Lucemburk podruhé – Praha budoucnosti?

V minulém článku o cyklistické infrastruktuře v Lucemburku jsem představil dvě nejchytlavější infrastrukturní stavby: lávku zavěšenou pod most Velkoknížete Adolfa a výtah do Pfaffentalu. Dnešní pokračování bude méně bombastické, všechny novinky ale rozhodně nebyly minule vyčerpány. A filosofie „každodenní“ cyklistické infrastruktury v Lucemburku za shlédnutí rozhodně stojí.

Drážní kolárny a jiné

Lucembursko není velké ani jako Liberecký kraj, dopravně tak do značné míry funguje jako příměstská oblast hlavního města Lucemburku a bývalého „ocelového srdce“ Lucemburska, okolí města Esch-sur-Alzette, vzdáleného od Lucemburku asi 20 km jihovýchodním směrem. Základem veřejné dopravy jsou tak příměstské patrové vlaky jezdící po elektrifikovaných dvoukolejných tratích, ve špičkách každou čtvrthodinu.

Příměstská jednotka francouzských drah na hraničním nádraží v Bettembourgu (lucemburské vlaky jsou velmi podobné). Cyklisté, na peróně laskavě veďte kolo.

A jak lépe se přiblížit na nádraží než na kole? Pro jejich úschovu byly v nedávných letech zřízeny jednoduché kontejnerové kolárny, které najdete prakticky u každého nádraží. Vstup je na kartu veřejné dopravy, ovšem pro konkrétní kolárny až po aktivaci. Počet lidí s přístupem do jednotlivých koláren je tak redukován, aby se snížilo riziko krádeží. Vnitřní prostor kolárny je samozřejmě monitorován kamerou.

Standardizovaná kolárna na hlavním nádraží v Lucemburku. Pumpička v popředí mimo box.

Kolárna v Pétange

Kolárna v Bettembourgu (zadní východ z nádraží)

Ovládací panel – pouze čtečka karty a displej.

Pohled do vnitřního prostoru kolárny. Dvoupatrové stojany pro celkem 16 kol.

Samotná „chytristika“ u dveří je primitivní, jen čtečka karet a displej. S mincemi sice neuspějete, systém je ale jednoduchý a vyladěný na opakované použití.

Neodpustím si v této věci jisté postesknutí na téma pilotního projektu KOLáren, představeném na letošním For Bikes, která i přes sliby zatím nespatřila světlo světa. Ano, je hezké, že máme smělé požadavky. Někdy by ale asi bylo praktičtější (a levnější) to prostě jako hotovou věc koupit.

Pokud ale vašim potřebám kolárna nevyhovuje, můžete si vzít kolo do vlaku. A na peron ho vystrkat po ližinách k tomu určených.

O těchto ližinách jsem se zpočátku domníval, že jsou nějakým historickým reliktem, který přežil z dob minulých, kdy něco takového bylo ještě možné, dneska by to přece nikdo nepovolil. Byl jsem ale vyveden z omylu, tyto konkrétní ližiny byly do podchodu nádraží v Petánge doplněny teprve před pár lety. Stávající předpisy tedy v Lucembursku zřízení ližin pro kola evidentně dovolují. Zbývá vyřešit otázku, proč je to u nás takový problém.

Poštívání cykloobousměrkami

Ve vnitřním městě nebylo možné nepovšimnout si cykloobousměrek. Takových těch klasických (v pěších zónách, i s ochranným cyklopruhem ve výjezdech a nepřehledných místech) zde najdete přehršel.

V případě potřeby se ale jde do konfigurací, které by někteří úředníci a policisté považovali za nebezpečné, nevhodné, nepovolitelné a v Česku minulosti, současnosti i budoucnosti za naprosto nepřijatelné. Vozovka tři metry a přes roh? Možná to bylo na výjimku, ale šlo to.

Integrace pragmaticky

Po deseti letech se značně rozrostl rozsah cyklopruhů. Ty jsou na hlavních ulicích skoro všude. Řešené jsou pragmaticky, šířku často nemají nic moc, ovšem v přehuštěném centru je jejich cílem především vytvořit průjezdný koridor podél poskakující kolony, a k tomu i metr a čtvrt stačí.

Cyklopruhy na Rooseveltově bulváru zde byly už před deseti lety, jsou také poměrně luxusně dimenzované.

Rooseveltův bulvár o kus dál, v místě, kde už jsou cyklopruhy novější – a užší.

Bulvár De la Foire je taková místní magistrála. Cyklopruh se tu ale zřídit podařilo.

V křižovatkách se užívají nepřímá odbočení, leckdy přes přechodopřejezd, někdy s následným přesmykem do cyklopruhu nebo do vozovky.

Nepřímé levé odbočení z Rooseveltova bulváru do Rue Philippe II, doplněno dočasným značením.

Možná je to trochu svévolné a chaotické, ale funkční. Naše domácí svázanost předpisy pro signalizace je z lucemburského pohledu naprosto směšná.

Minikodaň?

Kde se cyklopruhy nevejdou do vozovky, mohou být vytažené na chodník. Vznikají tak jakési jednopruhové kodaňské pásy. Ty sice nedovolují vzájemné předjíždění cyklistů, ale ruku na srdce, při těch intenzitách, které se od pražských zase až tolik neliší, to vlastně není zapotřebí.

Boulevard d’Avranchez. Stoupací minikodaň na vyvýšené obrubě, provozně jako jednosměrná cyklostezka.

Někde jsou tyto minipásy oddělené od vozovky zmenšenými verzemi našich ohavných baliset, sloužících spíš asi jako antiparkovací sloupky. V této podobě jsou ovšem i vzhledově docela přijatelné.

Minikodaň na Rooseveltově bulváru, od vozovky oddělená malými balisetami.

Musím se přiznat, že pro ulice bez parkování mi oddělení cyklopruhu obrubou začíná připadat jako zajímavá myšlenka, kterou bychom v Praze měli vyzkoušet. A o kodaňských pásech v plné šířce uvažovat jen na trasách s vysokou frekvencí. Protože než by si cyklisté třeba na Rohanském nábřeží začali stěžovat, že na tom úzkém pásku mezi vozovkou a chodníkem není k hnutí, to asi ještě chvilku potrvá.

Šedá místa

Evidentně volnější pravidla pro dopravní infrastrukturu mají ovšem i svou stinnou stránku. Když se u nás budete držet metodik (a té racionálnější části policejního dohledu nad návrhem), prakticky se vám nemůže stát, že vytvoříte něco od pohledu přímo nebezpečného. V Lucembursku na takové věci občas narazíte. Byť následující příklad cyklopruhů vedených nesmyslně přímo dveřní zónou je vlastně jediný, který jsem za těch pět dnů pobytu zahlédl.

Tak tohle se místním v Pétange nepovedlo. Úzký pruh těsně podél parkování? Ajaj.

Je to ale dobrá připomínka toho, že máte-li regulaci dovolující dobré věci (jako třeba úzké cykloobousměrky), musíte při návrhu víc přemýšlet, abyste nechtěně nevytvořili totální paskvil.

Lucemburk jako Praha budoucnosti?

Lucemburská filosofie řešení cyklistické infrastruktury se na pohled dost podobá té švýcarské, německé, a potažmo i té pražské. Co je na konkrétním případě Lucemburku zajímavé, bylo vidět tu proměnu, jaká zde za deset let proběhla. Pár opatrných cyklopruhů vedoucích před deseti lety „odnikud nikam“ se rozrostlo v souvislou síť doplněnou pragmaticky cykloobousměrkami, jednosměrnými stezkami podél silnic i parkovými průjezdy.

A obyvatelé Lucemburku na kole jezdí. Na kolech i elektrokolech, i na těch proklínaných elektrických koloběžkách – ovšem na vlastních, invaze zelených či modrých stroječků sem ještě nedorazila. Jezdí po dlažbě, která je sice historická, ale není tak hrbolatá jako ta v Praze díky tomu, že zde jsou kostky položeny do betonu. Jezdí se zde více než v Praze, a nejen proto, že Lucemburk je proti Praze malé město a jeho hlavní kopce byly pro cyklisty v podstatě vyřešeny. Jezdí se zde i proto, že tady cítíte, že město cyklistickou dopravu chce, chce ji i v centru a dělá pro to všechno, co kopcovité a stísněné město dovoluje.

Až budou Praha a její centrální městské části systematicky po dobu deseti až patnácti let přistupovat k cyklistické dopravě stejně jako Lucemburk, může naše hlavní město dosáhnout téhož: důstojných podmínek pro jízdu na kole nabídnutých těm, kdo si tento dopravní prostředek zvolí – a lidé budou kolo jako dopravní prostředek volit rádi a beze strachu.