíše z nepřehlednosti a následného ignorování zde existujících předpisů. A je otázkou, zda všechny elektrokoloběžky parametry vyžadované v Česku od jízdních kol vůbec splňují. Stav v Česku do budoucna to přináší nejistotu. Nikdo si totiž nemůže být zcela jist, jaká pravidla se na elektrokoloběžky v Česku skutečně vztahují a zda například přeci jen někdy nedostane pokutu za jízdu po cyklostezce. A zároveň se i ztrácí možnost elektrokoloběžky jakkoliv odlišit od kol, nebo na ně třeba klást nějaké zvláštní požadavky, ať již technické nebo jakékoliv jiné.